Víte, proč oběti útoků často mlčí? Důvodem je špatná první reakce těch, jimž se svěřily!
Iniciativa Proč jsme to nenahlásili již rok sbírá výpovědi obětí sexuálního násilí, které se po traumatickém zážitku rozhodly raději mlčet. Uvažování lidí, kteří projdou zkušeností znásilnění nebo homofobního násilí, se zdá v mnohém podobné. Sexuálních činů je v Česku podle odhadů nahlášeno jen 8 %, útoků proti LGBTQ lidem 9 %. Důvody neoznámit incident dobře zná Kristýna Bělíková z kolektivu Proč jsme to nenahlásili, která se při studiu psychologie zaměřuje na psychologickou práci s oběťmi sexuálního násilí.
Setkávají se jednoduše všechny oběti s reakcemi plnými nedůvěry?
Není to tak vždycky. Ale jsou oblasti, ve kterých je pro lidi těžké přijmout, že se něco tak hrozného děje. U znásilnění je těžká představa, že se to může stát každému – protože tím pádem se to může stát i mně. To je dost ohrožující a nepříjemné. Odtud pramení i tendence říkat, že si za to ti lidi můžou sami a že museli nějak provokovat. Protože pro mě je nebezpečné přiznat si, že z ničeho nic se mohu obětí stát i já. Myslím že i Jakubovo vystoupení s jeho případem může být pro LGBTQ lidi nepříjemné až děsivé.
Lidé se mohou zveřejňovanými případy násilí cítit ohroženi. Ale to, že se o tom ví a mluví, je pro přeživší přece velmi důležité.
S tím naprosto souhlasím. Je moc důležité psát a mluvit o tom, co se děje. Otázka je, jakým způsobem. Některé články o Jakubově incidentu mi přišly zbytečně bulvarizující, dělaly z té události senzaci. Přehlušují to podstatné sdělení, které by mělo být: je strašné, že se to děje, pojďme s tím něco dělat, je to společenský problém.
Pro veřejnost může být nepříjemné si o tom číst, ale na druhou stranu vědomí toho, že se to děje i ostatním, dodává obětem sílu. Na svépomocné skupině pro oběti sexuálního násilí o tom často mluvíme. Řada z nich říká: ‚Jé, to je tak skvělý, že jste tady – ne že se vám to taky stalo, ale že vidím, že v tom nejsem sama‘.
Nenaučila nás zpochybňovat výpovědi obětí násilných činů společnost, v níž žijeme?
Není to tak, že bychom nevěřili obětem celkově. Třeba u dětí už jsme se naučili, že je potřeba věřit tomu, co říkají. Když vidíme očividnou bezbrannost, jako například u dětí nebo lidí s postižením, jsme schopni je lépe pochopit.
U LGBTQ lidí a u žen to ovšem souvisí i s naučeným postojem společnosti. Výchovou máme vštípeno, že ženy jsou popletené, poblázněné, hysterické, vymýšlejí si, jsou ukecané, všechno přehánějí, jsou emocionální. Když budu mít homofobní názory a představím si gaye, tak mu přisoudím přesně tyhle femininní vlastnosti místo těch skvělých maskulinních, které má heterosexuální muž. Takže je to dáno sexismem a homofobií v naší kultuře, že nevěříme právě těmto obětem.
Co mohou pochybovačné a negativní reakce okolí samotné oběti sexuálního násilí způsobit?
Nesetkala jsem se s obětí znásilnění, která si připadá dostatečně znásilněná na to, aby si mohla říkat oběť znásilnění. Alespoň ze začátku. Spousta jich svou zkušenost neoznačuje za znásilnění třeba i deset let po incidentu. Oběti se celé měsíce, roky učí vůbec říct nahlas, že se jim to stalo.
Na délku doby, než oběť svoji zkušenost vezme za vlastní a začne s ní pracovat, má významný vliv právě povaha první reakce okolí. Pokud mě moje okolí přijímá, bude se mnou o tom mluvit, bude mému zážitku od začátku říkat znásilnění a nebude zpochybňovat, co se mi stalo, já sama mnohem snáz přijmu prožitou skutečnost a začnu ji v sobě zpracovávat. Naopak negativistický přístup společnosti oběti umlčuje. Dodnes v sobě spousta lidí řeší to, co jim řekli ti první lidé, jimž se svěřili – rodiče, kamarádka. Může to velmi ztížit terapeutický proces.
Zároveň je důležité mít na paměti, že špatná reakce není kvůli mně, ale kvůli předsudkům, které lidi mají a které se naučili od společnosti, jež takhle funguje. Pokud se někomu svěřím a ten člověk mi řekne, že si za to můžu sama, není to proto, že zná deset dalších lidí, kteří si za to sami opravdu mohli. Naopak takový člověk se nikdy nesetkal s tím, že by se mu někdo svěřil, a proto neví, jak má reagovat. A v médiích a veřejné diskuzi vidí jen ten postoj „může si za to sama“. Takže když tak někdo reaguje, nesmíme to brát osobně, ale jako projev neznalosti daného člověka.
Na instagramovém profilu Proč jsme to nenahlásili je už 250 příběhů sexuálního násilí, o nichž jejich oběti nikomu neřekly. Kde jich tolik berete?
Ze začátku jsme si mysleli, že budeme bojovat s nedostatkem příběhů. Ale bohužel to tak vůbec nebylo. Ty první jsme sesbírali po přátelích, ale od chvíle, co jsme spustili web a Instagram, nám chodí minimálně jeden denně. S kauzou Dominika Feriho se počet přicházejících příběhů zvedl.
Jedna ze skvělých věcí na iniciativě Proč jsme to nenahlásili je to, že neviditelným obětem dává hlas. Přišla za mnou kamarádka, o níž jsem vůbec netušila, že nějakou zkušenost se sexuálním násilí má, a řekla mi: „Nikdy mi nepřipadalo, že to, co se mi stalo, bylo tak hrozný, i když se kvůli tomu cítím dost hrozně. A teď jsem si četla příběhy na vašem Instagramu a našla jsem se v nich tolikrát, že konečně mám jasné pojmenování pro to, co se mi stalo“.
