Dobrodružné manželky brázdí Evropu v obytné dodávce. Jak se žije, když má váš byt jen pět čtverečních metrů?

S česko-německým párem Baru a Kathi jsme se sešly v době, kdy už pár měsíců žily v pronajatém bytě v Praze. To pro ně vůbec není typické, většinu společného života strávily v obytné dodávce na cestách napříč jižní Evropou. Svěřily se, že v dvoupokojovém bytě se doslova ztrácejí, a už se nemohly dočkat, až zas nasednou do svého domova na kolech a vyrazí za svobodou.

Předpokládám, že vy dvě jste se asi potkaly na cestách…

Baru: Seznámily jsme se ve španělské Galicii na dobrovolnickém projektu. Ani jedna z nás tehdy nemyslela na vdávání, ale po dvou týdnech nám bylo jasné, že se chceme vzít. Měly jsme stejnou představu o životě, byly jsme zamilované a věděly, že teď už to bude jen o práci na našem vztahu. Čtyři měsíce trvalo, než jsme vyřídily dokumenty, a v březnu 2018 byla v Německu svatba.

Takže jste společně začaly cestovat až jako manželky?

Baru: Podle mě jsme se spolu seznámily tak rychle proto, že jsme spolu začaly cestovat hned. Kathi měla dodávku, a tak jsme vyrazily na týdenní výlet. Dodávka je malá, není v ní záchod, takže se člověk seznámí celkem rychle. Chtěly jsme se pak vrátit zpátky na projekt, ale už tam pro nás nebylo místo. A tak jsme spolu v dodávce strávily ve Španělsku celou zimu. Hrály jsme na ulici na kytaru a tak si našetřily peníze na cestu domů a na svatbu.  

Jak se žije v dodávce?

Baru: Skvěle, už nám to chybí! V létě používáme i prostor venku. Pověsíme si houpací síť, slackline, vyndáme deky. V zimě máme opravdu jen ten malý prostor uvnitř. Ale obě trávíme hodně času čtením, a při tom jsme každá v jiném světě. Takže žádná ponorka nepřichází. Já jsem aktivnější, víc chodím na výlety s naší fenkou Kiri, zatímco Kathi zůstane raději doma a čte si. Máme svoje rituály a malý prostor nám nevadí.

Jak se rozhodujete, co si vzít s sebou? Ne všechno se vejde…

Kathi: Vždycky toho máme zbytečně moc. Polovinu věcí nikdy nepoužijeme. Příště si toho chceme vzít opravdu míň. Například každá si vezmeme jen dva páry bot.

Baru: Předtím jsme s sebou vozily každá dvacatery boty. Do dodávky se toho vejde hodně, i když to tak zvenku nevypadá. Jednou jsme v eukalyptovém lese v Portugalsku měly v dodávce pavoučí invazi. Na parkovišti jsme pak všechno vytahaly ven, abychom vnitřek vyčistily. Tři další parkovací místa byla plná našich věcí. Dodávka je jak Hermionina kouzelná kabelka, do které se vejde úplně všechno.  

Jak dlouho vám trvá uklidit?

Kathi: Když máš malý prostor, velmi rychle se v něm udělá nepořádek, ale stejně rychle se zase uklidí. V bytě je to mnohem složitější.

Baru: V dodávce musí být při jízdě věci zavřené ve skříňkách. Nepořádek vznikne, jen když dlouho stojíme na jednom místě. Když zastavíme pouze na oběd, musíme všechno po jídle hned zastrkat zpátky do poliček.

Jak se na to dívají lidi, když přijede dodávka a z ní vylezou dvě holky?

Baru: Záleží jak kde. Měly jsme pár vtipných okamžiků. Třeba v Albánii si nás stopnul starší bezzubý pán. Vůbec jsme mu nerozuměly, ale prý nám ukáže, kde ho máme vysadit. Navedl nás před hospodu, protože nás chtěl ukázat kámošům jako raritu. Ale ve Španělsku nebo Portugalsku se na to už dívají jako na běžnou věc. Dnes už jezdí hodně holek samo.

