Co je to „tradiční svatba“? Ani starověké Řecko se neshodlo. Zvolili byste raději athénský, nebo sparťanský sňatek?
Oficiální spojení dvou lidí, kteří mají vytvořit pár, se v každém koutku zeměkoule liší. Co je tradiční svatbou, na to nám každá z kultur odpoví jinak. Kupříkladu u nás bychom mohli vyvolat poměrně ostrou debata o tom, co přesně má být v dnešním fungování světa oním tradičním svazkem, který je třeba ochránit. Děti zcela běžně vyrůstají v domácnostech o jednom rodiči, případně s babičkou, dědou, tetou a strýcem, či se svými nevlastními maminkami a tatínky a třeba i jejich dětmi. Možností je nepřeberně a každý to má doma zařízené po svém. Svatba je ovšem zatím stále jen jedna a má jedinou možnou podobu: Spojení muže a ženy, které nám většinou evokuje bílé šaty a dvojité „ano“ u obřadu.
Jistě vás nepřekvapí, že tomu tak není na celém světě. Svatby mají různé podoby, a dokonce ne vždy splňují pro nás naprosto jednoznačnou podmínku, tedy lásku dvou lidí, kteří mají být oddáni. Co je správné, to hodnotí každá společnost jinak. Na některých bodech se nejspíš shodne většinová veřejnost Česka: U nás je naprosto nepřijatelné (právně i morálně), aby do svazku manželského vstoupilo dítě. Pokud se někdo snaží dopustit sňatku z rozumu, alespoň to netroubí nahlas. Prim totiž v našich končinách hrají emoce, nikoli finance. Není tedy ani v pořádku sňatky svým dětem předem domlouvat. Není možné vzít si více partnerů. Příkladů bychom našli nejspíš ještě mnoho. Rozhodně stojí za zmínku i jedno doposud v České republice nemožné manželské spojení, totiž manželství homosexuálního páru. Tam se již názory ale štěpí: Podle agentury Median 75 % dotázaných fandí manželství pro lesby a gaye. Víc si o tom můžete přečíst v tomto článku.
Pokud se ale zaměříme na starověké Řecko, tam se tradice kolem uzavírání manželství podle World History Encyclopedia odvíjela dokonce od oblasti – městského státu. Sparťané a Athéňané přistupovali k celému procesu dosti odlišně. Lidé se nejen brali v jiném věku, ale dokonce se i spojovali zcela jiným způsobem. Všeobecně se dá říci, že se starověcí Řekové v rámci manželství příliš neupínali na nějakou romantickou představu o lásce. Muži zcela běžně počítali s tím, že zamilovanost patří někam jinam než do manželského svazku. Pro ženu – respektive jejího otce – byly vdavky zárukou finanční stability. Racionálním rozhodnutím do budoucna. Díky správně zvolenému manželovi mohla manželčina rodina nabýt vyššího postavení.
Ženušky z Athén
V Athénách bývalo zvykem před spojením dvou lidí (respektive jejich rodin) obětovat něco Bohům, především Héře, která byla jakýmsi božským příkladem nevěsty, a Artemis – bohyni lovu a Měsíce, jež byla pro Řeky navíc symbolem panenství. Té bylo nutno v podstatě zaplatit pokutu za ztrátu nevinnosti. Nevěsty obětovaly zvířata a jídlo, ale především své dětské oblečení a hračky. To značilo jejich přerod z holčiček v dospělé ženy. A to i přesto, že se často vdávaly na naše poměry opravdu mladé – nejčastěji jako raně náctileté.
Poté, co budoucí manželé složili v chrámech své oběti Bohům, věnoval se den povětšinou přesunu manželčiných věcí do domu manžela. Večer převezl muž do nového obydlí i svou ženu. Doprovázeni byli rodinou a přáteli, kteří nesli dary a obstarávali muziku. Poté byl novopečený pár díky hostům téměř zavalen sušeným ovocem – symbolem plodnosti. Až poté manžel dovedl svou manželku do ložnice, kde jí rituálně odebral její závoj. I na druhý den se jim dostávalo darů a hojných návštěv. Díky tomu bylo možno třeba i dovybavit domov novým nábytkem nebo kuchyňskými potřebami a obohatit sbírku o nové šperky. Většina z těchto darů byla dekorována výjevy zobrazujícími manželčiny nové povinnosti, které nyní bude plnit. Od této chvíle se od ní totiž očekávalo nejen dobré vedení domácnosti, ale i naprostá oddanost. Bez doprovodu ani neopouštěla svůj domov, prý aby se předešlo nevěrám. A tak svůj čas věnovala především dětem a výrobě oblečení.
Zodpovědné sparťanky
Sparta na druhé straně dala ženám o trochu více prostoru dospět a k oltáři tak kráčely kolem osmnáctého až dvacátého roku. Muži se ženili většinou kolem pětadvaceti. Předtím, než došlo na svatbu, bylo zvykem projít jistou formou hry, kdy si dívka ostříhala vlasy na velmi krátko, oblékla se a obula jako muž a takto v přestrojení ji měl zavřenou v tmavé místnosti navštívit její budoucí. Dle rituálu ji měl v temnotě ukořistit a poté ji i nadále navštěvovat pouze tajně a v noci.
Po svatbě se sparťanské ženy tvrdou rukou ujaly vedení domácnosti, jelikož jejich manželé museli až do třiceti let trávit téměř veškerý svůj čas výlučně v bojích nebo v kolektivu dalších druhů. A tak se novopečená manželka postarala i o řízení částečných zemědělských otroků, kteří byli rodině přiděleni k práci. Dámy tedy získaly opravdu hodně zodpovědnosti a volnosti, a tím se jejich život od každodennosti athénských ženušek opravdu extrémně lišil. Spojovala je ovšem jednoznačná priorita, a to děti a jejich výchova. Sparťanské ženy se dokonce účastnily povinného cvičení, které utužovalo jejich kondici, a tím pádem i schopnost úspěšně porodit.
Pokud byste se narodili ve starověkém Řecku, vstoupili byste raději do manželství v Athénách, nebo Spartě? Je zřejmé, že nikdy v dějinách nejspíš nebylo doby, kdy by se všechna teritoria sjednotila v názorech na manželství, nebo i jen na samotný akt svatby. A to dokonce – jak vidno – ani v rámci jednoho celku. Zda se dokážeme dohodnout my jako Česko, to je tedy zapeklitou otázkou.
