Ubližují dětem a ovládali nacisty: Jaké jsou další absurdní mýty o homosexuálech a co na to fakta?
Mýtus #1: Gayové zneužívají děti mnohem častěji než heterosexuálové
Kupříkladu profesor Gregory Herek z Kalifornské univerzity vydal již sérii studií na toto ožehavé téma a nenašel k potvrzení hypotézy žádné důkazy.
Dle výzkumu Nicolase A. Grotha, průkopníka v oblasti výzkumu zneužívání dětí, existují dva typy lidí, kteří se takového jednání dopouštějí: Fixovaní a regresivní. Pod prvním z těchto matoucích slov si můžete představit stereotypního pedofila – ten nemůže být považován za gaye, nebo heterosexuála, jelikož jej potenciální dospělí partneři odpuzují bez ohledu na pohlaví. Regresivní obtěžovač dětí je obecně přitahován dospělými, avšak ve stresové situaci se uchýlí k zaměření na děti. Ani jeden z nich není z podstaty věci gay.
Možná vás (nemile) překvapí, že 90 % případů zneužívání dítěte se dopustil někdo z blízkých – příslušník rodiny či přítel. Většina těchto mužů jsou ženatí pánové. Mýtus, že sexuálně laděných trestných činů na dětech se dopouštějí především homosexuálové, je extrémně nebezpečný a je využíván jako jeden z nejodpornějších „argumentů“ homofobně smýšlejících.
Mýtus #2: Stejnopohlavní rodiče ubližují dětem
Například Americká akademie psychiatrie dětí a adolescentů (The American Academy of Child & Adolescent Psychiatry) uvádí, že „děti homosexuálních rodičů se neliší od dětí heterosexuálních rodičů v jejich emocionálním vývoji či v jejich vztahu k vrstevníkům a dospělým.“ Výzkum z roku 2010 došel ke stejnému výsledku, kromě toho ještě zjistil, že v některých případech jsou domácí podmínky dětem lépe přizpůsobeny právě v domácnostech dvou maminek nebo dvou tatínků. Osm let starý australský výzkum uvádí, že se dcery a synové homosexuálních párů dokonce obecně těší lepšímu zdraví a pociťují vyšší stupeň rodinné sounáležitosti.
Mýtus #3: Heterosexuálové žijí mnohem déle
Tento podivuhodný mýtus lze autorsky připsat Paulu Cameronovi, který na základě svých nereprezentativních dat „zjistil“ zajímavé věci. Bohužel na základě jeho pavědy byla publikována řada návazných prohlášení, včetně řečí Williama Bennetta, který býval ministrem školství Spojených států.
Cameron například tvrdil, že gayové mají osmnáctkrát vyšší šanci zemřít při autonehodě. Také přišel s tím, že muži, které přitahuje stejné pohlaví, pravděpodobněji zemřou na infarkt. Specificky dvaadvacetkrát spíš než obecně běloch. Oproti černochům to je prý jen jedenáctkrát vyšší pravděpodobnost. Abychom uvedli také nějakou podivnou „statistiku“ o ženách, pak dle Camerona mají lesby čtyřistaosmasedmesátkrát (!) vyšší šanci být zavražděny, samy si vzít život či zemřít při nehodě než ženy heterosexuálky.
Podle Camerona gayové umírají průměrně ve 43 letech. Kritika na sebe nenechala dlouho čekat, jelikož k ní stačí i jen selský rozum. Jednu z jasných výtek si můžete přečíst zde. Uvedeme alespoň malou glosu, jíž se autor – Walter Olson – zjevně s chutí dopustil. Jde o matematickou úlohu:
Zjednodušený Olsonův předpoklad: Průměrný věk úmrtí člověka na HIV je kolem 40 let.
Tvrzení Camerona: Průměrný věk úmrtí gaye je 43 let.
Závěr: Pokud by byla tvrzení Camerona pravdivá, HIV negativní gayové by dle jeho propočtů umírali v průměru ve 46 letech. To je poměrně dost brzy, že? Ale tam nekončíme.
Olson si neodpustil ani další logické šťournutí: Pokud by zůstala polovina gayů HIV negativní a dožila by se průměrného věku úmrtí muže (75 let), pak by při průměrném věku úmrtí 43 let umírali HIV pozitivní gayové opravdu brzy. Totiž v 11 letech.
Zdroj: Giphy
Mýtus #4: Homosexuálové ovládali nacisty a napomáhali organizování holokaustu
Existuje dokonce kniha, která tuto myšlenku rozvedla, a to The Pink Swastika: Homosexuality in the Nazi Party od Scotta Livelyho a Kevina Abramse. Byla ovšem experty a historiky zdiskreditována už jen na základě dat, která si autoři nesebrali sami. Využili různých citací a ignorovali ostatní informace ze stejných zdrojů. Jednoduše řečeno – vybrali si, co se jim hodilo. Jak to doopravy bylo s gayi za druhé světové války, si můžete přečíst v článku LUI zde.
Mýtus #4: Zákony proti zločinům z nenávisti vůči lidem jiné než heterosexuální orientace se obrátí vůči duchovním, kteří kritizují homosexualitu a legalizaci hrůzných praktik, jako jsou bestialita či nekrofilie
Sexuální orientace referuje k preferencím, které se vztahují na heterosexualitu, homosexualitu, bisexualitu… Nikoli však na kupříkladu pedofilii nebo nekrofilii. Zjednodušeně se nejedná o sexuální potřeby nebo chování mířené nekonsenzuálně (nesouhlasně). Tím pádem se v těchto ohledech vůbec nehovoří o těch, kteří souhlasit nechtějí či nemohou – včetně dětí.
Mýtus #5: Homosexualitu lze vyléčit/změnit
O terapiích a léčbách homosexuality by se dalo napsat hodně. Faktem je, že se jedná o pseudovědecké pokusy. Sexuální orientaci prostě změnit nelze, a to ani šokovými terapiemi či drogami, které byly pro tyto účely hojně užívány a v některých koutech světa ještě stále jsou.