Má život v dodávce nějaká negativa?

Baru: Pro mě osobně bylo zpočátku těžké naučit se, co si počít se vším tím volným časem, a necítit se špatně proto, že nic nedělám. Běžně jsme navyklí trávit celé dny v práci, být produktivní. Na cestách jsme najednou nevěděly, co s časem. Proto jsme taky začaly s instagramovým profilem @Advanture_wives.

Kathi: Je důležité uvědomit si, že v dodávce nepromarňuješ svůj život.

Baru: Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč lidi přestanou s dodávkou jezdit. Člověk se musí srovnat s názorem okolí i s vlastními výčitkami, že nic nedělá. Na cestách jsme si třeba udělaly každodenní rituál z vaření. Co jsme v Praze, stihly jsme si uvařit sotva třikrát.

„Registruje se auto, ne životní partner,“ zlobí se na současné podmínky pro duhové páry muž, který prožívá vztahovou krizi10. 6. 2022

Nevadí vám určitá míra nepohodlí?

Baru: Ale dodávka je velmi pohodlná! Kafe si ráno uvaříme z postele, nemusíme kvůli tomu chodit do jiné místnosti. Teď máme v Praze dvoupokojový byt a máme problém, ve které místnosti trávit čas. Nejsme zvyklé na tak velký prostor.

Měly jste už několik dodávek a vždycky jste si je přestavěly samy. Jak jste se to naučily?

Baru: Ta první byla provizorní, to Kathi zkoušela poprvé. Pak jsme začaly cestovat spolu a při naší první návštěvě Prahy nás vykradli. Zničili přitom veškeré vybavení…

Kathi: Všichni nás varovali, že Barcelona je strašně nebezpečná. Strávily jsme tam v dodávce celý týden a nic se nám nestalo. A pak přijedeme do Prahy…

Baru: Kathiina německá rodina měla o Češích předsudky, ale já jsem je ujišťovala, že to u nás není tak divoké. A první týden v Praze jim voláme, že nás kompletně vykradli! Zničenou dodávku jsme musely předělat a zjistily jsme, že nám to spolu skvěle jde, protože každá jsme lepší na něco jiného a dobře se doplňujeme. S čím jsme si nevěděly rady, to jsme si našly na YouTube. Postavily jsme spolu lepší dodávku, než byla ta původní. Rok jsme v ní cestovaly a pak jsme za skvělou cenu sehnaly další. Přestavěly jsme ji a rozhodovaly se, kterou z nich si nechat. Nakonec jsme prodaly obě a postavily si pro sebe třetí. Tu máme doteď a brzy v ní vyrazíme na cestu.  

Kathi: Když jsem si stavěla první dodávku, pochopila jsem, že celý ten prostor je jenom můj a můžu si ho udělat jen podle sebe. Nemusím se řídit tím, jak se to má dělat. I když to udělám špatně, je to jen a jen moje věc. Proto jsem se přestala bát a pustila se naplno do práce.

Uvažovaly jste někdy o větším karavanu se sprchou a toaletou?

Kathi: My se spíš díváme po něčem menším! Pro cestování je naše současná velikost ideální.

Baru: I do současné dodávky by se nám vešla sprcha a záchod, ale my jsme nechtěly. Vnitřek totiž pak hodně vlhne. Máme solární sprchu, kterou si vytáhneme kdekoli, kde nejsou lidi.

Kathi: Na základní hygienu nám stačí lavor vody. Na vlasy skvěle funguje bramborový škrob, jako suchý šampon. Když žiješ v dodávce, uvědomíš si, jak obtížné je doplňovat zásoby vody a kolik jí spotřebuje jedna sprcha. To opravdu není potřeba.

Baru: To stejné platí pro splachování. Když teď žijeme ve městě, máme problém vyplýtvat na jedno spláchnutí tolik vody, která odteče do kanálu. Naučily jsme se žít minimalisticky. Na cestách máme tři 30litrové kanystry a většinou nám vydrží na dva týdny.

Z kočovného života jste ale v roce 2019 přešly k tomu, že jste si v Portugalsku koupily kus půdy a postavily na ní tiny house. Jak k té změně myšlenkového nastavení došlo?

