Dobrovolné sebepoškozování i divoké orgie: 10 zapomenutých náboženství a jejich děsivé rituály
Žijeme v luxusu, který nám dává možnost volby. Můžeme si vybrat, čemu chceme svůj život zasvětit, a také se můžeme pokusit o splnění alespoň části svých snů. I když některé civilizace vymřely, jiné si svoji osobitost a mnohdy i krutost udržely dodnes. Například v podobě náboženských rituálů, které nahánějí hrůzu…
Tajemné hlavy
Historici byli dlouhá léta přesvědčeni o tom, že nejstarší civilizací Střední Ameriky byli Mayové. Když ale ve 30. letech 20. století došlo k objevení takzvaných olméckých hlav, stávající domněnky to rozmetalo na kusy. Sochy hlav, které byly vytvořeny z obřích čedičových balvanů, totiž vypadaly úplně jinak než ty mayské. Bylo tedy jasné, že starověkých civilizací existovalo mnohem víc. Na rozdíl od známějších Mayů a Aztéků ale Olmékové zůstávají i nadále velkou záhadou, protože věcných důkazů o podobě jejich každodenního života je jen pramálo. Archeologové se ale nehodlali jen tak vzdát, takže nalezené pozůstatky olmécké kultury porovnali s tím, co po sobě zanechali Mayové a Aztékové. A na co přišli? Můžeme se domnívat, že náboženství, které Olmékové vyznávali, se v mnoha věcech podobalo šamanismu, který provozovaly i jiné zmíněné kultury. Už jen těžko zjistíme, jestli Olmékové uctívali jen jednoho boha, nebo jich bylo víc. Takřka s jistotou se ale dá tvrdit, že ani jim nebyly cizí krvavé rituály s lidskými oběťmi a také rituální tance a masky. Je taky dost možné, že olméčtí kněží si svoje spirituální stavy navozovali požíváním přírodních halucinogenů.
Stará myšlenka v novém kabátě
Rovnováha dobra a zla, koncept jednoho boha, nebe a pekla a také soubor správných hodnot. To všechno nám zní povědomě i dnes – aby taky ne. Ačkoliv naší kultuře důvěrně známá křesťanská tradice trvá už hodně dlouho, nebylo tomu tak vždycky. Za historicky vůbec nejstarší náboženství v lidských dějinách je považován zoroastrismus, který pochází z Persie (území dnešního Íránu) a dal základ spoustě dalších učení. Ve středověku z něj vzešlo právě křesťanství, ale vychází z něj třeba také islám. O tom svědčí jak členění na dobro a zlo, tak kupříkladu i popis posledního soudu. Velkou odlišností jsou však třeba vyvýšené mohyly s plochým vrškem – takzvané věže mlčení. Ty sloužily k pohřbívání zesnulých. Protože ale byla mrtvá těla podle zoroastrismu nečistá, nebylo možné je ani spálit, ani uložit do země. Místo toho se musela položit na vrchol věže, kde se rozkládající se ostatky staly potravou pro ptáky. Duše zemřelého se naopak po slunečních paprscích odebrala do nebe.
Jako jeden z předchůdců křesťanství je vnímaný i mithraismus. Šlo o kult, který v pozdně starověké Římské říši vyznával původem perského slunečního boha jménem Mithras, který je inspirovaný Horem – staroegyptským bohem nebes, slunce a světla. Někteří dodnes hledají podobnosti mezi Mithrem, Horem a Ježíšem Kristem – zejména pokud jde o okolnosti jejich narození. Naproti tomu v kananejské mytologii a událostech, které se pojí s babylonským exilem Židů, má zase kořeny judaismus.
Efektní mišmaš
Velkým konkurentem zoroastrismu bylo další vymizelé náboženství známé jako manicheismus, kterému se podařilo rozšířit na východ i na západ. Obsah tohoto učení není jednoduché stručně vysvětlit, protože je dost obsáhlé a komplikované – jeho součástí jsou prvky hned několika jiných náboženství. Za zmínku ale rozhodně stojí pozoruhodné rozdělení manichejské církve, která byla po vzoru své ideologie dost přísná. Rozdělovala se na dvě skupiny. První z nich tvořili „vyvolení“. Ti nesměli jíst maso, pít víno, nemohli mít sex ani vztah a taky nepracovali, aby se naplno věnovali studiu a šíření manichejské nauky. Členové druhé, o dost početnější skupiny se běžného života mohli účastnit a dodržovali méně striktní pravidla.
