Tady vychováme potomka a spolu zestárneme, říká Luboš Procházka o domě, který partner Lukáš koupil jako překvapení
Lukáš vás koupí domu překvapil. Opravdu jste do poslední chvíle nic netušil?
Byli jsme rozhodnutí, že si koupíme dům a že ho společně financujeme. Ale byla pandemie a nevypadalo to, že to v bance klapne. Takže jsem to pustil z hlavy. Když mi Lukáš v květnu 2020 řekl, že se jedeme někam podívat a že budu koukat, myslel jsem si, že jedeme na prohlídku nějakého domu. Že už je náš a jdeme se rovnou nastěhovat, to jsem se dozvěděl až u vstupních dveří. Byl to mrazivý šok, asi jako když jsem v roce 1991 dostal pod stromeček video a těšil se na každou minutu s ním strávenou.
Co jste na dům říkal?
Byl jsem nadšený! Každý den jsem se pak těšil, až se vzbudím a půjdu tím domem do koupelny, do zahrady, do bazénu. Musím říct, že náš vztah s Lukášem to hodně posunulo. Z klasického denního režimu, kdy vstaneme, jdeme do práce, večer film, výlet s pejskem, jsme přešli k bydlení v domě, které je dosud velmi silným prožitkem.
Jak se cítíte na malé vesnici?
Naprosto svobodně. V Praze mám pocit, že jsme si všichni pořád intenzivně nablízku – média, kultura, sport, byznys. Přijedu domů a mám pocit, že tam je lidem jedno, jestli jsem dnes mluvil s prezidentem. Když se s nimi potkám, zeptají se mě, jak se nám u nich žije, co domek. Moje profese je pro ně až na druhém místě. V tomto ohledu se na vsi cítím velmi svobodně. Až mě to samotného překvapilo, protože si o své práci velmi rád povídám.
Jste gay pár, jste známá osobnost. Jak vás sousedi přijali?
Z toho jsme měli trochu strach. Bylo nám jasné, že se v obci velmi rychle rozkřikne, že jsme pár gayů. Ale cítíme se tam velmi dobře. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by si na nás ukazovali nebo se k nám někdo bál přijít. Samozřejmě netuším, co si lidi řeknou za dveřmi. Vídáme úsměvy, které buď znamenají, že nás rádi vidí, nebo možná: jojo, to jsou ti dva, co se sem nastěhovali. Nevíme o nikom jiném, zřejmě jsme jediní gayové ve vesnici.
Jak zvládáte dojíždění do Prahy?
To bylo první, co mě po příchodu do našeho nového domu napadlo: zatraceně, o kolik se mi prodlouží cesta do práce? Je to o půl hodiny denně. Ale náš vztah mi za to stojí. Lukáš mi hned na začátku řekl, že se mnou nikdy nepůjde do Prahy. V Plzni má svůj byznys, rodinu, přátele. Já se tehdy po řadě let života a bouřlivých vztahů v Praze rozhodl, že odejdu a zůstanu v hlavním městě jen pracovně. Přijal jsem tu roli a zatím nechystám žádnou změnu.
Zařizovali jste dům spolu, nebo se toho ujal Lukáš, který má jako florista cit pro detail?
Lukáš má na design oko a já mu do toho nemluvím. On přijde a řekne: „Líbí se ti tahle postel?“ A já to většinou odkývu. Lukáš je u nás doma ten, kdo hledá a vybavuje.
Po bývalých majitelích nám zůstala původní zlatá koupelna a kompletní kuchyň. Na ni navazuje obytná hala, kterou jsme zařídili nábytkem z předchozího bytu. Je laděný do bílých, šedých a stříbrných tónů, nově je dominantou místnosti zelená sedačka. Řekl bych, že 60 % nábytku tvoří výbava ze starého bytu.
Nově Lukáš zařizoval horní patro. Všechny tři pokoje jsou opět laděné do bílé, šedé až stříbrné, v každém je dvoulůžko. Začal samozřejmě naší ložnicí – vybíral postel, noční stolky a křišťálový lustr, nechal si na míru šít závěsy i záclony. Jeden z hostinských pokojů má nádech staročeského stylu, proti modernímu zařízení zbytku domu působí tradičněji. Je v něm toaletní stolek s béžovým bobíkem, takže v něm ubytováváme dámské návštěvy.
Ještě jednu místnost Lukáš zařídil. Vystěhoval sklad za kuchyní a k prvním Vánocům, které jsme v domě trávili, ho pro mě proměnil v krásnou pracovnu. Mám tam pracovní stůl, regály s DVD a knížkami, a hlavně pohodlné barevné křesílko.
Shodnete se spolu na výběru barev a stylu?
Na 99 % Lukášových designových nápadů říkám ano. Jen ta zelená pohovka do obýváku mě zarazila. Neuměl jsem si to nejdřív představit, ale musím uznat, že se tam hodí.
Váš dům působí velmi útulně, i když v něm žijete poměrně krátce. Co je tajemstvím kouzla vašeho domova?
