Ondřej Bach (22): „Někteří heterosexuálové si nedovedou představit, co gayové před coming outem zažívají. 10 let jsem žil v utajení“
Kdy sis poprvé uvědomil, že tě přitahují více muži než ženy?
Poprvé jsem na to přišel někdy v desíti letech. Pocházím z Jeseníku, což je malé město s 12 000 obyvateli, ale zhruba v deseti letech jsem odešel na konzervatoř a internát do Brna. Do té doby jsem nevnímal, že můžou být kluci na kluky a holky na holky. Na konzervatoři byli různí umělci, baleťáci, a aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout, myslím si, že tak 80 % z nich byli homosexuálové, a to nejen studenti, ale i pedagogové. Tam jsem se se svými tužbami setkal úplně poprvé a ze začátku mi to strašně vadilo, protože jsem vždycky chtěl mít obrovskou rodinu, svatbu a děti, jsem ze čtyř sourozenců, ale asi po roce po příchodu do Brna jsem zjistil, že mě přitahují muži. Tanečníci a baleťáci jsou šlachovití, hubení a mají krásné postavy a tehdy jsem přišel na to, že mě to asi nějak přitahuje. Osobně jsem si to však nechtěl připustit, a ačkoliv se mi to líbilo, v duchu jsem si neustále říkal, že je to přece něco odporného a nechutného a že to dělat nemůžu. Zároveň jsem měl strach z rodiny a z ostatních lidí, že mě někde zmlátí a že mi za to ublíží. Podobný blok trval asi dalších osm let, tedy až někdy do mých 18 let.
Během té doby ses o to s nikým nepodělil?
Asi v 15 letech jsem to řekl svým nejlepším kamarádkám a spolužačkám. V té době už jsem však prožíval neustálý nátlak od rodiny a kamarádů, kteří stále vyzvídali, zda mám nějakou holku, protože můj bratr a sestra už své partnery přivedli ukázat domů a já pořád nic. Neustále jsem si tak musel něco vymýšlet.
Jak jsi získal odvahu říct to svým kamarádkám a jak to proběhlo? Přijaly to v pohodě?
Díky tomu, že jsem byl na konzervatoři, kde bylo strašně moc homosexuálů, jsem viděl, že se k nim všichni chovají hezky a přívětivě, což mi dodalo odvahu. Ještě než jsem to řekl kamarádkám, věděl to ještě jeden kamarád, který byl asi o deset let starší a byl taky gay. Ten mi pomohl se otevřít, protože jsem se mu svěřil, že se s tím potřebuju naučit žít, a je pravda, že on mi dodal největší část odvahy. Kamarádky byly nakonec nadšené, že mají dalšího gay kamaráda. (smích) Jen mi všechny říkaly, že by to do mě nikdy neřekly. Nicméně stále jsem se bál to říct rodině.
Kdo v rodině se to dozvěděl jako první?
Ze všeho nejdřív jsem to pověděl staršímu bratrovi. Bylo to na Silvestra a bylo mi tehdy 19 let. V té době už jsem byl v posledním ročníku na konzervatoři. Důvod, proč jsem čekal až do dospělosti, byl i ten, že když jsem byl ještě student, byl jsem závislý na rodičích a na penězích od nich a potřeboval jsem, aby mě financovali, dokud si nenajdu práci. Vzhledem k tomu, že jsem netušil, zda to přijmou, protože jsem člověk, který většinou počítá s nejhorší variantou, bál jsem se, že mě seřvou, vydědí a já budu bez peněz a školy a skončím na pracovním úřadě. Proto jsem čekal, až vystuduji a budu na rodině nezávislý.
Když se ale vrátím k tomu, jak to proběhlo, pamatuju si, že jsme s bráchou, jeho přítelkyní a naším společným kamarádem seděli u krbu a řešili vztahy. Jakmile jsme došli ke mně a ptali se mě, co já a holky, řekl jsem, že je to složité, neustále jsem se vymlouval a čekal, až to řeknou za mě. Bylo pro mě v tu chvíli strašně těžké vyslovit, že jsem gay. Naštěstí se pak přítelkyně mého bratra zeptala, zda jsem gay, já vykřikl, že ano, a byla to totální úleva. Všichni mě začali nadšeně objímat, že jsou rádi, že jsem jim to řekl a ať se nebojím, protože žijeme ve 21. století a mám jejich podporu. Další, komu jsem to řekl, byla sestra, a ta reagovala úplně stejně. Měli jsme zrovna nějakou rodinnou oslavu, ona poznala, že mám divnou náladu, a vzala si mě bokem. Nakonec jsem se ji svěřil a vzala to také moc hezky.
Kdy to došlo až k rodičům a jak ses na to připravil?
