Lukáš Haupt: „Představte si, že by heterosexuálové museli neustále přemýšlet nad tím, zda můžou své partnery chytit za ruku a jestli je nikdo nenapadne“

Lidí, kteří se setkali s předsudečným násilím z jakéhokoliv důvodu, je mnoho i mezi našimi čtenáři. Níže přinášíme reálný příběh Lukáše Haupta, který svého času dokonce působil jako produkční kampaně Jsme Fér, což je iniciativa bojující za manželství pro všechny v Česku. Lukáš se setkal hned s několika útoky, ale ten největší zažil se svým přítelem v roce 2009 v Ostravě.

Je to už 12 let, ale troufám si říct, že máš útok stále v reálných vzpomínkách...

To ano, ale nedokážu vše poskládat do posledního detailu, protože přímo z toho napadení si moc nepamatuju, což byl vlastně jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli to nenahlásit. Nevěděli jsme ani, kolik těch lidí bylo, jen vím, že jich bylo víc.

Jak to vlastně celé proběhlo?

Byli jsme s přítelem v Ostravě na narozeninách mojí mámy a po konci oslavy jsme se ještě rozhodli jít do klubu, kde jsem potkal starého známého. Když jsme z baru odcházeli a viděl jsem náš stav, rozhodli jsme se jet taxíkem. Měl jsem spásný nápad, že se necháme vysadit asi 500 metrů před domem a zbytek dojdeme pěšky, abychom se před spaním nadýchali čerstvého vzduchu. Samozřejmě jsme se k sobě nechovali jako kamarádi, ale jako partneři a v tu chvíli pravděpodobně z nějakého nonstop baru vyrazila skupina kluků asi do 30 let a pak se vše odehrálo v rychlých momentech.

Mého přítele Bena doslova zkopali na zem a on nedělal nic jiného, než že si chránil hlavu rukama. Já jsem se s nimi snažil nějakým způsobem rvát a pamatuju si, že jsem jednomu zvládnul dát pěst, což byl jen moment satisfakce, protože pak přišlo temno. Po nějaké době jsem se probudil na zemi asi nějakých dvacet metrů od Bena, ale vůbec nevím, jestli jsem tam ležel pár vteřin či několik minut. Nějak jsem se poskládal a šel jsem za Benem, který pořád ležel na zemi. Jediné, co si pamatuju, že krátce po tom jsem se Benovi neustále omlouval, protože jsem měl pocit, že to je moje vina. Následně jsme se dobelhali domů a mámu to hodně vyděsilo, když nás viděla, jak jsme dobití. Celý následující den jsme strávili v nemocnici. Naštěstí nám nic vážnějšího nebylo, ale odnesli jsme si docela hluboké psychické šrámy.

Proběhl mezi vámi a tou skupinou lidí nějaký dialog, než vás začali napadat?

Z jejich strany pouze takové ty typické nadávky do „buzerantů“ a podobně…

S policií jste tento případ tedy vůbec neřešili?

Chvíli jsem si říkal, jestli mám jít na policii, ale pak už se mi ani nechtělo. Chtěl jsem to mít opravdu za sebou a nechtěl jsem to už s nikým řešit. Trochu jsem se za to dokonce styděl. Co bych těm policistům řekl? Nevěděl jsem ani počet těch mužů a vůbec bych je nedokázal identifikovat. Jediný důvod, proč mě mrzí, že jsme to nenahlásili, je ten, že to nebylo zaznamenáno ve statistikách a prošlo to úplně v pohodě.

Pokud se nepletu, uvědomění toho, co se opravdu stalo, přišlo asi až v následujících dnech… Jak sis v hlavě vysvětloval, že vás prostě někdo napadl jen za to, kým jste?

Tohle nebyl úplně první útok na mou osobu, nicméně takhle brutální to bylo poprvé. Nebylo to vlastně ani naposledy. Něco podobného se mi stalo třeba už desetkrát v životě. Nedokážu si to vysvětlit, ale když už dnes vidím nějakou skupinu hlučnějších mužů, raději přejdu na druhou stranu ulice, i když nejsou vůbec agresivní. S partou gayů bych asi nejel nikam na venkov, protože když se to stalo, byl jsem pořád v tenzi, zda se mí kamarádi okolo nechovají tak, abychom opět nedostali přes držku. Bohužel jsem v sobě měl pořád jakýsi tlak a vlastně mi nebyly dvakrát příjemné ani výlety s přítelem.

