Je ve vrcholovém sportu místo i pro trans lidi? Ač sport stojí a padá na fair play, nikdo včetně vědců neví, co je vlastně „fér“
Není sport jako sport. Přeci jen okresní soutěže rozhodně nevyvolávají tolik pozornosti jako soutěže světové. A za svátek sportu je pak považována olympiáda. Jelikož olympijská medaile je něčím, oč stojí za to bojovat, není také divu, že se mnohým nelíbí, pokud jsou jejich šance na úspěch ohroženy. Třeba někým, jehož účast by nemusela být tak úplně fér. Někým, jehož tělo by mohlo být výhodou samo o sobě. Přesně proto se nyní hojně debatuje o tom, zda konkrétně trans ženy mají vůbec právo soupeřit s cisgender ženami (tedy těmi, které se s ženským tělem již narodily).
Trans sportovci/kyně se mohou olympiády oficiálně účastnit již od roku 2004, přesto historicky první olympiádou, na níž soutěžili, byla až ta v Tokiu v roce 2021. To sice na jednu stranu znamenalo určitou emancipaci trans komunity, na stranu druhou se samozřejmě rozvířila diskuse na téma nespravedlivé výhody. A to i navzdory faktu, že Mezinárodní olympijský výbor prohlašuje – a uvádí to také ve směrnicích – že prvořadým cílem je záruka spravedlivé soutěže. Explicitním příkladem se stala novozélandská trans vzpěračka Laurel Hubbard, o níž kritici tvrdili, že oproti dalším ženám, s nimiž bude soupeřit, bude ve výhodě. Ačkoliv Hubbard nakonec neuspěla, debata neutichla. Jak tedy na sportovní výkony trans lidí nahlíží věda? A měli by skutečně soupeřit proti dalším sportovcům, jejichž těla žádnou podobnou „transformací“ neprošla?
Když je i věda v koncích
Ačkoliv již bylo provedeno několik výzkumů na téma atletického výkonu trans lidí, v podstatě neexistuje žádný, který by se specificky zaměřoval na trans atlety na vrcholové úrovni. Čerpat informace je tak možné spíše z materiálů dílčích. Např. studie publikovaná v roce 2020 se zaměřila na příslušníky americké armády a uvedla, že trans ženy si i po roce podstupování hormonální terapie zahrnující potlačení hladiny testosteronu a posílení estrogenu udržují náskok před cisgender ženami. Po dvou letech se sice rozdíly téměř setřely, i tak byly ale trans ženy např. o 12 % rychlejší v běhu než jejich cis- konkurentky. Výzkumný tým ale zároveň upozornil, že je třeba vzít v potaz i profi sportovní perspektivu s tím, že aby se žena ocitla v 10 % top běžkyň, musí být o 29 % rychlejší než jakákoliv průměrná cis žena. A aby ženy byla opravdu elitní běžkyní, musela by být ve srovnání s průměrnou cis ženou rychlejší o celých 59 %.
Další studie realizovaná sportovním vědcem Tommym Lundbergem pak ve svém shrnutí uvádí, že trans ženy, které podstoupily feminizační hormonální terapii, si obecně svou úroveň síly udržely i po roce této terapie. Bylo by tedy možné tvrdit, že ani hormonální terapie nezajistí, aby původní síla trans ženy opustila – a ty jsou tak ve srovnání s cis ženami silově opravdu ve výhodě. „Ať už se na to díváte jakkoli, trans ženy budou mít vždy výhody v oblasti síly, a to i po hormonální terapii. To jsou prostě fakta,“ uvedla pak odbornice z britské univerzity Loughborough, Joanna Harper.
A pravdou je, že právě síla je (společně s vytrvalostí a svalovou hmotou) jedním z klíčových faktorů, jež určují, jaký výkon sportovec odvede. Harper (která je sama trans sportovkyní, je však činná také v oblasti vědy) ale zároveň odmítá, že by profesionální trans sportovkyně měly „nespravedlivou“ výhodu – dle jejího názoru totiž existuje mnoho dalších aspektů, které mohou sportovní výkon ovlivnit (např. koordinace ruka-oko a další techniky, které jsou nutné třeba při golfu ad.). Opomíjet pak dle názoru Harper nelze ani hladinu hemoglobinu, což je faktor, který je stěžejní při sportech vytrvalostních. Hemoglobin totiž v krvi přenáší kyslík do celého těla včetně svalů. Cisgender muži pak mívají vyšší hladinu hemoglobinu než cisgender ženy, jelikož jeho hladina souvisí s hladinou testosteronu. Podle výzkumu Harper ale testosteronové supresory snižují hladinu hemoglobinu u trans žen na úroveň cisgender žen, a tak výhodu eliminují.
Jenže nic není tak černobílé. Takže další studie zaměřená na sílu kosterního svalstva trans lidí, kteří užívají hormonální terapii, prokázala, že výhody trans žen v síle jsou takové, že ve většině sportů při soupeření s cisgender ženami nelze zajistit férovost boje. Jak už to tak ale bývá, každý výzkum má své limity, což v podstatě platí pro všechny zmiňované. Vlastně tak lze shrnout, že relevantní výzkum s hodnověrnou výpovědní hodnotou prokazující, že trans sportovkyně ne/jsou oproti cisgender sportovkyním ve výhodě, (minimálně zatím) neexistuje.
Sportovat, či nesportovat?
Je tedy v každém případě velmi těžké zaujmout nějaké konkrétní stanovisko vůči účasti trans sportovkyň v soutěžích po boku cisgender žen. A celá diskuse, která se na téma ne/férovosti zaměřuje, je navíc velmi jednostranná – to, že by naopak trans sportovci bojující proti cisgender mužům byli v nevýhodě, nikoho příliš nezajímá (tedy, minimálně se neozývají pobouřené hlasy mužských sportovců, kteří by měli zapotřebí řešit, že by hypoteticky naopak mohli být oproti trans mužům zvýhodněni…). Jistou míru bezradnosti, v níž se dnešní společnost v kontextu trans sportovců/kyň doslova „plácá“, pak dokládá i příběh trans wrestlera Macka Beggse, který byl dlouhou dobu (ač již procházel tranzicí a užíval testosteron) doslova nucen soutěžit v kategorii žen a ty také úspěšně (k velké nelibosti celé řady lidí) porážel.
Ale možná právě Beggsův příběh by mohl naznačit možnou cestu, jak na téma nahlížet. Jak totiž sám Beggs poznamenal, bez ohledu na to, jaké měl/má tělo, pro něj bylo hlavní, aby se mohl věnovat tomu, co miluje, tedy sportu. A právě sport se následně, po zapojení trans/sportovců, stává v podstatě minovým polem a veškerá pozornost se namísto sportu jako takového koncentruje jen na to, kým kdo je a příp. v jaké ne/výhodě se ocitá. Věda zatím jasnou odpověď na to, jak k trans sportovcům/kyním přistupovat, nemá. V zájmu všech by tak (alespoň hypoteticky) nejspíš bylo mít pro trans sportovce vlastní kategorie (příp. kategorie, jež by v potaz braly velmi individuální specifika sportujících). Minimálně zatím jich ale asi po světě neběhá takové množství, aby mohli proti sobě bojovat i na vrcholové úrovni… A tak se zatím všichni tak nějak musíme smířit s tím, že někdo z této těžce uchopitelné rovnice se vždy bude cítit dotčen. Otázkou je, kdo přesně by to měl být, aby to „bylo fér“…