Víte, co v nacistickém koncentračním táboře znamenal růžový trojúhelník? S těmito lidmi bylo hned po Židech zacházeno nejhůře
Holokaust znamenal smrt pro šest milionů Židů. Kromě nich se ovšem nacisté úspěšně zaměřili ještě na pět milionů dalších lidí z řad různých skupin. Jednalo se například o Poláky, Romy, sověty, politické vězně, postižené, kriminálníky… a taky ty, kteří byli viděni jako homosexuálové. I ti byli označeni za hrozbu německému lidu, přesto se jim retrospektivně nedostává příliš mnoho vzpomínek. Proto se doktorka Mie Astrup Jensen, která se zabývá výzkumem sexuality a hebrejskými a židovskými otázkami, rozhodla vytvořit článek, který právě na tyto oběti vzpomíná.
V Německu, přesněji ve Výmaru, se ve dvacátých letech minulého století vytvořila poměrně stabilní komunita LGBTQ+ lidí, kteří se obklopili i silnou kulturou. Ta zahrnovala více než stovku gay barů a kaváren, filmy, písničky, a dokonce Institut pro sexuální vědu Magnuse Hirschfelda (Magnus Hirschfeld’s Institut für Sexualwissenschaft), který se pyšnil sbírkou tisíců knih a časopisů o sexualitě a genderových otázkách. To vše navzdory paragrafu 175 (toto číslo si zapamatujte pro pozdější referenci), který homosexualitu ilegalizoval. V té době se ovšem zdálo autoritám snazší komunitu pouze monitorovat, a nikoli přímo perzekvovat. Řada lékařů a odborníků totiž potvrdila, že homosexualita neznamená deviantní, nebezpeční chování.
Tento relativní klid se stejně jako řada dalších věcí změnil s příchodem Adolfa Hitlera k moci. Paragraf 175 začal být striktně vymáhán, a tak dokonce i Hirschfeldův institut lehl popelem. LGBTQ+ lidé byli často označováni za Židy. Jakou logikou, ptáte se? Řada prominentních gayů – psychiatrů, lékařů a advokátů (včetně samotného Hirschfelda), kteří bojovali za práva homosexuálů, totiž byla židovského původu. Byli vidět, byli slyšet, a tak si jejich charakteristiky systém jednoduše (často mylně) rozšířil plošně.
V polovině třicátých let ale dle Jensen věci nabraly rychlý spád. Heinrich Himmler převzal dohled nad dodržováním anti-gay zákona pod svá křídla, a tak začalo hromadné zatýkání. Více než sto tisíc mužů bylo identifikováno jako homosexuálních. Řada z nich byla převezena do koncentračních táborů, které nejspíše znáte: Buchenwald, Dachau, Sachsenhausen, Mauthausen a Osvětim. Více než polovina (55 %) na těchto místech hrůzy zemřela. To je pět až patnáct tisíc lidí. Možná se nyní zamýšlíte nad tím, zda se jednalo pouze o muže. Odpověď je – většinou ano. Paragraf 175 o lesbách specificky nehovořil, řada z nich se navíc rozhodla žít v utajení a vdala se. Většina z lesbických vězeňkyň koncentračních táborů byly Židovky a/anebo byly zadrženy pro své politické názory a aktivity.
Že byly koncentrační tábory peklo na zemi, o tom se nemusíme přít. Homosexuálové se však dočkali obzvlášť odporného zacházení. Hned po Židech s nimi bylo zacházeno nejhůře – jako s devianty. Často dostávali těžší a časově náročnější práci. Němci totiž nesmyslně věřili, že těžká dřina v cementárnách, štěrkovnách a cihelnách může gaye vyléčit. Možná i vás nyní zamrazilo při pomyšlení na známou větu Arbeit macht frei.
Možná víte, že v rámci táborů byli vězni rozděleni do skupin a rozeznat jejich příslušnost bylo možno dle malých znaků. Homosexuálům byl přidělen růžový trojúhelník, kvůli kterému si vytrpěli opravdu hodně. Dokonce i nejhorší kriminálníci s nimi jednali s despektem a nazývali je „špinavými podivíny“ nebo „stopětasedmdesátkami“ (s odkazem na dříve zmíněný paragraf). I vrazi a násilníci dávali gayům najevo, že jsou na rozdíl od nich opravdoví muži. Homosexuálové byli tedy často biti a trýzněni jak nacisty, tak spoluvězni. Klidu se jim nedostalo ani v těch několika málo hodinách určených ke spánku. Byli nuceni odpočívat s rukama viditelně na přikrývce. Pokud usnuli jinak, příp. se v noci jejich poloha změnila, byli odtaženi na dvůr, kde na ně byla lita celá vědra vody. To jim působilo nejen šok, ale i nemoci. Když ale skončili v nemocnici, nepomohli si. Většinou se stali oběťmi pro zvrácené pokusy.
A co bylo pak? Myslíte si, že všechno mělo šťastný konec jako ve filmech, kde s úlevou osvobodí vězně, ale nikdo už vám neukáže, co se nimi dělo posléze? Tak vězte, že i poté, co válka skončila, se ke gayům společnost nechovala nijak hezky. Po válce to žádná z obětí neměla lehké, ovšem na rozdíl od Židů, dětí a politických vězňů neměli gayové ani nárok na žádost o finanční a morální podporu. Jejich výpovědi nebyly prioritizovány u soudů a spousta homosexuálů nakonec po všech těchto odmítnutích skončila s mučivým pocitem, že si za své utrpení mohou sami.
