Polský gay emigrant: „Odmítli mě i jako dárce krve. Země nefunguje v souladu s evropskými hodnotami a porušuje lidská práva.“
Filipe, děkujeme za váš čas. Vaše anonymita bude zachována, můžete ovšem našim čtenářům přiblížit něco o sobě?
Jistě. Je mi jednatřicet let, jsem původně z Gdaňsku a pracuji v IT. S partnerem žijeme v manželském svazku, brali jsme se ale samozřejmě mimo Polsko – tam je ve vztahu ke mně můj manžel brán jako cizí člověk. V Praze se cítím mnohem lépe. Česká republika je ke gayům otevřenější. V Gdaňsku nám řada sousedů ani neodpověděla na „dobré ráno“.
Proto jste musel Polsko opustit?
Nemusel jsem, ale chtěl jsem. Sousedé si nás i fotili, vyhrožovali nám, křičeli na nás „teplouši“. Naštěstí nedošlo na fyzické ataky, ovšem to mi stačilo, abych se rozhodl, že v takovém prostředí žít nechci.
Silným důvodem byly i politické změny v parlamentu a vládě a všechno to, co se stalo v poslední době. Vliv katolické víry byl v Polsku vždycky velký, ovšem signifikantně narostl, když PiS (sociálně konzervativní politická strana Právo a spravedlnost – pozn. red.) nabrala moc. Nenávistné řeči vůči LGBT lidem a expatům jsou naprosto běžné – nejsou zakázané, ani nejde o zločin. Často přicházejí z úst politiků a stávají se ještě tím ještě „normálnějšími“.
Přijali vás alespoň vaši nejbližší?
O tom, že jsem gay, vím od puberty. Moje maminka a babička s tím nemají problém. Zbytek rodiny nevím, jestli to vůbec ví, a je mi to vlastně jedno. Jak jsem už zmínil, sousedi nás až na výjimku snad dvou rodin (z čehož jedni byli cizinci) nepřijímali. A v práci? Osobně jako s člověkem se mnou nikdo problém neměl. O homosexuálech se ovšem otevřeně hovořilo jako o deviantech, na což HR nijak zásadně nereagovalo, přestože jsem na to upozornil. Jsem rád, že už v Polsku nebydlím.
Můžete více přiblížit, proč?
Dám vám příklad, který by ve vysoce rozvinutých zemích neprošel ani jako vtip.
Když se v parlamentu projednával zákon jménem „stop LGBT“, který navrhla Kaja Godek, sledoval jsem celý přenos, abych věděl, co přesně se tam děje a řeší. Mluvili o gayích jako o pedofilech, kteří chtějí sexualizovat a znásilňovat děti. V létě roku 2020 pak objížděly řadu měst autobusy s obrovskými bannery, které opakovaly stejné fráze. Policie navíc tyto autobusy chránila před těmi, kteří je chtěli zastavit. Takové lidi pak zatkli, anebo dokonce zbili.
Máte nějakou osobní zkušenost s diskriminací kvůli své orientaci? Něco, co se vás osobně velmi dotklo a ranilo vás to?
Já jsem poměrně odolný člověk, takže mě jen tak něco neraní. Ovšem hodně mě naštve, když se mnou lidé jednají jinak jen proto, že jsem gay.
Jednou jsem byl darovat krev. Místní doktor mě nazval „zasraným buzerantem“ a nenechal mě krev poskytnout. Rozhodl se, že jelikož jsem gay, „nezasloužím“ si být dárcem.
Takže i vůči vám osobně, respektive i k vašemu manželovi, směřovaly slovní útoky, aniž byste se čehokoli dopustili…
Ano. Můj manžel jednou volal do servisu kvůli autu. Slyšel, jak člověk, který zvedl sluchátko, ostatní v místnosti informoval, že „volají ti buzíci“. Ale byly tam i závažnější věci, jako když jeden z lidí, kteří žili v našem okolí, mého muže upozornil, že „ví, že je teplouš a taky ví, kde žijeme“. V tu chvíli jsem se začal opravdu bát.
Jsou podle vás Poláci ochotní být tolerantní, anebo mají tendenci soudit a otevřeně kritizovat? Jsou například nepříjemní, když vidí gay pár, který se rozhodne políbit na ulici?
Tak začal bych tím, že v Polsku se na ulici gayové nelíbají. Víme, že bychom vyprovokovali reakce od výhružek po - třeba v tom nejhorším případě - napadení. Jen jednou jsem se vedl s manželem večeř za ruku v Gdyni. Hned jsme slyšeli, jak na nás někdo křičí: „Teplouši!“ Od té doby už jsme to neudělali. Ano, Poláci mají tendenci nás soudit, a to otevřeně. Mají nás za něco abnormálního, co je potřeba potrestat.
