Režisér Luboš Kučera: „Jsem přesvědčený, že na pohlaví, barvě pleti či sexuální orientaci nezáleží“

Luboš Kučera je český režisér, který absolvoval režii na FAMU filmem Vyměnila jsem si směnu (2019). Jeho snímek Čtyři dny ve skladu (2013) byl nominovaný na cenu Magnesia Český lev za nejlepší studentský film a získal cenu za nejlepší hraný film na filmovém festivalu v Almaty. Jeho další snímek Manželka (2014) byl oceněn jako nejlepší krátký film na mezinárodním festivalu v Petrohradě. Jak se Luboš k režírování dostal a co říká třeba na normy v podobě toho, že v každém filmu a seriálu by měli být lidé různých etnik či sexuální orientace?

Jak se vlastně u tebe vůbec projevil zájem o profesi režiséra, která je poměrně ojedinělá?

Opravdový zájem se objevil asi až tak v prváku na vysoké škole. Na vysokou školu jsem nijak nedbal a šel jsem prostě někam, jen abych někde byl. K filmu mě to táhlo tak nějak intuitivně, nebylo to úplně cílevědomé. FAMU mě prostě zajímala a líbily se mi studentské filmy ve svém minimalismu a naivitě. Dodnes vlastně nedokážu popsat, proč je pro mě film tak zajímavý. Nakonec se to podařilo a teď mě to naplňuje i profesně.

A zdá se, že to děláš dobře, protože máš na kontě i několik ocenění. Který tvůj snímek je pro tebe zatím největší srdcovka?

Čeho si asi nejvíc cením, je absolventský film, který se jmenuje „Vyměnila jsem si směnu“, protože mám pocit, že je režijně nejvyzrálejší a má velmi blízko k tomu, kam teď mířím z hlediska stylu se svým debutem, který připravuju.

Jak dlouho taková příprava filmu trvá?

Je to vždy běh na velmi dlouhou trať. Zaprvé prosadit se ve filmovém oboru je velmi složité, je to velká časová investice, kdy člověk musí udělat mnoho kompromisů v osobním životě, a další nevýhoda je v tom, že i když se člověk prosadí, vývoj a výroba filmu je relativně dlouhodobá záležitost. Pokud v roce 2021 vykopnu námět, dá se předpokládat, že nějaký rok až dva budu psát scénář, další rok může dobíhat financování, teprve pak se to může během 30 až 20 dní natočit a následně běží několikaměsíční postprodukce a také distribuce.

Zmínil jsi financování filmu. Jak jsme na tom s rozpočty v Česku? Máme vůbec šanci dohnat zahraniční produkce?

Peněz v českém filmovém průmyslu je velmi málo. Ono je to dáno i tím, že diváků je málo, takže ten byznys není tak velký. Často jsou filmy nějakým způsobem dotované z prostředků Státního fondu kinematografie, ale peníze můžou jít i z prostředků České televize. Tvůrci pak samozřejmě můžou oslovit komerční televize, ale musím říct, že český film docela utrpěl rozpadem studiového systému na Barrandově. Kdyby se to nestalo, byli bychom podle mě v zahraničí konkurenceschopnější, ale v dnešní době už není možné ho obnovit. Ani si nemyslím, že i kdyby nějakým zázrakem privatizace Barrandova neproběhla, že by tu vůbec byla politická vůle k financování takového kolosu, který by ze své podstaty, s ohledem na omezené teritorium, nemohl být nikdy ekonomicky ziskový.

Co přesně si mám představit pod studiovým systémem?

Studiový systém znamená, že máš nějakou instituci, kam člověk přinese látku, námět či scénář a za to dostane zaplaceno. Pak to jde dál a lidé, kteří jsou v rámci toho studia zakázkováni, na tom pracují, ale v zásadě se filmy natáčí pouze za prostředky té jedné instituce, zatímco evropský systém funguje tak, že soukromí producenti žádají finance z mnoha různých zdrojů. Tedy bavíme se pouze o těch filmech, které nejsou komerčně založené, to znamená filmy, jaké ve své době natáčel třeba Menzel, Forman, Chytilová, nebo dne Hřebejk a Svěrák. Tyhle typy projektů se financují z mnoha různých zdrojů a producent funguje jako osoba, která jednotlivé částky spojí do jednoho balíku. I kinematografie funguje na principu rozdávání peněz tomu, kdo zažádá, a ti nejlepší z těch, co žádají, něco dostanou. Bohužel mám pocit, že kolem sebe vidím spoustu lidí, kteří by byli skvělí filmaři, ale tento systém je pro ně jakýmsi způsobem neprostupný a nemají v sobě talent na sehnání peněz, kdežto po tvůrčí stránce jsou opravdu skvělí. Ale platí jednoduché pravidlo, že čím víc jsou to privátní peníze, tak je tvorba pokleslejší a čím víc je to do artu, tím je to vzdálenější divákovi, takže nejlepší je nějaký zlatý střed.

