„Seriál TBH jsem sama chtěla vidět, když mi bylo patnáct,“ říká jeho režisérka Lucia Kajánková
Komu je seriál určen a proč jste pro něj zvolili název TBH?
Seriál je určen hlavně pro teens, je z jejich perspektivy – o nich a pro ně. Klíčová pro nás byla autenticita a empatie, se kterou zobrazujeme postavy, z nichž každá má svůj pohled na situace i vztahy, a dáváme tak zaznít různým hlasům a přístupům. A díváme se pod povrch, proto jsou různé epizody z perspektivy různých postav, abychom mohli vnímat častý kontrast mezi tím, jak působí navenek, a tím, jak vše prožívají v soukromí. K tomu odkazuje i název – TBH je zkratka z internetového slangu „to be honest“ aneb „upřímně“ a naše postavy se různým způsobem musí postavit k pravdě o sobě samých, najít se a rozhodnout se, jestli být samy sebou – a za jakou cenu. Protože TBH je o různých formách outsiderství. A i proto si myslím, že každý, kdo má za sebou střední školu, bez ohledu na to, kolik šrámů si z ní odnesl, se na svět TBH bude moci napojit, i pokud vzhledem k věku už neví, co TBH znamená.
TBH je z prostředí střední školy. Lze říci, že témata v seriálu máte dlouhodobě v hlavě a nyní se vám je povedlo převést do audiovizuálního díla?
Mě dlouhodobě autorsky velice zajímá zlomové, liminální období mezi dětstvím a dospělostí – když člověk ještě nemá plně kontrolu nad okolnostmi svého života, ale zároveň už nese za své činy odpovědnost; když musí dělat rozhodnutí, která často zásadně ovlivní jeho další život, ale přitom se ještě hledá a zjišťuje, kdo vlastně je a kým chce být – protože je to čas, kdy se ta osobnost ještě „vaří“; když je vše intenzivní a fatální a na své otázky potřebujete odpovědi okamžitě.
A k námětu TBH – tento konkrétní nápad vznikl na základě výzvy ČT, když hledala obsah pro novou podobu iVysílání. Jeho základ a to, co mě fascinovalo si zkusit, je sledovat následky jedné extrémní situace. Nejen jak k ní došlo, ale jak kontrastně se s ní vyrovnávají jednotlivé postavy, které hrály různou roli v tom, co se stalo. Jaké jsou následky traumatu a jak tato rozbuška donutí postavy konfrontovat se s vlastním minulým chováním, touhami i obavami do budoucna.
Pro tuto generaci klasická televize příliš obsahu netvoří. Jaké příběhy chtějí mladí vidět?
Podle mě a mého týmu a toho, co jsme se snažili právě v TBH vytvořit, jsou to příběhy postav, které vycházejí z jejich žité zkušenosti, s nimiž je možné se ztotožnit, a hlavně které jsou nahlížené jejich prizmatem, nikoliv zvenku, s empatií a bez zjednodušování či soudů. Klíč, jak jsme si ho formulovali, byl, že chceme udělat seriál, který jsme chtěli i potřebovali vidět, když nám bylo těch cca patnáct let – a neměli jsme ho. Seriál, který by zobrazoval, jaký vnitřní i vnější zmatek může způsobovat navigování vztahy s rodinou, v kolektivu, notabene když si člověk připadá z nějakého důvodu „jinej či divnej“, s přáteli i v lásce. A říct „hele, nejste v tom sami“.
Sledujete tvorbu určenou pro tuto generaci, jaká vzniká ve světě? Jaké jsou trendy, co se vám třeba líbilo?
Mám moc ráda norský SKAM, který už je moderní klasika. Celkově je skandinávská tvorba pro mladé lidi špička, třeba švédský Hashtag. Sex Education je prima a byla to reference i pro nás, teď jsem zvědavá na druhou řadu Euforie a bavila mě moderní verze na trochu pohádkové téma Young Royals.
V čem je podle vás tato mladá generace specifická?
Vůbec si netroufám říct nějakou zobecňující charakteristiku generace, i protože jsou mi taková plošná zjednodušení nesympatická, pardon. K TBH jsme právě nepřistupovali tak, že jdeme udělat „seriál o mladé generaci“, ale naopak seriál s dramatickými postavami, kterými jsou současní teens na jedné střední škole.
Seriál se zabývá sociálními tématy, jako je šikana nebo homofobie. Je to pro mladé i v roce 2022 stále téma k řešení? Doba se samozřejmě mění, ale někdo by mohl namítat, že zrovna v těchto otázkách k lepšímu.
Je. V rámci rešerší jsme dělali anonymní dotazník mezi středoškoláky, kde jsme se ptali na hudební vkus, zájmy, ale i velmi osobní otázky týkající se právě zkušeností se šikanou, ať už v reálném životě, nebo kyber podobě. A homofobie (či bi- a transfobie) vnitřní i vnější – často třeba v podobě „jakože humoru“ – bohužel také není něco, co by v současnosti mezi mladými lidmi neexistovalo. Důležité je, že queer mladí lidé jednoduše existují, i v Brně a mezi florbalisty. Ukazujeme, že to, co jejich identita a její objevování znamenají pro ně v jejich intimitě i navenek, může být hodně odlišná zkušenost, která je vždy individuální a často, oproti coming-outovým narativům, nelineární. A jak vím i z vlastní osobní zkušenosti, reprezentace je obrovsky důležitá, notabene v tomhle věku.
