Za nabubřelost mileniálů může generace rodičů. Je odpovědností společnosti přizpůsobit se jejich potřebám, myslí si známý odborník

Simon Sinek je autor několika známých publikací, které by se daly zařadit mezi motivační či seberozvojovou literaturu. Kromě psaní je zvyklý i veřejně řečnit a poskytovat (individuální) konzultace. Jeho myšlenky zaujaly zástupy lidí po celém světě, a tak není divu, že se jeho publikace běžně objevují mezi bestsellery. Tento osmačtyřicetiletý rodák z Londýna se rád nechává slyšet, že klíčem k (byznysovému) úspěchu je „nekonečné“ nastavení mysli. A kromě jiného má i svůj názor na fungování mileniálů, kteří se aktuálně chopili kormidla ekonomicky aktivní generace.

Kdo jsou mileniálové?

Než se pustíme do Simonova interview s Tomem Bilyeuem, pojďme si udělat pořádek v tom, o kom se vlastně hovoří. Generace mileniálů (nazývaná také generace Y) je nyní ve věku 26–41 let. Po ní už přišla „pouze“ generace Z a nejmladší, zatím plně dětská Alfa.

Indeed.com o generaci Y píše, že jako pracovníci jsou to lidé, kteří si váží motivace, která „něco znamená“, mají tendenci vybourávat status quo a zajetou hierarchii věcí, záleží jim na tom, jaký vztah mají s nadřízeným/autoritou, jsou intuitivní, pokud jde o technologie a otevření změnám. Kladou důraz spíše na úkol než na čas, který mu věnovali, a také se jedná o nejvzdělanější kohortu, která se ráda a dlouho v rámci životních etap učí. Mileniálové mají být otevření diskuzím, smýšlejí kreativně a obecně si váží sociálních interakcí na pracovišti. Samozřejmě se jedná o hrubé sloučení řady jednotlivých osobností do jakéhosi průměru.

Více v Galerii

Zdroje: iStock

Když už jsme si shrnuli pozitiva, jsou tu i nějaká obecná negativa, nad kterými společnost kroutí hlavou. Mileniálové mají prý ve zvyku spíše požadavky než žádosti. Že to zní podobně? V tomto smyslu není. Rozdíl je v nárokování a pokoře. S tím je spojené i projevované přílišné sebevědomí. Současně jsou mileniálové známí pro svůj spoleh na jisté typy komunikace – většinou postavené na elektronickém textu. S tím se pojí i schopnost multitaskingu, která ale není vždycky zdvořilou nebo plně vyvedenou variantou řešení. Raději hovoří než naslouchají a někdy jim chybí respekt.

Simon Sinek si ovšem nemyslí, že by mileniálové byli jednoduše špatní, jak se možná některé zlé jazyky snaží tvrdit. Především upozorňuje na tři mechanismy, které utvořily generaci Z k takovému obrazu, který si nyní může společnost prohlížet – ať už se jí líbí, nebo ne. Přestože shrnul všechny největší obžaloby směřované k mileniálům – totiž že je složité je řídit, jsou nesoustředění, zaměření především na sebe a líní, a především mají tendenci si leccos nárokovat –, nemá dojem, že je to jejich chyba. Přišel se čtyřmi vlivy formujícími mysl.

Technologie

Technologie jsou extrémně návykové – to je známý fakt. Jejich používání/nadužívání je spojeno s dopaminem – stejným hormonem, který se uvolňuje i například při gamblingu nebo konzumaci alkoholu. Že je na něm generace, která s technologiemi prakticky vyrůstala či dospívala, závislá, není žádný div.

Netrpělivost

Máte hlad? Přijede dovážka. Chcete si něco koupit? Klik – a už je na cestě kurýr. A co takhle hraní her? Komunikace s lidmi? Spojení s milovanými? Ke všemu stačí zmáčknout tlačítko. Není potřeba ani čekat na to, až v televizi budou dávat náš oblíbený program – pustíme si ho kdykoli! A třeba celou řadu seriálu na jeden zátah! Okamžitě se nám plní téměř jakýkoli požadavek. Dokonce i rande si lze zajistit mnohem snáz než dřív – stačí swipnout na správnou stranu a domlouvání schůzky je na stole. Jediné, co nelze okamžitě získat, je láska a pracovní úspěch. Na obojím je potřeba pracovat, a to je pro ty, kdo jsou zvyklí na instantní uspokojení a minimalizaci stresu spojeného s uspokojováním potřeb, nesmírně frustrující.

Zdroj: Giphy

Rodiče

Podle Simona jsou to právě rodiče generace Y, kteří dopustili, že se jejich děti nemusely o nic starat. Bylo „v kurzu“ svým dětem opakovat, že jsou výjimečné. Že cokoli chtějí, to mohou mít. Jen proto, že to chtějí. Že si mohou vysnít, cokoli se jim zlíbí, a plnit si cíle bez ohledu na hranice. Žádné totiž nejsou. Tyto dokonalé děti, hýčkané v bezmezné lásce a v nulové potřebě si něco „zasloužit“, jsou nyní postaveny před neuvěřitelně těžkou situaci. Jsou z nich dospělí a nikdo jim už nedá medaili za účast. Nikdo na absolventy nečeká s otevřenou náručí a pochopením pro jejich jedinečnost. Nebo tedy – někdo možná ano…

Prostředí

Simon si myslí, že je na aktuálním systému, prostředí, ve kterém žijeme, aby poskytnul mileniálům možnost se rozvíjet. Jako příklad uvedl korporáty zaměřené na zisky – zajímá je především to, jak skončí fiskální rok, nikoli sny milého mileniála, který si přeje tvořit něco, co bude mít vliv na svět, co mu bude vnitřně dodávat smysl a otevírat dveře jeho individuálním potřebám a kreativitě.

Že se nyní, přestože žijeme (až na covid) ve velmi pohodlné době, setkáváme se zástupy lidí, kteří řeší psychické problémy – třeba deprese nebo úzkosti –, není dobré brát na lehkou váhu. I ti, kdo si našli práci v báječném oboru i kolektivu a s božím kávovarem v neformálním dog friendly open space s křesílky, se někdy vyjadřují, že je jejich práce prostě jen fajn. Nebo hůř. Jak je to možné?

Simon navrhuje, že se jako společnost máme rozhodnout tvrdě zapracovat na tom, abychom potřeby mileniálů pochopili a přizpůsobili jim pracovní trh. Rád by na pracovištích odboural zbytné technologie, aby k sobě osobně přiblížil ty, kdo se sice znají, ale nedali si šanci navázat pevná pouta, a dal šanci této skvělé, idealistické generaci najít vášeň, naučit se sociálním dovednostem a nalézt rovnováhu mezi životem online a offline. Aby byla šťastná nejen na sociálních sítích.