Česko (snad) mění směr, bude však více konzervativní. LGBT práva šla ve jméně změny stranou
Volby samozřejmě nejsou – a ani nemohou – být zcela spravedlivé, ovšem nepochybně jsou tím nejlepším, čím společnost disponuje vzhledem k zohlednění přání a názorů občanů/voličů. Z hlediska ryze cynického by samozřejmě bylo možné tvrdit, že i ty nejvíce ušlechtilé úmysly nakonec ustoupí touze po moci a penězích – což do jisté míry může „podpořit“ také fakt, že obvykle k žádnému cíli nevede snadná cesta, ale vždy je třeba řada ústupků a kompromisů. Přesto jsou ale každé volby určitou šancí na „optimistickou politiku“. Jsou vlastně i ukázkou určitého vyslyšení každého jednoho člověka/občana/voliče – a zodpovězení související klíčové otázky kladené směrem k těm, jimž je delegována moc, tedy „slyšíte nás“? A zdá se, že tentokrát voliči tuto otázku již „vykřičeli“ docela zřetelně.
Tak trošku symbolické volby
Sbohem, komunisté; sbohem, sociální demokracie. To jsou dvě stěžejní poselství, která z letošních voleb vyplynula. (Tedy, vedle velmi těsného vítězství koalice SPOLU nad ANO, které má až symbolický význam: rozdíl v počtu voličů totiž činí něco málo přes 30 tisíc hlasů a právě tolik lidí nepříliš zvládnutá koronavirová pandemie ze strany vlády v čele s ANO stála život). Zatímco odchod sociálních demokratů ze Sněmovny politologové označují především za důsledek jejich vládní spolupráce s ANO, odporoučení komunistů má mnohem větší (byť opět spíše symbolický) význam. Je to totiž poprvé od sametové revoluce, kdy tato strana nebude mít v Parlamentu své zástupce.
Vítězství koalice SPOLU pak sice dává naději, že Česko změní své směřování a vymaní se z cesty, kterou se vydalo Maďarsko, na druhou stranu konzervatismus tohoto uskupení může být také docela varující (stačí se podívat, jak vysoké zastoupení budou mít ve Sněmovně lidovci, o tom, že i členové/ky ODS a TOP09 jsou často velmi konzervativní, ani nemluvě). Zejména naděje řady LGBT lidí na zrovnoprávnění (v rovině manželství a také rodinného uspořádání, potažmo adopce dětí) se tak minimálně na nadcházející čtyři roky opět rozplývají jako pověstná pára nad hrncem.
„V tuto chvíli nevíme, kolik férových poslanců a poslankyň se dostane do Sněmovny. Je dobře, že ty nejextrémnější postoje proti gayům a lesbám, bi a trans lidem — tedy s výjimkou SPD — se do Sněmovny nedostaly. Druhá relativně dobrá zpráva je, že ve Sněmovně mají většinu strany, které chtějí zlepšení situace leseb a gayů, asi to ale nebude cestou manželství. No a asi ta nejlepší zpráva je, že dva z těch, co dostali nejvíc preferenčních hlasů, je dostali i díky podpoře manželství pro všechny,“ uvedl sice pro LUI Czeslaw Walek, český právník a LGBT aktivista, tyto jmenované dobré zprávy jsou ale dobré skutečně spíše jen relativně. Nejenže rovné manželství je v této politické konstelaci prakticky neprosaditelné, ale určité obavy mohou začít mít i ženy. Ostatně, kam směřuje pod taktovkou konzervativců a věřících Polsko, asi není nutné více zdůrazňovat.
Něco za něco
Ať už ale uvažujeme o rovině komunální, regionální či celostátní, rozhodovací pravomoci vždy spočívají v rukou volených zástupců – těch, které právě voliči vyberou, aby byli jejich hlasem. Volby jsou tak způsob, jak vyjádřit své obavy, zdůraznit problémy, které každého jednotlivce tíží. Bohužel práva LGBT lidí tentokrát nebyla tím, oč se hrálo. A tak se musíme smířit s tím, že za cenu toho, že z Česka nebude druhý „Orbánistán“, se ani v tomto novém volebním období pravděpodobně život LGBT lidí nezlepší. Výhrou naopak bude, pokud se nezhorší – což platí de facto i pro práva žen. A na konec tak vlastně platí to, co zaznívá v dystopickém příběhu Útok titánů z pera japonského autora Hadžime Isajamy, tedy že „bez ohledu na to, jakou možnost si vybereme, nikdo nebude moci říct, jestli je to dobře, nebo špatně, dokud nepřijdeme k nějakému výsledku vyplývajícího z našeho výběru. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je věřit, že nebudeme litovat své volby.“ Snad tedy litovat nebudeme.
