Hledejte smysl, dělejte věci pro ostatní a obklopujte se krásou. Praktický návod, jak být v dnešním světě šťastný
Co je to štěstí, dá se nějak definovat?
Máme šest základních emocí. Emoce jsou primárně tělesné děje. Odehrávají se v divadle těla a do divadla vědomí se překládají jako pocity. Těch šest základních emocí je strach, radost, smutek, vztek, údiv a odpor a z nich podobně jako ze tří základních barev se skládá celé naše bohaté citové spektrum. A radost je tedy taková emoce, která celý náš organismus velmi harmonicky nalaďuje. Když máte strach, tak vám buší srdce a máte napnuté svaly. Když máte odpor, je vám na zvracení. Kdežto ta radost je taková harmonická a velice se podobá, když se to fyziologicky zobrazí, už té složené emoci lásky. Takže můžeme říct, že štěstí je určitou kulminací emoce radosti.
Jak ho dosáhnout?
Spousta lidí si myslí, že na štěstí mají nárok jen tak, když nastaví dlaň a musí jim ho někdo zajistit a když ne, tak si budou stěžovat u vrchního soudu v Haagu. Ale toho štěstí nedosahujeme tím, že se ubavíme k smrti, ale tím, že jdeme za nějakým větším cílem. A naplnění toho cíle nás může naplnit radostí a ta radost může přerůst až do pocitu štěstí.
Všechny politické a filosofické systémy, které slibovali lidu, státům a národům, že jim zajistí štěstí, zajistily akorát ty největší katastrofy v dějinách lidstva. Od nacismu, přes fašismus, až ke komunismu nebo státnímu socialismu.
Je tu ale jedna naděje a sice definice krásy, která říká, že krása je radost, která trvá. Ta říká, že když se budeme obklopovat krásou a když svou duši budeme kultivovat směrem ke kráse, tak budeme šťastnější. Každý nemůže mít doma van Gogha, nebo Venuši Mélskou, ale může zkrášlovat spoustu věcí a dělat svět hezčí, než ho původně viděl, a to je cesta, která tam vede.
Takže člověk musí mít cíl, aby byl šťastný?
Ne, stačí, když pracuje. Buddhisté říkají: pracuj bez ohledu na výsledek. Když budete sloužit nějaké myšlence, budete třeba Matka Tereza, která se pustila do služby těm nejpotřebnějším, nejchudším a není pochyby o tom, že byla šťastná. Vybudovala sice síť záchytných bodů, kam se mohli lidé obracet v největší nouzi, ale nedala si to jako politický program, vyplynulo to z té situace samotné. Když budete mít ráda lidi a budete ochotná pro ně něco dělat, tak se vpletete do sítě vztahů, která k tomu štěstí vede.
Takže je potřeba mít spíše smysl toho dělání?
Ano, přesně tak. A ne čekat, že mě budou lochtat a já se budu veselit.
Když jste zmínil Matku Terezu, vzpomněla jsem si na ukazatel World Happiness Report, který měří štěstí národů. Na jeho vrcholu se pravidelně umisťují Dánsko, Švédsko, Island… Přemýšlela jsem, co mají skandinávské státy společného, a napadlo mě, že jsou hodně solidární, otevření, inkluzivní, přijímají uprchlíky, dopřávají menšinám stejná práva jako většině, mají hodně žen ve vedení…
Počkejte, to ale nejsou příčiny, to jsou všechno důsledky jejich přístupu k životu. Když budete mít pozitivní přístup k životu, když budete mít v sobě to, co hlásá křesťanství, a teď zapomeňte na církve a berte jenom evangelia, tak to křesťanství říká: milovati budeš boha nadevšecko a bližního svého jako sebe sama – pozor ne víc než sebe sama, ne místo sebe sama. Zdravý přístup k sobě mi umožní i zdravý přístup k lidem okolo. Já když potřebuji vitamín C, a když vidím, že soused ho má málo, no tak mu ho dám, když na to mám. Ne že si odtrhnu od huby, ale když mám dostatek, můžu se rozdělit. Princip solidarity je i mezi zvířaty – naši nejbližší zvířecí příbuzní mají na kontě spoustu altruistických kousků.
Společenství, kde altruismus vede nad adorací konzumu a sobectvím, jsou spokojenější.
Jak souvisí solidarita se štěstím?
My jsme byli stvořeni do houfu, nejsme solitéři jako čáp. Byli jsme stvořeni do smečky a ta smečka se posléze mohla rozrůst, protože jsme potlačili některé agrese a sdíleli některé hodnoty. Tak jsme se rozšířili po světě, ačkoli jsme byli minimálně dvakrát na vymření. Erich Fromm napsal takovou hezkou knihu Žít nebo mít. No a teď jde o to, jestli chceme být součástí té velké smečky nebo mít – hezkou milenku, luxusní auto, exotickou dovolenou, rychlé koně, starou whisky. A tam, kde chcete být a nemusíte všechno mít, tam jste šťastnější.
My Češi jsme se v poslední zprávě World Happiness Report umístili na šestnáctém mástě. Je nějaký třeba i historický důvod pro to, proč se Češi neumisťují tak vysoko jako třeba seveřané?
Je taková ta příhoda, jak přijde Čech do nebe ke svatému Petrovi a svatý Petr říká: „tys byl celej život takovej hodnej, tak já ti splním jedno přání, povidej.“ Čech si postěžuje, že než zemřel, tak mu pošla koza. „Tak pošleme rodině novou?“ navrhuje svatý Petr. „Ne, zařiď, aby sousedovi chcípla taky,“ opáčí Čech. No a to je taková charakteristika české nátury.
Ta česká nátura je také taková nedůvěřivá, protože jsme tady dostávali za uši ze všech stran. A navíc od devětatřicátého roku tady uzurpátoři, ať to byli tito nebo jiní, důsledně eliminovali elity v českém národě. Když se podíváte na oběti nacistických poprav, tak to jsou lidi, kteří měli šmrnc, kteří měli schopnosti: sokolové, starostové, umělci. A to samé dělal s elitou Gottwald a to samé se odehrávalo v sedmdesátých letech, i když zdaleka ne tak drasticky jako předtím.
Ale jaký má vliv likvidace elit v době nacismu na štěstí dnešních lidí? Tyto elity by tady dnes už nebyly…
Ano, ale byla by tu tradice. Elity by vychovaly další elity a ty by vychovaly další elity. Kvůli tomu historickému vývoji nemáme tolik lidí, kteří by dávali svému okolí vizi. Budete okopávat stromečky na ulici, když vás k tomu vyzve soused, kterému věříte. Samotnou vás to až tak nenapadne, a když to bude dělat městský úřad, tak mu vzkážete, ať si to udělají sami, protože vy platíte daně. Ve společenství, kde elity nechybí, vytvářejí něco, čemu Havel říkal občanská společnost.
A jak dlouho tedy může trvat, než se to spraví?
Já věřím už v tu vaší generaci. Na mé děti se ještě podepsal ten strach, ale na mé vnučky už ne. Vy jste narozená v době, kdy jste si nemusela dávat pozor na to, co venku řeknete.
