Akné, pihy nebo rozštěp jako důvod k posměchu ale i znamení krásy – záleží na úhlu pohledu: 10 příběhů, které vám dodají sebevědomí
Na jednu stranu to vypadá, že si dnes každý může dělat, co chce, a že je společnost vůči všem možným odlišnostem tolerantnější než kdy dřív. Na druhou stranu ale pořád není možné zavděčit se všem a vždycky se najdou lidé, kteří budou ty druhé kritizovat a napadat. K tomu, abyste se stali terčem posměchu a v horším případě i kruté šikany, která často začíná právě velmi nevinně, stačí opravdu málo. Třeba tvar nosu.
Své o tom ví i sedmadvacetiletá Lucie: „Když jsem byla malá, tvar mého nosu některé lidi nesmírně bavil. Tehdy jsem svůj ostrý profil vnímala jako nutné zlo, překážku, kterou je potřeba odstranit.“ Postupem času ale zdánlivou vadu na kráse Lucie začala považovat spíš za svou přednost: „Nic měnit a upravovat nehodlám. A jestli jsem jiná? Kdepak, jsem stále stejná a jsem to já.“
Třiadvacetiletá Michaela si zase zažila trable s očima. I ona se ale se svým problémem naučila žít. „S oční vadou jsem se už narodila. Podstoupila jsem operaci, jelikož to bylo hodně vidět. Nyní občas zaregistruju, že si toho lidi všimnou, ale už to neřeším. Vím, že existují i lidé s vážnějšími vadami,“ popsala.
Na psychiku a vnímání sebe sama ale může mít hodně neblahý vliv třeba rozštěp. „Narodila jsem se s rozštěpem nosu v době, kdy u nás byla plastická chirurgie ještě v plenkách a nikdo se, myslím, ani moc nestaral o to, jestli člověku zůstanou jizvy. První tři roky života jsem strávila po nemocnicích, operovali mě a někdy v té době se zjistilo, že mám i nemocné oko. Nikdo se tím ale moc nezatěžoval a já jsem na něj postupem času přestala vidět,“ svěřila se dvaatřicetiletá Žaneta.
Mladá žena není uměle a přehnaně optimistická a nic si nenalhává. Sama má zkušenosti s necitlivými reakcemi okolí. Žanetu však přesto, nebo možná právě proto, její nelehká situace zocelila natolik, že na ní dokáže najít i něco pozitivního, a dokonce taky praktického. „Se svým vzhledem jsem víceméně srovnaná, ačkoli mě samozřejmě občasné necitlivé poznámky lidí mrzí. Pak si ale uvědomím, že vypovídají víc o nich než o mně, a to mi pomáhá se přes vše přenést. To, jak vypadám, spolehlivě funguje jako filtr. Moc lidí se se mnou samo od sebe neseznamuje, ale když už ano, jsou to zajímavé a silné osobnosti, se kterými je radost trávit čas. Svoji situaci nevnímám nijak tragicky, vždyť jsem zdravá a schopná žít normální život. Jsou lidé, kteří takové štěstí nemají. Asi jsou pro mě některé věci složitější, ale to platí úplně pro každého. Každý máme své strachy a pochybnosti, které nás v určité oblasti oslabují,“ dodala žena.
Podobnou zkušenost má i dvaačtyřicetiletý Martin. Také on přišel na to, že jsou v životě podstatnější věci než povrchní vzhled. „Celý život mě samozřejmě trochu štvalo, že jsem se narodil s rozštěpem horního patra. I když to není nijak závažná záležitost, tak přece jen ubírá obličeji na symetrii. V pubertě jsem si dokonce myslel, že mi to překáží v seznamování. Že tomu tak není, si uvědomuji až v poslední době. Většina rozumných lidí dokáže ocenit spíš pozitivní povahové vlastnosti,“ uvedl Martin.
O moc lehčí to ale neměl ani další Martin, tentokrát dvacetiletý. Velkou část života má sice teprve před sebou, ale jeho sebevědomí už toho má mnoho za sebou, a to kvůli velkým problémům s akné. „Moje nedokonalosti mě omezovaly zvláštním způsobem. Nebyl jsem sice terčem hloupých narážek, ale později se ve mně vytvořil nějaký blok. Myslel jsem si, že na tom lidem záleží a budou se mi posmívat, a tak jsem se skoro přestal smát, nerad jsem se fotil a stal se ze mě trochu introvert. Později jsem se ale se svojí odlišností smířil a už jsem se tím tolik nezabýval. Jde přece o součást mojí osobnosti.“ Mladíka ale momentálně nejvíc netrápí ani tak samotné akné, jako spíš verbální šikana, která se od tohoto problému odvíjí. „Bylo to někdy dost nepříjemné, hlavně narážky typu sob Rudolf, znamení Buddhy, druhá hlava a tak dál.“
Důkazem, že okolí neodpouští ani tu sebemenší odlišnost, je i jednadvacetiletá Michaela. „Když jsem si na začátku puberty poprvé začala všímat svého vzhledu, tak se mi moje pihy nelíbily. Od ostatních mě vizuálně oddělovaly a i mé kamarádky se mi kvůli nim někdy posmívaly, že jsem jiná, že k nim nepatřím. Pár nocí jsem kvůli tomu tenkrát i probrečela. Až za pár let mi ale došlo, že mé odlišnosti nejsou špatné, protože být bílá ovce v davu bílých ovcí není výhra, ale naopak. A ve chvíli, kdy jsem se s nimi sžila, jsem se začala líbit i svému okolí. Teď bych neměnila. Myslím si, že každý by měl být hrdý na to, co ho odlišuje od ostatních,“ vylíčila dívka.
Velký rozruch ale dokážou vzbudit i jizvy. Zatímco osmadvacetiletý Lukáš se tu svou na čele snažil zakrývat ofinou, pro další jednadvacetiletou Michaelu bylo tabu o jizvě byť jen mluvit. Byla pro ni totiž připomínkou traumatu z dětství, kdy ji pokousal pes. Po náročné operaci štítné žlázy se jizvou nechlubila ani osmadvacetiletá Lenka. Uvědomila si ale, co je opravdu důležité. „Byl to risk. Hrozilo, že mi poškoděj hlasivky a budu mít slavíka. Naštěstí se tak nestalo. Po operaci problémy ustoupily, takže nějakou jizvu jsem neřešila. Jen lidi si někdy neviděj do pusy a maj divný komentáře, ale mávnu nad tím rukou, zasměju se a jdu dál. Já měla hrozný zdravotní problémy, takže jsem vzhled fakt moc neřešila. A teď? Už bych to nebyla já, kdybych ji neměla,“ uzavřela Lenka.
Stejně to dnes vidí také dvaadvacetiletá Karolína. „Dřív bylo moje znaménko hodně viditelné a děti ve školce se mi smály. Bylo i období, kdy jsem neměla skoro žádné kamarády, protože se mě děti kvůli němu a pihám štítily. Byla jsem proto velmi smutná a cítila se jako obluda. Po nástupu do školy už na to někdo upozornil jen zřídkakdy a já si zvykla. Když jsem byla v pubertě, začalo mi znaménko opět vadit, a tak jsem se ho snažila všemožně zakrývat make-upem. Dnes už ho vnímám jako něco výjimečného, díky čemu jsem jiná. A tím i krásná,“ dodala Karolína. Takže pokud o sobě pochybujete i vy, nezapomínejte na to, že vaše odlišnosti z vás dělají unikáty, které mezi univerzálními vyfiltrovanými tvářemi bez výrazu a příběhu budou vynikat.
