Jsou dnešní muži v krizi? O maskulinitě se vedou ostré debaty!
Bez ohledu na to, že stále žijeme v binárním světě žen a mužů, jak ženství, tak i mužství jsou v podstatě kulturními konstrukty, na nichž se podílí množství aspektů biologických, psychických, sociálních a také kulturních. To, nakolik se ženství a mužství odlišují, tedy souvisí i s tím, jaká je kultura, v níž daní lidé žijí, ale také nakolik inklinuje k tradicím apod. Odhlédneme-li tedy od rozdílů na úrovni fyzické, kdy je pohlaví definováno primárními a sekundárními pohlavními znaky, ženství i mužství bylo i historicky odlišováno prostřednictvím specifické dělby práce (vždyť to znáte – muži jsou lovci a ženy sběračky…), ale také různými způsoby začleňování do společnosti – historicky např. skrze různé přechodové rituály apod. Přitom však ideály ženství i mužství, jež ta která kultura zastává, jsou základním východiskem pro socializaci člověka, a to de facto od chvíle narození (stačí se zamyslet např. nad významy přikládanými barvám modré a růžové a přizpůsobení dětské výbavy pohlaví narozeného dítěte). V podstatě je tak možné říci, že je to společnost a ne biologie, která jak muže, tak i ženy omezuje v sebevyjádření a v rámci určitých předdefinovaných charakteristik je nutí, aby (ne)byli sami sebou jen v rovině, jakou společnost považuje za „normální“ a žádoucí.
Jak být mužem?
Již Simone de Beauvoir prohlašovala, že „člověk se nerodí jako žena, nýbrž je do ní zformován“, v podstatě totéž platí také o mužích. Ovšem zatímco dnes sousloví „krize mužské identity“ patří k hojně skloňovaným, pravdou je, že poprvé se podobné myšlenky ve větším rozsahu objevily teprve před nedávnem, na počátku 70. let minulého století. Právě tehdy totiž tradiční model mužství masivně „narazil“ (a je namístě říct, že je s podivem, kolik tisíciletí se mužům dařilo udržovat takové sebevědomí, že o sobě a své identitě vůbec nepochybovali) a role muže se začala pozvolna proměňovat. Jak se ale klasicky říká – za vším hledej ženu. I v tomto případě tedy právě za přehodnocováním toho, co vlastně znamená „mužství“, stály ženy. Ženy, které se začaly hlásit o svá (rovná) práva, ženy, které začaly pronikat do mnoha „mužských sfér“, a jednoduše ženy, které si najednou začaly osvojovat vlastnosti, které byly od nepaměti přisuzovány mužům. A tak do jisté míry začaly narušovat i mužskou dominanci.
Abychom ale byli přesní, v historické perspektivě je možné setkat se s tvrzeními, že náznaky krize mužství se poprvé objevily v Anglii a Francii již v 17. a 18. století. V době označované jako „galantní“, kdy se největší pozornosti dostávalo tzv. preciózkám, tedy emancipovaným ženám, které se snažily kultivovat dvořany Jindřicha IV. Bojovaly za právo žen na lásku (stavěly se proti smluveným sňatkům) a také vzdělání. Stoupenci nového hnutí se stala i hrstka mužů, kteří se našli v ženské vizualitě (a tak se extravagantně oblékali, česali i líčili) i kultivovanějším chování (byli galantní a jemní) a začali si říkat preciózové. Právě toto období je pak spojováno s historicky první krizí maskulinity, kdy bylo nutné začít přehodnocovat, jaké vlastně role žen a mužů jsou (či mají být). Je ale třeba dodat, že „maskulinita“ se v tomto kontextu ještě zdaleka netýkala vnitřní mužské identity, ale vztahovala se v podstatě jen k vizuálním atributům mužství a také konkrétním vykonávaným činnostem. Krizi maskulinity je tak v tomto případě třeba vnímat jednoduše jako stav, kdy došlo k narušení genderových stereotypů a na základě toho vznikla nová společenská pravidla.
Celá Evropa a také USA pak byly touto první vlnou mužské krize identity zasaženy počátkem 20. století. I pro tyto případy však platí, že původkyněmi přehodnocování toho, co znamená „být mužem“, byly emancipované ženy, které ovšem dosáhly především organizačních změn v rodinách. Tato krize maskulinity ale trvala jen do válečného období a na čas se zdálo, že problém je vyřešen (muži si totiž ve válce dokázali svou mužnost…). Nutno ale také říci, že tyto první krize maskulinity nebyly rozhodně tak rozsáhlé, jako je tomu dnes, a de facto se dotýkaly jen vyšších společenských tříd.
Dnešní muž neví, zda je mužem
Také dnešní vlna krize mužské identity neoddělitelně souvisí s ženským hnutím, které se o rovná práva začalo znovu zasazovat v 60. letech minulého století. Právě tehdy se ideál muže – pracujícího živitele rodiny, od jehož úspěchu se odvíjelo i jeho společenské postavení a postavení jeho blízkých – začal otřásat v základech. Když totiž psycholožka a spisovatelka Betty Friedan v roce 1963 publikovala knihu Ženská mystika, poprvé pojmenovala problém, s nímž se (v tichosti domácností) potýkal nespočet žen po celém světě – tedy že jim společnost nabízí pouze jedinou možnou roli, která však ne každou ženu naplňuje a činí ji šťastnou. Jakmile ale bylo toto tabu prolomeno, začaly ženy postupně narušovat výsadní sféry mužů, začaly do nich pronikat, ba co více – postupem času začaly po mužích vyžadovat zapojení se do činností, které byly tradičně považovány za ženskou doménu (péče, rodičovství…). A muži se tak oproti dobám minulým, kdy bylo jejich místo ve společnosti jasně určeno, ocitli na rozcestí bez jasných směrovek. Nevědí, co přesně je „mužské“, a musí začít hledat sebe sama. Není to však jen důsledek ženské emancipace, ale i projev vyvíjející se společnosti. Podobně jako ženy musely začít používat „ostré lokty“ a do jisté míry si kvůli dosažení úspěchu musely osvojit některé tradičně mužské charakteristiky, musí k témuž dospět i muži. Na jejich mužství jim to neubere, ale změní jej.
„Chlap s gulama“?
Ovšem bez ohledu na všechna emancipační hnutí a nespočet mužů zmítajících se v krizi vlastní identity je třeba říci, že i dnešní svět je drtivě mužský. Ačkoliv ženám nelze upírat jejich schopnosti, vlastně v souladu s dílem další feministické autorky, Germaine Greer, zatím neustále musí podstupovat p/Překážkový běh za úspěchem. Zatímco Greer se ale v knize The Obstacle Race ptala, jak je možné, že v historii neexistovaly žádné umělkyně podobného věhlasu jako třeba Leonardo da Vinci či Tizian, my se dnes můžeme ptát, proč je stále tak málo žen např. ve vrcholných politických funkcích. Právě v politice, ale i na vysokých manažerských pozicích velkých firem totiž stále dominují muži. Možná si ale právě prostřednictvím svých postů dokazují, že alespoň ve veřejné sféře je jejich postavení zatím docela neochvějné. A možná je to také jejich jediná možnost, jak se utvrdit v tom, že je ženy ještě stále nepřipravily „o koule“…
