Zbavíme se někdy „povinné“ heterosexuality? Pomohl covid a své dělají i sociální sítě – nejbouřlivější diskuze zažívá TikTok
Ve světě je pořád co zlepšovat, ale pravdou je, že ve společnosti teď mnohem víc rezonují témata, která by ještě poměrně nedávno možná byla jediným velkým tabu. Jedním z takových problémů, který trápí nejednoho člověka, je takzvaná povinná heterosexualita. Co tenhle zavedený termín vlastně označuje a jak moc se v průběhu let změnila naše perspektiva?
Jestli jste někdy chodili s lidmi opačného pohlaví, ale časem jste si začali uvědomovat, že vás to k nim tolik netáhne, nebo jste na potencionální partnery opačného pohlaví kladli až příliš vysoké nároky, které prostě nemohli za žádných okolností splnit, pak to nebyla ani vaše smůla v randění, ani vybíravost. Místo toho jste se nevědomky nejspíš setkali s povinnou heterosexualitou. S tímhle konceptem to ale není až tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zdaleka totiž nejde jen o záležitost sexuální orientace.
Povinná heterosexualita je v podstatě systémový mechanismus, který v queer lidech potlačuje a popírá jejich přirozenost a nutí je přizpůsobit se očekáváním a normám heterosexuálně nastavené společnosti. Zjednodušeně řečeno jde vlastně o takový druh převýchovy, který má queer lidi „zpracovat“ do té míry, že sami budou usilovat o veřejností tolerované heterosexuální vztahy a myslet si, že taková je i jejich skutečná orientace. A to v žádném případě nezní jako banalita, kterou je záhodno brát na lehkou váhu.
Asi není třeba dlouze vysvětlovat, že praktikování povinné heterosexuality může mít na psychiku queer lidí hodně neblahý vliv, protože ji vlastně od základů deformuje. Zároveň dochází i ke spojení identity a chování v jeden celek, a to je další, neméně zásadní pochybení. Je prostě načase si přiznat, že ne každý je heterosexuální od přírody. A ačkoliv to vypadalo, že přes tohle všechno bude povinná heterosexualita součástí naší společnosti ještě dlouho, během pandemie koronaviru začali queer lidé nacházet víc odvahy než dřív a platformy jako Twitter i TikTok byly rázem doslova zaplaveny diskuzemi právě na téma povinné heterosexuality.
K LGBTQ+ obsahu, který by mnohé za normálních okolností minul, se začalo dostávat mnohem víc lidí. Všichni se upnuli k sebereflexi a začali zpochybňovat nejen svoje vlastní rozhodnutí, ale i stav celé společnosti. A co vlastně k téhle internetové revoluci přispělo nejvíc?
Americká básnířka Adrienne Rich. A to necelou dekádu po svojí smrti. V Česku o tomhle jménu běžně tolik neslýcháme, ale Američanům a znalcům anglofonních literatur a kultur je moc dobře známé. Adrienne Rich často bývá označována za jednu z nejvlivnějších básnířek druhé poloviny 20. století. Tohle přízvisko ale není žádné klišé – je právem zasloužené. Rich totiž nebyla „jen“ básnířkou, ale také feministkou, která byla opravdu hodna tohohle označení. V její tvorbě je totiž možné najít i různé eseje, přičemž v jedné z těch nejznámějších (v originále ji najdete pod názvem „Compulsory Heterosexuality and Lesbian Existence“) použila termín „povinná heterosexualita“ jako vůbec první.
Co se internetem začne šířit jako lavina, je pak už prakticky k nezastavení. A to je i případ znovuobjevení Adrienne Rich. Nejvyhledávanějšími slovními spojeními se staly dotazy typu „můžou mít lesby rády fiktivní mužské postavy“ nebo „můžete se identifikovat jako lesba, pokud se vám někdy v minulosti líbili muži, ale už vás nepřitahují“. Je tedy vidět, že lidem tohle téma není lhostejné a že spousta z nás se během pandemie soustředila na důvěrnější poznání sebe sama. Teď už stačí jenom doufat, že nešlo jen o další z mnoha virálů a kreativních i zvědavých způsobů krácení času, ale že osvěta bude úspěšně pokračovat i nadále. Už v tuhle chvíli je ale celkem jasné, že minimálně jméno Adrienne Rich jen tak do zapomnění neupadne.
