Mlč a jdi s dobou, nebo je po tobě. Je „cancel culture“ současnou formou diktatury?
O fenoménu zvaném „cancel culture“ se na jednu stranu veřejně mluví. A celkem dost. Na druhou stranu ale zůstává jako mocná šedá eminence tak nějak v pozadí, kde čeká na dalšího smolaře. A co je na celé věci asi to vůbec nejhorší? Onen chudák se vlastně lapí do vlastních sítí a svou prostořekostí si sám vykope svůj společenský hrob.
Přísloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, se nejednou ukázalo jako pravdivé. Nejspíš by se ale dalo ještě trochu pozměnit, protože to v současnosti čím dál častěji vypadá, že po zásluze je potrestán i každý vlastní názor. Ačkoliv se totiž dnešní doba tváří jako svobodná a tolerantní, ve skutečnosti je krutá a nelítostná, protože nic nezapomíná a neodpouští. Přitom stačí opravdu málo – alespoň v očích toho, kdo se kritizovaného přešlapu dopustí.
Někdy může jít o hloupý vtip, jízlivou poznámku nebo nevhodnou narážku. V takových případech se vlna odsouzení a zavržení částečně pochopit dá. Rozhodně není nic hezkého na tom, když někoho otevřeně a úmyslně urážíme, často právě s cílem tomu konkrétnímu člověku ublížit, posmívat se mu, nebo ho nějak ponížit. Většina z nás už se sice naučila odhadnout, co se říct může, a co by naopak mohlo být problematické, čas od času se ale pár lidí neubrání a něco kontroverzního utrousí.
Mezi ta nejcitlivější témata, která v dnešní společnosti rezonují nejvíc, pochopitelně patří fyzický vzhled a váha, ale také barva pleti a genderová identita. Jak jsme nedávno psali, ukázkovým příkladem jsou jména mnoha herců, moderátorů, komiků, ale také aktuální kauza spisovatelky J. K. Rowling, která se svými výroky dotkla trans komunity. A i její příběh se zatím ne moc šťastným koncem je ukázkou toho, že co se s vaším jménem jednou spojí, už s ním zůstane spojené asi navždycky.
Jenže zatímco J. K. Rowling si na sebe bič ušila svým aktivním počínáním, společnost se neváhá pustit i do lidí, kteří se do povědomí ostatních žádnými spornými názory až do osudného okamžiku nikdy předtím nedostali. A tak se pod palbou stížností, výčitek a někdy i těch nejdrsnějších výhrůžek octly také osobnosti, u kterých to až bije do očí. Mezi ně se nedávno zařadil třeba Brian May. Kytarista britské rockové skupiny Queen a samozřejmě spoluhráč a blízký kamarád Freddieho Mercuryho to na sociálních sítích od mnohých schytal za to, že vyslovil svůj nesouhlas s rozhodnutím hudebních cen Brit Awards zrušit rozdělení kategorií na mužské a ženské.
Ukazuje se, že „cancel culture“ sama tak trochu balancuje na tenkém ledě. Přestože její zastánci mají pocit, že bojují za spravedlnost, ve výsledku dělají úplný opak. Je jasné, že není nic pěkného na tom někomu nadávat bezdůvodně a neopodstatněně, aniž by člověk o tom druhém něco věděl. Stejně jako neznalost nebo holá sprostota by ale neměla omlouvat ani snaha ignorovat, nebo dokonce zcela vymazat názory ostatních. Všechno záleží hlavně na tom, jakým způsobem se daná věc podá. Když přicházíme s konstruktivní kritikou a ne nenávistí, neměl by nás nikdo umlčovat. Právě to se odpůrcům současného fenoménu nelíbí, což bylo vidět i na pokračování Sexu ve městě s názvem A jak to bylo dál. Přílišná opatrnost a hyperkorektnost se tvůrcům vymstily. Každý ale má svou pravdu a je přesvědčený o tom, že je ta jediná. Pak ovšem není možné dosáhnout toho klasického demokratického dialogu. Místo toho se spíš octneme v bludném kruhu, který moc dobře známe z dějin…