Je bezpečné říct například v baru v Polsku „jsem gay“?
V gaybaru ano (smích). Kdo chce zůstat v bezpečí, v běžném baru to neřekne.
Takže se polští gayové bojí být sami sebou?
Vzhledem ke všemu, co jsem řekl: Ano.
Dá se říct, že Polsko je homofobní zemí?
Ano. V obecné rovině ano. Samozřejmě jsou tam LGBT+ lidé i ti, kdo se jich zastávají, ale jde o menšinu. Současná situace je tragická. Menšiny a ženy to teď v Polsku nemají lehké. Vláda se bratříčkuje s konzervativními katolickými organizacemi, fašisty a těmi, kteří jsou proti potratům. Prostě mají rádi všechny nenávistné.
Mají ženy v Polsku metaforicky stejně silný hlas jako muži?
Ne.
Mohou komunikovat svoje potřeby a názory na důležitá témata?
Více o ženách vám asi nepovím ani erudovaně, ani laicky. Nejsem žena. Na to by bylo lepší se zeptat buď ženy nebo aktivistů, kteří se ženám případně potratům věnují.
Dobře, pojďme zpátky ke gay problematice. Jsou k homofobii vedené i děti vzdělávacím systémem? Učí se o homosexualitě? A pokud ano, jakým směrem je výuka vedena?
Za mých dob byly sexualita i lidská reprodukce ve škole tabu. Přeskakovalo se to i v biologii. Nyní, i když škola nějaké hodiny nabídne, katoličtí rodiče ve spojení s organizacemi jako třeba Ordo Iuris zakročí. Zato kněží mají hodně co říct – a samozřejmě ve zlém. Například to, že gayové skončí v pekle, jejich život bude jedna velká katastrofa, nikdy nebudou šťastní a zemřou na HIV.
Dá se tedy říci, že je polské školství velmi ovlivněno církví? Jsou v Polsku náboženské hodnoty důležitou součástí všedního života?
Katolické kříže visí ve školách v každé třídě. Hodiny náboženství jsou placeny státem, ale stát nemá žádnou kontrolu nad tím, co se během nich děje. Studenti jsou nuceni se těchto hodin účastnit, i když nechtějí. To je ovšem hodně složité téma, které by zabralo klidně celý večer.
Ale abych odpověděl. Ano, v Polsku je silný symbolický vztah mezi současnou vládou a církví. Vláda dává peníze církvi, církev urguje voliče k volbám a podpoře PiS. K církvi směřují i dotazy na názory na projekty nových zákonů, které budou projednávány v parlamentu.
To zní jako začarovaný kruh. Co děti slýchají doma od rodičů, když přijdou ze školy?
Já nemám děti. Mně rodiče o homosexualitě neřekli nic a mým přátelům z LGBT+ komunity jejich rodiny také ne.
A co média? Mají tendenci o komunitě informovat zaujatě, anebo se drží názorově neutrálního přístupu reprodukování reality?
Soukromá média mají tendenci hledat senzace a cílit na silné emoce – samozřejmě. Ovšem i tak si vedou lépe než ta veřejnoprávní. Aby toho nebylo málo, vláda se snaží soukromá média zničit, anebo převzít.
Opět jeden příklad za všechny: V Gdaňsku se skupinka LGBT lidí rozhodla v parku uspořádat venkovní sportovní trénink. Byli tam napadeni a zbiti kvůli své orientaci. Tato hrozná událost byla médii prezentována očima matky, jež byla se svým dítětem svědkem útoku. Celá reportáž se zaměřovala na nešťastnou maminku, která musela uklidňovat své dítě, protože zažilo šok z toho, co vidělo. Zmlácení gayové byli jen jakýmsi křovím. Takže asi tak.
Myslíte si, že lidé v Polsku souhlasí s tím, jak se věci mají?
Myslím si, že spousta Poláků nechápe, co zrovna čte. Nerozumí politice. Běžní lidé nechápou důsledky rozhodnutí, která vláda dělá, a nepobírají poselství, které je jim předáváno médii. Obecně podle mě nemají schopnosti pochopit, co se děje. Neumějí si ověřit informace. Ne všichni, samozřejmě, ovšem spousta z nich.
Funguje podle vás Polsko v souladu s evropskými hodnotami?
Ne. Polsko porušuje lidská práva, je homofobní a transfobní.
Chtěl byste se tam někdy vrátit? Co by se muselo změnit?
Ekonomicky mi bydlení v Praze samozřejmě nedává smysl. Je drahé. Ovšem do Polska bych se vrátil, jen pokud by tamní právo začalo uznávat manželství gayů. Ale hádám, že pokud se tak stane, budu už hodně starý.