Musím ještě zmínit, že do té doby jsem měl opravdu velké deprese a bál jsem se, ale protože jsem měl strašně moc volného času, začal jsem koukat na filmy s LGBT tematikou, jako je například „Já, Simon“, „Zkrocená hora“ a asi deset dalších filmů na téma coming outu, a vždy jsem jim záviděl. V té době už jsem strašně chtěl mít nějaký vztah, protože jsem do té doby žádný vážný vztah s nikým neměl, takže jsem si zakládal různé seznamky a začal navštěvovat gay klub v Brně, jenomže jsem byl pořád strašný smolař, takže mi to moc nepomáhalo, ale nejvíc mě nakonec ovlivnil film „Modlitby za Bobbyho“, na který jsem se koukal třeba 14krát po sobě. Brečel jsem u něj od rána do večera a říkal jsem si, že teď už opravdu nastala chvíle se rodičům otevřít.
Zjišťoval jsem, jak na to, protože v té době jsem byl ještě hodně jiný. Teď už nemám problém říkat věci na rovinu a být naprosto upřímný. V té době jsem byl přesný opak. Proto jsem vyloučil možnost říct to rodičům z očí do očí, protože bych jejich reakci možná neustál, kdyby byla špatná. Začal jsem proto na internetu hledat, jak to lze udělat, dokonce jsem volal i nějaké psycholožce, kterou jsem našel na stránkách města Brna. Ta se mi snažila pomoct a navést na správnou cestu a společně jsme došli k závěru, že dopis bude nejlepší variantou.
Takže ses nakonec rozhodl sdělit to dopisem?
Ano, dopis totiž odešleš, příjemce má prostor to vstřebat, rozmyslet se a nedojde tak k nějakému emočnímu výbuchu. Popsal jsem celou A4 a někdy začátkem prosince před dvěma roky jsem to odeslal. Měl jsem to naplánováno tak, že jsem celý prosinec neměl být u našich, měl jsem přijet až na Štědrý den, takže máma měla asi tři týdny na to, aby si všechno urovnala. Hned jak dopis dostala, poslala mi SMS, že si jej přečetla, a vyjádřila mi neskutečnou podporu. Napsala něco ve stylu, že jsem blázen a že jsem se zbytečně trápil. Je pravda, že několikrát během života mi nabídla záchranné lano, když jsme třeba jeli v autě, a zeptala se mě, jestli náhodou nejsem na kluky, ale já jsem vždy odvětil, že je asi blázen, i když už jsem to dávno věděl. Dá se tedy říct, že máma s tím tak nějak počítala. Ona i rodiče mých homosexuálních kamarádů mi řekli, že rodiče to prostě cítí už od dětství. Máma mi napsala, že jsem to mohl říct dřív, a mně opravdu spadl velký kámen ze srdce.
V tu chvíli jsem se asi nejvíc změnil, protože jsem si uvědomil, že jsem se celých deset let strašným způsobem trápil a hrál jsem si na něco, co nejsem. Nic takového už jsem nikdy v životě nechtěl zažít, od té doby jsem se stal úplným opakem a nemám problém kamkoliv přijít a všem všechno říct. Pocit uvolnění byl neskutečný a svět byl najednou hezčí, deprese pominuly a začal opravdu krásný život.
Měli jste možnost to s mámou probrat osobně?
Ano. Pamatuju si, jak jsem poté přijel na Vánoce a jako jediný jsem byl s mámou už 23. prosince. Večer jsme si otevřeli víno, sedli jsme si a popovídali jsme si o tom a o celém mém životě, aby pochopila, co všechno to obnáší, jak moc jsem se trápil a jak dlouho jsem jí to tajil. Byla trochu v šoku a naštvaná, že jsem jí to tajil deset let. Mrzelo ji, že jsem si o ní myslel, že by byla proti mně.
Celou dobu hovoříš o mámě, ale co táta?
Nebylo to záměrně. Mí rodiče jsou skoro po celý můj život rozvedení, ale s oběma mám úžasný vztah. Máma mi doporučovala, ať to řeknu také tátovi, a nakonec jsem mu to řekl půl roku nato. V té době už jsem poznal fajn kluka, do kterého jsem se zamiloval. Těsně před tím jsme spolu byli na dovolené v Rakousku a Německu, kde jsme objížděli různá místa, a když jsem poté přijel k tátovi, chtěl vidět, kde jsem byl, a já mu ukazoval různé fotky. Měl jsem v telefonu i několik selfie s přítelem a on se ptal, co je to za kluka, ale já mu řekl jen, že je to kamarád a kolega. Když jsem však ten den od táty odjížděl, nedalo mi to a napsal jsem mu zprávu, že ten kluk na fotkách není můj kolega, ale že se máme rádi a že spolu bydlíme. Táta ihned zavolal mámě, jestli to ví, a pak mi napsal zprávu, že mě má rád a že je to v pohodě.
Dá se tedy říct, že jsi nikdy v rámci svého coming outu nenarazil na žádný odpor?