Scénáře vznikaly na české poměry asi poměrně netradičně v kreativním hubu. Mohla byste tento proces popsat?
Scénáře vznikaly ve formátu writers’ room. Oslovila jsem své studentky a studenty z FAMU a pracovali jsme společně, stavěli linky, rozpracovávali postavy, prohazovali si mezi sebou scénáře epizod, které jsme si dramaturgovali a přepisovali. Vzhledem k tomu, že část práce probíhala během lockdownu, částečně jsme se virtuálně odstěhovali do světa našich postav – dělali jsme si třeba scenáristické improvizace, kdy jsme si psali do group chatu nebo soukromých konverzací na sítích právě za postavy. A jakkoliv je to společné dílo, kde jsme všichni vymýšleli nebo psali všechno dohromady, tak nám také zajímavě vykrystalizovaly sympatie a dohadovali jsme se mezi sebou, kdo je třeba v některých situacích „tým Nessa“ versus „tým Luky“. I díky tomu nám podle mě funguje to, že ty postavy nejsou černobílé, ale můžeme s každou z nich empatizovat, když už třeba ne sympatizovat.
Je vaším cílem působit osvětově, nebo dokonce na něco upozornit? Ve světě často seriály končí informací, kam se obrátit, pokud trpíte poruchou příjmu potravy, pokud jste obětí domácího násilí nebo trpíte depresemi apod. Máte v audiovizi ráda angažovanost?
Myslím, že neangažované dílo neexistuje – vždy se do něj propisuje určitý světonázor a otázky, které si tvůrci kladou ve vztahu ke společnosti. Specificky u TBH je pro nás důležité otevírat témata, se kterými se (nejen) mladí lidé setkávají, vyvolat diskuzi a také nabídnout zdroje a možnosti, kam se obrátit, pokud podobné problémy řešíte, v doprovodné kampani, která bude seriál provázet.
V seriálu vám hrají mladí, neokoukaní herci. Jak probíhal jejich výběr? Máme mezi nastupující generací hodně talentů?
Myslím, že se máme na co těšit, protože nastupující herecká generace má opravdu co nabídnout. S Máriou Môťovskou z brněnské produkce jsme obeslaly herecké školy po celé republice a také udělaly veřejnou výzvu, aby se nám mladí lidé přihlásili. Těm jsem poslala docela podrobné zadání toho, co mi mají natočit jako self-tape – viděla jsem jich přes tři sta a na základě toho jsme zvaly na druhé kolo castingu, které už bylo osobně. A tam jsem je nechávala hodně improvizovat situace, hrát si s textem a rolemi a pak jsme ve třetím kole zkoušeli jak skupinové dynamiky, tak různé kombinace postav. Protože tím, že je TBH ensemble projekt, bylo naprosto zásadní, jak budou fungovat dohromady, a to jsme si hledali již společně.
Práce s nimi musela být také specifická. Točila jste o nich, přicházeli třeba se svými nápady, slangem atd.?
Vybrala jsem si opravdu fantastické mladé herce, kterým zároveň vyhovoval můj způsob práce, kde jsme si ty postavy ještě ohledávali a dolaďovali společně, a „finální“ podoba každé z nich vznikala už v dialogu, v přípravě i na hereckých zkouškách. Takže měli velký prostor a zároveň i velikou odpovědnost. Hodně jsme si o postavách psali či volali, dávali si nápady, vzájemně odpovídali na otázky, společně s Jakubem Haubertem z našeho writers’ roomu, který byl s námi i u zkoušek a na place, řešili detaily, které nejsou explicitně v seriálu vidět, ale jsou pro ty postavy důležité. Zadávala jsem jim třeba, ať si vytvoří playlisty pro své postavy na Spotify, a zásadní částí byla také práce s kostýmy se Zuzanou Mazáčovou, kde jsme se domlouvali právě i s herečkami a herci, proč si každý konkrétní kousek oblečou zrovna na tu danou scénu a co to pro ně znamená.
TBH je první hraný webový seriál České televize. Jak vůbec jako tvůrkyně vnímáte streamovací platformy a klasické terestriální vysílání?
TBH je můj vůbec první televizní projekt, takže srovnání moc nemám. Co vnímám, je fakt, že se streaming a lineární vysílání nutně sbližují a zřejmě už brzy nebude skoro rozdíl, pro jakou primární distribuci projekt vzniká. Vytvářet něco určeného pro web pro nás znamenalo, kromě logicky omezenějšího rozpočtu, také větší svobodu v tom, že můžeme cílit na konkrétnější publikum, asi být i o něco ostřejší, a hlavně jsme byli první, takže to byl do jisté míry experiment ze strany ČT i nás. Uvidíme, jaké budou ohlasy.
Jak se v seriálu odrazilo to, že jste natáčeli v Brně? Jaký je váš vztah k moravské metropoli?
Brno mě vždy moc bavilo a mám ho ráda, strávili jsme tam s TBH spoustu času a snažili jsme se určitou specifičnost toho, že jsme právě v Brně, přenést i do seriálu, ať už v replikách, nadšení z florbalu nebo i v tom, že Pavel nosí Lukymu kafe z nejvyhlášenější brněnské kavárny. Vojtěch Franců, který hraje Lukyho, v té době v Brně žil, takže nám dal skvělé tipy, co je cool za brněnské teens, a Tomáš Dalecký, který hraje Toma, je náš nejautentičtější Brňák, který dokonce chodil na základku do školy, kde jsme natáčeli.