Jeho oblíbené filmy jsou takové, nad kterými se člověk pořádně zamyslí
Foto: se souhlasem Alexandry Šnaid

Často teď vidím žádosti o financování filmu na různých crowdfundingových webech. I to je cesta, jak zaplatit film?

Myslím si, že u crowdfundingu je to pořád pouze zlomek z celkového rozpočtu. Natočit film, který by byl producentsky postavený pouze na crowdfundingu, musí být opravdu jen extrémní low-cost nějakého debutujícího člověka, který na sebe potřebuje upozornit. Založit na něčem takovém producentskou strategii je podle mého názoru nesmysl. Na to, aby crowdfundingová kampaň měla smysl, je potřeba, aby film měl virální potenciál. Tohle podle mě vyšlo panu Řezníkovi, který natáčí druhé pokračování Party hard. Ten do toho podle mě crowdfunding zakomponoval velmi chytře, protože si to zkrátka může dovolit, ale to je velká výjimka.

Jak bys popsal svůj styl režírování?

Mám rád filmy, které když si člověk pustí, hned pozná režijní rukopis. Vždy říkám, že film musí mít nějakou vlastní šťávu a smrad, a z toho důvodu dodnes z českých režisérů obdivuju například Formana a jeho ranou tvorbu či Věru Chytilovou, která se toho opravdu nebála a dělala si vše totálně po svém. Proto mám pocit, že tyto typy filmů prostě nezestárnou a jsou svým způsobem nesmrtelné. Myslím si, že problém současné české kinematografie je něco, čemu se hanlivě říká euro-pudink, což je určitý typ normalizace směrem k tomu, aby vše vyhovovalo fondům EU, které rozdávají finance. Ty filmy se začínají hodně podobat jeden druhému a schází jim výrazný autorský styl, přitom například na FAMU jsou autorské styly jednotlivých studentů naprosto jasně vidět, ale v budoucnu se to bohužel vytratí, protože lidé jsou neustále nuceni procházet nějakými workshopy a produkčními fóry a neustále po Evropě prezentují projekty, aby na ně získali prachy nebo razítka pro fondy. Jinak mám rád, když se pracuje s vnitřním humorem, který sám na sebe příliš neupozorňuje a člověk se mu jen tak pousměje pod vousy. Rád pracuju také se situační blbostí těch postav. Baví mě situace, ve kterých jsme všichni trochu za blbce, i ne svou vlastní vinou. Těžko říct, k čemu bych to přirovnal.

Kondomy s vroubky slibují větší potěšení. Jak ale vůbec nápad na tento typ ochrany vznikl a používá ji sám vynálezce?24. 8. 2021

Můžeš prozradit alespoň něco z toho, co teď chystáš?

Ze všech projektů, které chystáme, bych měl jeden, který je pro mě aktuálně nejzásadnější. Ten projekt se jmenuje Zásilka z Panamy a píšu ho společně se scenáristou Lukášem Csicselym, což je autor, který vydal řadu knížek s dětskou tematikou. Tento projekt je zasazen do městského prostředí, kde žijí lidé, kteří jsou tak trochu na okraji společnosti. Jde zkrátka o postavy, které v životě neměly tolik štěstí a v podstatě nejsou schopné ušetřit na nic víc než na jídlo a nájem. Náš příběh je konkrétně o zaměstnancích ušpiněné sídlištní samoobsluhy, kdy se trojici z nich naskytne příležitost, jak svůj život radikálně proměnit, ale vzhledem k tomu, že jsou všichni tak trochu blbí, věci se nedaří tak, jak by měly, a celé se to trochu zvrhne. Snažíme se hlavně tematizovat to, do jaké míry jsme pány svého osudu a do jaké míry jsme předurčení tím, kam se narodíme, jak jsme vychovaní a jaké příležitosti nás v životě potkají. Tento vnitřní dialog vedu sám se sebou vlastně neustále. Je to velká filozofická otázka, na kterou není možné jednoznačně odpovědět, ale od toho je třeba právě film, který tyto věci může tematizovat.