To je všechno díky Lukášovi. Díky svíčkám, vůním, dekoracím, na kterých si dává záležet. Každé roční období má u nás v domě jinou výzdobu, jiné typy kytek. Když jsem přijel na první rande do Lukášova bytu – do té doby jsme se znali jen přes videohovory –, všude hořely svíčky, voněl difuzér. Na mě tam tehdy dýchlo něco, na co jsem nebyl zvyklý. V minulosti jsem žil s partnerem, který byl také novinář, takže jsme přišli večer domů, udělali si na pánvi špagety, šli spát a druhý den zase do práce. Lukáš je přes své pracovní vytížení schopen věnovat se vytváření příjemné atmosféry. Tím mě úplně dostal.
Až dnes večer přijdu domů, všude budou hořet svíčky, bude rozdělaný oheň v krbu, na poličce zapnutý kolotoč se zimní krajinou. A pokud Lukáš ještě nebude doma, je na mně to všechno zapnout a rozsvítit. Když to neudělám, dostanu vyhubováno, že nepřišel do připraveného domu. (smích)
Skončili jste už se zařizováním místností, nebo to bude nikdy nekončící proces?
Rozhodně nejsme u konce. Lukáš si touží pořídit bílý klavír, v hale u pracovny je na něj prostor. Zbývá pořídit nábytek na míru do koupelny a dodat televize do obou hostinských pokojů. Lukáš totiž nechce televizi v naší ložnici, i když já bych chtěl. (smích) Pro něj je ložnice na spaní, rozjímání a relax, televize tam nepatří. Takže když se budu chtít dívat na něco před spaním, půjdu do vedlejšího pokoje. Už jsem si v ložnici prosadil poslouchání rádia, hudby nebo četby na pokračování. Ale když Lukáš usíná, musím to vypnout.
Jak často míváte návštěvy?
Zhruba dvakrát do měsíce. Většinou o víkendech, když přijedou přátelé z Prahy. Ti z Plzně se na noc vracejí k sobě domů. Většinou máme hosty na jaře a v létě, kdy sedíme na zahradě, grilujeme a koupeme se.
Na zahradě máte místo bazénu fascinující jezírko.
To byl Lukášův nápad. Vedla tam strouha, do níž byla svedená voda ze střechy, a tvořilo se tam malé špinavé jezírko. Lukáš si vysnil, že budeme mít velké koupací jezero. Loni v květnu jsme ho nechali vykopat, náročným způsobem jsme za asistence sousedů položili plachtu, začalo se napouštět, do toho přišly velké deště a museli jsme čerpat spoustu vody. Výborně se v něm koupe – když je plachta v létě nahřátá od slunce, má voda i 24 stupňů. Nejdřív jsem se toho bál a chtěl jsem zachovat nadzemní bazén po původních majitelích. Ale první sezona s jezerem byla skvělá. Prvního ledna jsme si udělali novoroční koupání. I náš pes Bruno se v jezírku moc rád koupe a uvidíme, jestli v něm bude dovádět i náš druhý pejsek Jamie.
Co vy a zahrada?
Když je volný víkend, Lukáš mi zadá práci. Nejdřív mi musí ukázat, jak správně plít nebo klást kamínky kolem jezírka, ale pak je s výsledkem spokojen. Ještě jsme ale nedospěli k tomu, že bych sekal. Lukáš má strach, že si se sekačkou ublížím. (smích) Letos bych se k tomu ale chtěl konečně odhodlat. Učím se a baví mě to. Vždycky jsem si říkal, že zahrádka je zloděj času – přece můžu raději psát, točit nebo někam jet. Ale teď se do toho dám a uklidňuje mě to. Už si neumím představit, že bych šel zpátky do bytu. Mimochodem, letos plánujeme zahradu dodělat včetně vířivky, kterou jsem loni dostal k narozeninám.
Je tohle dům, v němž spolu s Lukášem zestárnete?
Stoprocentně! Věřím, že ano. Našeho bydlení v domě si cením o to víc, že jsme doma zhruba před třičtvrtě rokem otevřeli debatu na téma potomek. Lukáš prý cítí, že mu tikají biologické hodiny. A vždycky říká: „Já mám byznys a ty bys nás se zaměstnaneckým platem neuživil. Takže s dítětem budeš doma ty. Budeš přitom psát knihy a budeme se mít hezky.“ (smích) Nejdřív jsem si neuměl představit, že opustím média a zůstanu doma s dcerou nebo synem. Ale teď už jsem na to připravený.
Před třemi lety jsme se s Lukášem zasnoubili na Bali. Tehdy to vypadalo, že by manželství párů stejného pohlaví v Česku mohlo projít. Teď je velkou otázkou, jestli se to v současném volebním období povede. Strašně moc bych si přál, aby Lukáš byl mým manželem a náš potomek vyrůstal v pevném svazku. To je můj sen o našem životě v našem domě.
________________________________
IKEA je jednou z prvních evropských značek, která se ve své marketingové komunikaci začala soustředit také na členy LGBT+ komunity. Tento švédský výrobce nábytku se nesmazatelně zapsal do historie v roce 1994, kdy světu představil video reklamu zobrazující gay pár během vybírání vhodného jídelního stolu. Reklama se stala v mnohém revoluční a inspirovala další značky k vytváření podobně zacílených reklam. Ve své snaze deklarovat diverzitní vidění světa značka pokračuje až do současnosti, což je také důvodem, proč Vám obsah na těchto stránkách přináší právě IKEA.