Kathi: Vždycky jsem si říkala, že jestli vypukne válka, bylo by dobré strávit ji někde stranou, v bezpečí. Portugalsko mi přišlo ideální, protože je na konci Evropy, nic tam není a je nejmenší šance, že tam něco vlítne. Už v osmnácti letech jsem se proto rozhodla, že si koupím pozemek v Portugalsku.

Baru: Domek jsme si samy postavily v roce 2019 a strávily jsme v něm část pandemie. Byly jsme tam pryč od všeho a vůbec nevěděly, co se ve světě děje. Nejdéle jsme v něm zůstaly půl roku, a to byl poslední půlrok před naším současným přestěhováním do Prahy.  

Kathi: Svět bláznil pandemií a my jsme tam měly svůj kouzelný koutek, kde bylo všechno v pořádku.

Domek byl oproti dodávce větší. Jaký byl přechod do většího?

Baru: Je pravda, že i když jsme ho měly už nějakou dobu postavený, stejně jsme pořád bydlely v autě zaparkovaném vedle. Až do doby, než nás přijela navštívit moje sestra. Ta byla první, kdo v domku bydlel. Po ní už to bylo zabydlené a nastěhovaly jsme se tam i my. Ale měly jsme ho celkem rok a půl a z toho jsme v něm bydlely jen šest měsíců.

Proč jste se tedy vystěhovaly a odjely do Prahy?

Baru: Pozemek byl součástí družstva, ale jeho komunita nefungovala, lidé tam podváděli a manipulovali. Rozhodly jsme se odejít, protože to bylo místo bez etiky. Navíc jsme se po odchodu dozvěděly, že jsme všichni dostali falešné dokumenty a naše stavby byly nelegální. V prosinci nám přišel dopis od místních úřadů, že musíme naši černou stavbu zlikvidovat a pozemek uvést do původního stavu. Zrovna včera začala demolice.

Ukázalo se, že to nebylo místo pro nás. Přišly jsme o spoustu peněz, ale máme důležitou zkušenost a příště už si poradíme lépe.

Víte, jaký máte „mozkový typ“? Měli byste ho znát! Má totiž vliv na vaše chování, ale i štěstí a návrat do normálu po pandemii25. 3. 2022

Proč jste se přestěhovaly zrovna do Prahy, kde je vaše manželství neplatné?

Kathi: Cítím se tady jako doma. Místní lidé a jejich mentalita jsou mi velmi blízké. Mám pocit, že sem patřím.

Baru: Chtěly jsme do většího města a Kathi chtěla do Česka, takže jsme vybíraly mezi Prahou a Brnem. Po těch letech cestování a nezávislosti jsme si myslely, že bude fajn zastavit se na jednom místě, udělat si kamarády, rutiny… A to se nám povedlo.

Ale teď chcete zase odjet!

Baru: Získaly jsme tady úžasné kamarády. Až tak úžasné, že plánujeme v květnu odjet a dva lidi už si koupili na červen letenky, že poletí za námi. Podle mě není nutné být s lidmi na jednom místě. S někým jsme se potkaly jen týden na cestách, ale dodnes jsme spolu v kontaktu. Usedlý život nám na pár měsíců prostě stačil.

Kam teď zamíříte?

Baru: Do Španělska, to je moje srdcová země. V Galicii je všechno takové doopravdičtější. Ideální by bylo, kdybychom tam našly nějaký pozemek. Já jsem se zhlédla v tom, když jsme měly zahrádku a pěstovaly jsme si vlastní zeleninu. Nechci tam žít trvale, ale třeba zůstat půl roku a pak třeba být zas v Praze. Třeba si s někým na část roku vyměnit bydlení.

Co pro vás znamená domov?

Kathi: Pocit, že někam patřím. Není to spojené s místem, ale s lidmi. Když cítíš, že tě lidé vítají a mají tě rádi, jsi tam doma.

Baru: Spolu jsme doma a je jedno, kde se přitom nacházíme.

Zdroj: Kathi a Baru