Takže tě to ovlivnilo v tom, že jsi se stal zdrženlivějším v rámci projevování se ke svému partnerovi?

To nevím. Myslím, že se obecně nějak moc neprojevuju, ale už se mi to stalo tolikrát, že si to nedokážu vysvětlit. Například s dalším přítelem jsme ještě ani nebyli spolu a šli jsme do hospody na jedno pivo. Zničehonic za námi přišel týpek, který se zeptal, jestli tady jakože máme rande a co tam vlastně děláme. Přitom jsme prostě jen seděli a dávali si pivo. Nakonec jsme ho ani nedopili a raději jsme odešli.

Další věc se odehrála například v pražském Buddha Baru, kde jsem byl na párty a tancoval jsem s jedním klukem. Najednou ke mně přišel borec a už jsme se drželi pod krkem. Začal mi vykládat něco o křesťanství a přirozenosti. Naštěstí ho vyvedla ochranka. K těmto útokům ani nepočítám aféry, kdy ke mně někdo přišel a hodil po mně sklenici s vodou s dovětkem „buzerante“.

Lukáš se magazínu LUI svěřil se svým příběhem homofobního útoku
Foto: se souhlasem Alexandry Šnaid

Nosíš na sobě třeba něco duhového, nebo proč se tolik zaměřují zrovna na tebe? Ačkoliv nechci nikoho škatulkovat, na první pohled by dle mého rozhodně většina lidí neřekla, že jsi součástí gay komunity…

Tohle říká strašně moc lidí, nicméně spousta známých tvrdí, že je to tím, že pro většinu lidí jako „typický gay“ nepůsobím a když pak vidí nějaký náznak, že třeba chytím někoho za ruku, naštve to ty odpůrce ještě víc.

Jaké byly reakce na tyto útoky od tvého nejbližšího okolí? Setkal ses třeba s názorem, ať se raději moc „neprojevuješ“?

Ano, setkal. Ne ve smyslu, že bych měl potlačit, že jsem gay, ale rodinna spíše říkala, ať raději nikam nechodím z důvodu bezpečnosti. Po tom největším útoku jsem měl modřiny a pohmožděniny asi čtvrt roku, takže jsem to všem musel několikrát vysvětlovat a mnozí kolegové a kolegyně v práci si dělali srandu, že jsem hospodský rváč, aniž by znali motiv toho útoku. Já jsem se z toho taky snažil udělat srandu a zlehčovat to, i když mi to zrovna dvakrát vtipné nepřišlo. Ale co jiného chceš dělat?

Máš za sebou několik podobných útoků menšího a většího rozsahu, udělal bys s odstupem času něco jinak?

Úplně přesně nevím, co bych měl udělat jinak. Možná jen to, že bych je opravdu nahlásil. Už jen z toho důvodu, aby se tyto věci více objevovaly ve statistikách a otevřela se okolo toho diskuze.

Bydlení budoucnosti je tady: Otevřete si dveře díky face ID a návštěvám pošlete místo klíče QR kód! Jak budou nové byty vypadat?13. 6. 2022

Myslíš si, že se od té doby situace v Česku zlepšila?

Když nepočítám slovní útoky, zhruba před pěti lety to bylo naposledy, co se mi něco takového stalo, ale posledních pět let jsem byl singl. Osobně si myslím, že v tomto směru se to nijak zvlášť nezlepšuje. Jakousi bezpečnou zónou je Praha, i když ne úplně stoprocentně, na což odkazuje i příběh Jakuba Starého. Tak či tak, už bych byl raději na okraji Prahy ostražitý, čímž myslím žádné držení se za ruce. Na venkově už bych to vůbec neriskoval.

Takže ze všech těch případů si zkrátka odnášíš doživotní strach?

No jasně, protože těch zkušeností už mám hodně. Já nejsem rváč a nechci se rvát a dostat do držky stejným způsobem, jak se to stalo v Ostravě. Navíc když jsi v menšině a je tam těch lidí víc. Pokud bych byl někde sám, nebo by nás bylo méně, raději stáhnu ocas a jdu pryč. Raději si stokrát nechám vynadat, ale nebudu proti tomu nějak aktivně vystupovat, protože by to nemuselo dopadnout dobře.