Přesně tak. Nikdy. Dokonce ani u prarodičů, od kterých by člověk čekal, že budou mít konzervativní přístup. S babičkou to vůbec bylo vtipné. Když jsem k ní jednou jel na víkend, přítel se nabídnul, že mě tam odveze. Babičce jsem pověděl, že mě nemusí čekat u autobusu, protože kolega má stejnou cestu a vyhodí mě tam. Ona odvětila, že si může dát kafe a přestávku. Když jsme přijeli, posadili jsme se na zahrádce a přítel tam byl asi půl hodiny. Opravdu jsme se hlídali, abychom nic moc nedávali najevo. Přítel pak odjel domů a babička pak večer řekla, že brzo ráno přijede, a ještě než dorazí děda, tak si dáme společnou snídani. Já jsem totiž zůstával na její chatě a ona odjela domů do svého bytu. Přišlo mi to zvláštní, že se objeví sama, bez dědy, ale když pak ráno přišla, dali jsme si kávu a ona mi říká, že ten kolega není jen kolega, ale že se máme rádi. Tak jsem na ni koukal a zeptal jsem se, zda jí máma něco říkala, a ona jen řekla, že ne, že stačí, když se podívá, a vidí. Dál jsem neprotestoval.
Nakonec to pro tebe bylo jednodušší, alespoň jsi nemusel udělat ten nejtěžší první krok…
Přesně tak. Když jsem jí řekl, že je to tak a že se máme rádi a bydlíme spolu, začala brečet, ale byly to spíše slzy štěstí. Začali jsme se objímat a babička řekla, že nám to moc přeje a ať se okamžitě vrátí, tak přítel hned druhý den přijel a ona ho zahrnula láskou a řekla mu, že je to její další milovaný vnouček.
Jaké pro tebe bylo první navázání vážného vztahu s klukem?
Bylo to hezké, ale krátké. On byl z Olomouce, já z Brna, ale potkali jsme se v Šumperku. Původně jsme se našli na Grindru, kde jsme si chvíli psali, ale pak jsme se setkali osobně. Na první schůzce jsme si dali pivo a já jsem tenkrát u stolu žasnul, že jsem snad potkal Boha. Pak jsem zjistil, že on ve mně viděl to stejné. Vyhovovali jsme si mentálně, ale byla mezi námi i skvělá chemie, navzájem jsme se přitahovali. Poprvé jsme se potkali v létě a v prosinci už jsem se k němu stěhoval. Dal jsem výpověď v práci a zjistili jsme, že máme podobné touhy, co se profese týče. Nakonec to dopadlo tak, že jsme spolu začali pracovat ve stejné práci v Hranicích na Moravě, která mi však nakonec moc nevyhovovala, takže jsem přešel do jiného zaměstnání v Praze a vytvořil z toho vztah na dálku, což byl ale kámen úrazu. Bydlet a pracovat v Praze však byl můj obrovský sen, nicméně přítel Prahu nesnášel. Domů jsem jezdil pouze o víkendu a on navíc dálkově studoval školu, takže neměl o víkendu čas a vůbec jsme se nevídali. Nakonec jsme si spolu sedli a rozhodli se, že se rozejdeme.
Už jsme si docela podrobně představili tvůj coming out, ale když se na to podíváme z obecnějšího hlediska, jak vnímáš podmínky pro život LGBTQI+ komunity v Česku? A jak tě například zasahují komentáře typu: „Gayové by se neměli ukazovat na veřejnosti, ať si to nechají na doma“… Nebylo i tohle něco, co způsobilo tvůj strach otevřít se lidem?
Určitě ano. Je však nutné brát v potaz, že jsme postkomunistická země, což je v lidech stále zakořeněno. Zároveň ačkoliv jsme ateistická země, spousta lidí je nábožensky založená. To má na jejich názor také velký vliv. Je pravda, že lidé z komunity se hodně trápí, protože nikdy neví, jaká bude reakce okolí, a tohle si někteří heterosexuálové neuvědomují a nikdy nezažíjí. Heterosexuální kluci prostě přijdou domů, řeknou, že tohle je Klára, a mají hotovo. Všichni to berou automaticky. Proto se o gayích a lesbách a dalších queer lidech tolik mluví, protože v životě často zažívají peklo. Ale myslím si, že se to vyvíjí dobrým směrem a že vnímání gayů a leseb se bude časem normalizovat natolik, že to nikomu nepřijde zvláštní.
Co dalšího by se podle tebe v souvislosti s tím mělo v Česku změnit?
Za mě hlavně to, aby se nedělaly rozdíly. Jsem celkem zcestovalý člověk a často jsem byl třeba na Západě, kde je to normální a je to naprosto běžná věc, že jdou dva kluci po ulici a vedou se za ruku. Samozřejmě se všude čas od času objeví nějaké násilí. Takže jediné mé přání je, aby LGBTQI+ lidé zevšedněli, protože jich je tady stále spousta, kteří se kvůli strachu z nepřijetí hodně trápí.
