"Muži nepláčou, neprojevují emoce a v žádném případě o emocích nikdy nemluví. Protože je prostě nemají." Jak toxická maskulinita ovlivňuje psychické zdraví mužů a jaké jsou její formy?
Ať už je ale konkrétní maskulinita projevována jakkoliv, její podstatou je vymezení se vůči ženskosti či přímo její „odmítnutí“. Tradiční maskulinita je tak vlastně definována také povinnou heterosexualitou a homofobií. Protože skutečnou obavu mají muži z toho, že budou zahanbeni či pokořeni jinými muži. Jak doplňuje francouzská filozofka a feministická teoretička Elisabeth Badinter, „být muž znamená nebýt ženský, nebýt homosexuál, nebýt poddaný, závislý, podřízený, nebýt zženštilý zjevem ani chováním, nemít příliš intimní styky s jinými muži, nebýt v intimním styku se ženami impotentní“.
Ovšem zatímco strach z jiných mužů je tabu, o němž se nemluví, z homofobie se stal základní organizační princip v naší kulturní definici mužství. Vlastně ale nejde jen o strach z gayů nebo strach z toho být označen za gaye, ale jedná se o obavu z projevení ženské stránky. Ostatně anglická nadávka „faggot“ (teplouš) neodkazuje přímo k homosexuální zkušenosti, ale jedná se o nálepku totálního opovržení pro někoho, kdo se zdá být zženštilý, jemný… Je tedy jasné, jak „správné mužství“ nevypadá. Jak by ale dle zažité představy vypadat „mělo“?
Již v sedmdesátých letech minulého století publikoval univerzitní profesor a sociolog Robert Brannon průlomový (a dodnes citovaný) text The male sex role: Our culture's blueprint for manhood. V něm shrnuje čtveřici imperativů správného muže (resp. témata, s nimiž se každý muž musí popasovat, aby naplnil požadavky tradiční genderové – mužské – role), z nichž je patrné, že přešlapy jsou v pravém mužství nepřijatelné.
Žádná slečinka („no sissy stuff“): I muži mají emoce, i muži by je někdy rádi vyjádřili, ale jsou v podstatě již od dětství nabádáni, aby je potlačovali. Co na tom, že ordinace psychologů se stále více plní zoufalými muži, kteří neumí nebo se bojí projevit to, co cítí? Důležité je být stále silný muž – na ženské projevy tu není místo.
Velké zvíře („the big wheel“): Muži rozhodně „nedrží partu“. Někteří jdou za úspěchem klidně i přes mrtvoly, protože správné mužství je hodnoceno z perspektivy toho, čeho člověk dosáhl, jaká je jeho moc a vliv.
Prostě tvrďák („the sturdy oak“): Ženská slabost je zapovězena, správný silný muž se musí o sebe postarat a udržet si svou nezávislost. Dojetí? Náklonnost? Zapomeňte na ně.
Nedej se (give´em hell): Tento imperativ by také bylo možné přeformulovat na „Převálcuj je!“. Principiálně by totiž správný muž měl usilovat o to být silnější než ostatní, a to klidně i za využití fyzické síly. Protože i agresivita přeci k mužům patří…
A pokud se vám pravidla pro správné muže stále nezdají dostatečně toxická, vězte, že být tím fantastickým, okouzlujícím, dravým, silným (doplňte řadu libovolných superlativ) mužem prostě není možné. Muži si to přitom různě intenzivně uvědomují, když pozorují mediální předobrazy dokonalého mužství. Ty se sice skvěle vyjímají na filmových plátnech, jejich převedení do praktického života je ale podobně reálné jako zlikvidování kompletní ruské mafie pomocí kleští na humry v chvilce mezi odpoledním koktejlem a večerní návštěvou vykřičeného domu. Ostatně jak shrnuje i Elisabeth Badinter, „propagování nedostižného vzoru virility dovádí muže k bolestnému poznání – je nehotový“…A takové zjištění je toxické až až.