Četl jsem na internetu pár diskuzí, čímž neříkám, že je to názor většiny, ale někteří lidé psali, že jsou útoky pouze důsledkem nadměrné propagace homosexuality, ať už jde o některé reklamy či festival Prague Pride… Co bys na to řekl?

To je totální bullshit. To není žádná propagace, ti lidé se prostě mají rádi. Já samozřejmě také nemusím, když jsem třeba v restauraci a vidím někoho strkat si jazyk až do krku přímo přede mnou, ale vlastně mi to až tak nevadí, když se mají rádi. Ale to, že se dva kluci nebo dvě holky drží za ruku a dají si letmý polibek, rozhodně neberu jako nějakou propagaci. A že se nějak protežují a zveřejňují věci okolo? Je to právě proto, že to ještě není úplně běžné a respektované.

Dokážeš si vysvětlit, co v některých lidech takovou nenávist podněcuje?

Podle mě je to vždy více faktorů. Někteří jsou nenávistní proto, že jsou vychováváni v tom, že je to něco špatného, takže jim to vadí a potřebují svého „slaměného panáka“, na kterého se můžou zaměřit. Vstupují do toho i různé „politické hry“. Například politické strany jako SPD, KDU-ČSL a další se velmi silně vymezují proti gayům a lesbám, což celé situaci nepomáhá. Velký vliv má i církev. Mě vždy baví ty argumenty, že jim to vlastně nevadí, ale ať to neděláme veřejně. Vždy se sám sebe ptám, co nemáme dělat veřejně? Být sami sebou? Chceme zkrátka veřejně dělat to, co dělají úplně všichni.

Umění a tělní tekutiny patří k sobě. Od Turínského plátna ale lidé přešli k „modernější formě“: hitem jsou šperky ze spermatu15. 9. 2022

Co bys po svých zkušenostech poradil lidem z LGBT+ komunity? Jak se do žádné podobné rvačky nezaplést?

Myslím si, že nějaká obecná rada neexistuje. Mé zkušenosti hovoří o tom, aby lidé byli neustále ostražití a přemýšleli nad tím, co si na daném místě můžou dovolit. Vím, že je to špatně, ale kdykoliv se jim může stát to, co se stalo mně. Není to ideální stav a je to hodně svazující, vysilující a štve mě to. Představ si heterosexuály, kteří by šli někde po ulici a museli by přemýšlet nad tím, jestli v danou chvíli můžou svého partnera či partnerku chytit za ruku, nebo ne.

Co je dle tebe potřeba udělat pro to, aby se podobné útoky spojené s předsudečným násilím co nejvíc omezily?

Je to podle mě strašně dlouhodobý proces a musí se začít edukací, to je základ. Už děti na základních školách by se měly učit toleranci. Někdy v sedmé až deváté třídě by se tohle téma mělo řešit v občanské nauce či v sexuologii, protože zrovna v tomto věku si mnoho lidí uvědomuje, že je součástí LGBT+ komunity a může to být pro ně dost citlivé téma. Tito lidé by se měli cítit bezpečně a ostatní by měli být vychováváni alespoň tou školou, protože rodiče už mnohdy nepřevychováš.

Je dobré upozornit na to, že teď to jsou gayové a lesby, ale příště to budou třeba Židé, poté ženy, které chtějí jít na potrat a vždy se objeví nějaký jeden slamák, který je aktuálně terčem nenávisti. Příště to může být každý z těch lidí, kteří jsou nejvíc slyšet, a ani nebudou vědět, za co je někdo odsoudí…

Jaký v této souvislosti vidíš smysl organizací, jako je Prague Pride, In-Ius a dalších, které se snaží dělat osvětu a pomáhat lidem, kteří byli napadeni z důvodu předsudečného násilí?

Obrovský, o tom není pochyb. I kauza s Jakubem Starým otevřela něco, o čem se tady moc nemluví, a ukázalo se, proč lidé z důvodu strachu či čehokoliv dalšího na policii s ničím takovým nejdou. Nyní se o tom veřejnost možná dozví trochu víc, ale jedno je jisté, tolerance zde rozhodně není stoprocentní, tak doufejme, že se to někdy změní.

Zdroj: Jan Witek, Lukáš Haupt