Nehoráznost! Zhýralý Ukrajinec si dovolil koupit rybu! To a další střípky aktuálního internetového hejtu
Půjčovali jste jako děti své hračky kamarádům? Hráli jste si společně? Podělili jste se o svačinu? Nabídli jste žvýkačku, bonbon nebo pomocnou ruku tomu, kdo upadl na hřišti? Ne? Pak není potřeba, abyste článek četli dál. Děkujeme za účast.
Stavět hrad z písku je mnohem větší legrace s přáteli než o samotě a přetáhnout Pepíčka odvedle lopatkou přes okluzor za to, že si dovolil přisednout pod stříšku dřevěného hradu, je poněkud nevhodná reakce. Tedy alespoň podle našeho skromného mínění. Nejspíš ale budou na světě existovat i ti, kteří se zastanou druhé strany.
Ne, nesnažíme se sdělit, že by se každý měl vzdát svých majetků a předat je k užívání všem. Takové tendence tu již v minulosti proběhly, a jak se ukázalo, utopické představy o blahobytu bez rozdílu jsou pouze líbivými citáty dlážděnou cestou do pekel. Nicméně aktuálně se světem prohání děsivé zprávy z Ukrajiny, kterou nemilosrdně zasáhl ruský atak. I přes kremelskou nálepku „speciální operace“ je jasné, že se jedná o válečný konflikt. Exkrement s flitry je stále exkrement, jak by (nejspíš poněkud ostřeji) řekl klasik.
Česká republika nabídla útočiště řadě těch, kteří potřebují pomoc. Přestože se vždycky může otevřít debata nad tím, že každou laskavost lze zneužít, faktem je, že teď k nám – a nejen k nám – proudí řada zoufalých lidí. Utíkají před něčím, co zatím nepřímo (ale nikdo nemůže časem vyloučit, že i přímo) ohrožuje také nás. Pod články a příspěvky na internetu se rozhořela diskuze na téma, zda je správné poskytnout migrantům nějakou pomoc. Někteří lidé se zlobí: na osud, na Ukrajince, na vládu… Mají obavy. Vidí rostoucí ceny pohonných hmot a energií. Obávají se všeobecného zdražování a mají strach o své bezpečí. A to je naprosto přirozené a logické. Ovšem svůj vztek a frustraci je potřeba obracet vhodným směrem.
Množí se ti, kteří nyní vidí zlo ve všem, co se týká solidarity s cizinci. Ani například u článku TN.cz s názvem „Ukrajinská holčička dojala svět zpěvem pohádkové písničky v bombovém krytu“ se někteří nebáli opravdu peprných komentářů. (V citacích prosím omluvte překlepy a chyby, ponecháváme vše tak, jak autoři své komentáře sami napsali.) Pan Daniel Stetina se vyjádřil: „Mě nedojala,asi to nebude takové peklo když si můžou zpívat v bombových krytech“. Uživatel/ka Princess Kenny přidal/a: „Přehnaná medializace. Jestlipak někoho dojme až nebudeme mít prostředky pro naše děti…“ Paní Hana Anah Žďárská upozornila na něco, co se opakuje u řady příspěvků: „Smutné, škoda že vás nedojímají naše české postižené děti, kterým stát nedá nic zadarmo“, a pan Marcel Pravda to uzavřel jasně: „Mají se do zpěvu. Žádné peníze neposílat!!“
Je to jen pár desítek hodin, co se internetem prohnala informace o tom, že se partneři Daniel Krejčík a Matěj Stropnický rozhodli otevřít své dveře hned čtyřem ukrajinským rodinám, z nichž jedna ubytování předčasně opustila, jelikož – jak uvedl sám Daniel Krejčík – měly děti nastydnout a jejich matka se rozhodla k rychlému přesunu do města. Zatímco na Krejčíkově Instagramu se to hemží podpůrnými komentáři, v diskuzích u článků, které téma převzaly, už je to ostřejší.
Paní Iveta Micova napsala: „Jsou nevděčníci a bude hůř. Už i hadry na sebe si vybírají. A tady u nás maminky kupují běžné oblečení z druhé ruky.“ Rozhodně navíc nebyla sama, kdo měl dojem, že pomoc Ukrajincům je totéž co plivnutí do tváře našim samoživitelkám a rodičům obecně. Toto vnímání pomoci ve stylu buď, anebo se již doneslo až do nejvyšších politických pater naší země, a tak při brífinku po jednání vlády zazněla i výzva občanům, aby nechápali situaci tak, že se bude pomáhat buď jedné, nebo druhé straně. Tyto aktivity se nevylučují a ani empatie s více skupinami není nemožná. Právě naopak.
Petra Holubová Kupcová přispěla souhrnem povahy všech uprchlíků, nebo možná Ukrajinců, kdo ví: „... čemu se všichni diví.. mají to v povaze..podáte prst a chtějí celou ruku..měla jsem tu "čest " zažít...“ a paní Inka Duras sdělila své rozhořčení z faktu, že si jakýsi Ukrajinec přímo před jejími zraky zakoupil rybu: „Dnes jsem se setkala s pánem z Ukrajiny který nakupoval v jednom marketu... Chcete lososa nebo růžového pstruha? Podívej se odkud losos je.. Z Norska, tak vem 4 kusy . Jen pro zajímavost, losos stál 450 Kč za kg...“
Odpor vůči pomoci už dosáhl takové míry, že některé rozzlobil dokonce i článek, který vyzýval k pátrání po dvacetiletém chlapci, jenž měl svému otci zavolat do rodného Kazachstánu, že má strach, že potřebuje pomoc, a poté zmizel. Ale ne snad proto, že by měli o Olega obavy. Naopak. Marie Salačová doporučila: „Olega jsem taky neviděla starejte se o naše děti a lidi zastavte zdražování“ a třeba pan Jiři Tichy to viděl podobně: „Ten mě nezajímá, zajímá mě co bude s nama“. Některé komentáře dokonce zmizely. Jejich obsah totiž zaskočil řadu těch, kteří se postavili za mladého cizince a přejí mu, aby se brzy v pořádku našel – a nechápou, že někdo může mladému Kazachovi dokonce přát to nejhorší jen proto, že není „náš“.
Pomoc je bezesporu aktivitou dobrovolnou. Kdo se zapojit nechce, nemusí. Pokud s vámi rezonuje jiné téma více, je naprosto v pořádku zapojit se jinde a jinak. Podporu stále potřebují například zvířecí útulky. Nicméně považovat za nepřístojné, aby si lidé z Ukrajiny vybrali k večeři jídlo podle své chuti, anebo odsuzovat pátrání po pohřešovaném mladíkovi? Je taková zloba opravdu zapotřebí?