Síla propagandy
Není náhodou, že bestie s lidským tělem a býčí hlavou z řecké mytologie dostala jméno Minotaurus. Mezi Krétou, kde žila tajemstvím dodnes obestřená mínojská civilizace, a Athénami, které patřily mezi jedno z nejvýznamnějších center starověkého Řecka, totiž panovala rivalita. Vzhledem k tomu, že velmi vyspělí a úspěšní Mínojci byli pro zbytek starověkého Řecka trnem v oku, rozhodli se jim Řekové pomstít. Sami Mínojci ale nebyli žádnými krvelačnými monstry, jak se je snažila vykreslit známá pověst. Naopak šlo o velmi mírumilovnou kulturu, která vyznávala zřejmě několik bohů v čele s jednou mateřskou bohyní. Mínojštinu se bohužel doposud rozluštit nepodařilo, a tak se pouze spekuluje o tom, jak asi vypadaly mínojské rituály. Zachovalé fresky a sochy nicméně naznačují, že Mínojci měli zálibu v tanci pod širým nebem a přeskakování býčích hřbetů – tak se nejspíš Minotaurus doopravdy „zrodil“.
Elektrické orgie
Kromě století páry se 19. století říká i století elektřiny. Tohle období se totiž do dějin zapsalo mimo jiné mnoha vynálezy poháněnými elektřinou, která tehdy lidi skutečně fascinovala. A to tak moc, že začaly vznikat nové církve. Nejednalo se však o náboženství v pravém slova smyslu – například takzvaná Oneidská komunita byla velmi kontroverzním kultem, který v revolučním roce 1848 v americkém New Yorku založil kazatel a filozof John Humphrey Noyes. Členové kultu věřili, že moc Ježíše Krista je koncentrovaná v kapalné elektřině, kterou je možné přenášet dotykem. A protože nejintimnější formou doteku je sex, „věřící“ měli za to, že když si ho budou dopřávat hodně a často, podaří se jim vytvořit duchovní baterii, která jim zajistí nesmrtelnost. Samozvaná komunita tak podporovala polygamii a divoké orgie. Tenhle svérázný životní styl se jim podařilo udržet více než tři desetiletí.
Děsivá stopa minulosti
Ačkoliv se zdá, že je dnes propojený už celý svět, pořád jsou místa, kam moderní způsob života stále neproniknul, a tak se jejich obyvatelé i nadále řídí dávnými tradicemi. Brazilští indiáni z kmene Sateré-Mawé, jejichž domovem je amazonský prales, vymysleli hodně bolestivou zkoušku dospělosti. Aby v ní mladíci uspěli, musí si nasadit speciální rukavice, které jsou naplněné mravenci Paraponera. Jejich kousnutí je prý nejbolestivější na světě a často se přirovnává k postřelení. O nic moc příjemnější není ani obdoba z Papuy-Nové Guiney. Jeden z tamních kmenů zvaný Chambri zase chlapcům „zdobí“ kůži tak, že jim do ní vyřezává různé ornamenty. I když právě Papua-Nová Guinea proslula především kanibalismem, ten se v současnosti praktikuje na hranicích Brazílie a Venezuely, kde pobývá kmen Yanomami. Domorodci jí části těla svých zesnulých příbuzných a sousedů nejčastěji v kombinaci s banánem. Paradoxem je, že to dělají proto, že mají sami ze smrti strach a chtějí, aby duše jejich „milovaných“ touto cestou mohla žít dál.
Na závěr za zmínku stojí i neortodoxní indická filozofie zvaná džinismus, která sice neprovozuje nic takhle drsného, ale i přívrženci jedné z jejích dvou hlavních skupin musí mít notnou dávku odvahy. Jak jejich jméno napovídá, „větrem odění“ obvykle chodí nazí a místo misek na jídlo jim slouží dlaně.
I když tedy k něčemu směrem k životu v České republice můžeme mít nějaké výhrady, nakonec asi máme velké štěstí, že jsme, odkud jsme. Asi se shodneme na tom, že o svobodě, dospělosti a splynutí s přírodou máme trochu jinou představu…