Takže máš zkrátka rád, když se nad filmem člověk může zamyslet?

Taky mám rád pohodovky, ale samozřejmě to nemůže být úplná blbost. Nebaví mě, když se dívám na film a divák je chytřejší než autor. Důležité je, aby autor věděl, co dělá, a to mi trošku chybí v současné české tvorbě. Ono se stalo, že do filmu začali proudit amatéři, a pak vzniknou trapná a nekoukatelná díla, ve kterých člověk vidí to, co už stokrát zhlédl někde jinde. Někomu to samozřejmě může vyhovovat, ale mně to sympatické není, já rád objevuju nové věci.

Není to i tím, že filmů vzniká mnohem více?

To bych ani neřekl. Ono těch filmů vzniká pravidelně mezi 30 až 40, což je od 90. let poměrně stejné. Spíše si myslím, že filmové řemeslo přestalo být výlučné a filmy může točit leckdo. Je tady strašný nátřesk a konkurence, kvůli čemuž se nakonec k těm penězům nedostanou nejlepší projekty, ale pouze ty, které se umí prezentovat. Když se budeme bavit o komerční tvorbě, tam jde o to, kdo má prachy. Tam je to úplně nekontrolovatelné a totální džungle. Ale v tomto světě se tolik nepohybuju, takže mi nepřísluší o něm mluvit. Řekl bych, že lidí, kteří umí udělat skvělý film, je v Česku strašně málo, ale těch lidí, kteří umí sehnat peníze na film, je strašně moc a takhle bych to asi uzavřel.

Luboš aktuálně pracuje na několika zajímavých projektech
Foto: se souhlasem Alexandry Šnaid

Jak bys za sebe zhodnotil české herce? Jsou schopní podat opravdu kvalitní výkon?

Jsem přesvědčený o tom, že čeští herci hrají tak, jak jsou vedeni českými režiséry. Casting je velká alchymie a je to v podstatě asi nejdůležitější aspekt režisérské práce. Podle toho, jak se obsadí postavy, potom funguje celý film. Když se vrátím zpět k Formanovi, filmy, které stihl natočit do té doby, než utekl, opravdu stojí na tom, že jsou obsazeny herci a neherci, kteří dali figurám určitou „příchuť“ a rozměr. Takže za mě nezáleží pouze na scénáři, ale i na castingu! Občas to vypadá, jako když člověk v baňkách míchá nějaké věci a čeká, jestli to vybublá, vybouchne nebo se nic nestane. Režisér také musí zjistit, zda spolu jednotliví herci fungují a jak na sebe reagují. To se samozřejmě nedá dělat s velkými hvězdami, u těch musíte přesně vědět a vidět, co dělá spojení konkrétních postav.

Několikrát jsi zmínil starší filmy, ale kdybys měl říct něco z poslední doby, co tě v rámci českých projektů zaujalo a co se podle tebe u nás opravdu povedlo?

Je mi velmi sympatický způsob uvažování nad filmem Zelenky nebo Hřebejka. Něčím mě velmi bavili Ztraceni v Mnichově od Zelenky. Od Honzy Hřebejka mě baví určitá lehkost.

Nevím, jak a zda se to řeší u nás v Česku, ale ze zahraničního světa filmu přichází různé věci v podobě norem, například že v každém filmu musí být obsazen černoch, běloch, heterosexuál, gay apod. Co ty na to jako režisér říkáš?

Je to samozřejmě něco, nad čím já i další lidé z oboru hodně přemýšlí. Já jsem přesvědčený o tom, že na pohlaví, barvě pleti či sexuální orientaci nezáleží, ale to samozřejmě není úhel pohledu mnohých dalších lidí, a to i ze světa filmu, a předsudky a stereotypy jsou u některých zažité. Já sám nejsem schopný říct, do jaké míry jsme těmito stereotypy vláčení, ale myslím si, že v momentě, kdy se začnou tyhle atributy tematizovat, přinese to podle mě společenské změny. Teď je otázka, jestli se těmi společenskými změnami neotevírá nějaká Pandořina skříňka. Mé přesvědčení je zkrátka takové, že na těchto věcech a vnějších atributech nezáleží, ono se to dříve či později může otočit zpátky a je to vlastně tak trochu dvousečná zbraň. Co se týče toho, co se děje například na Oscarech, problém reálně někde je, ale na Oscarech se rozhodně nevyřeší.

Freddie Mercury zavítal do Prahy a pořádně ji rozparádil aneb Koncert hudební skupiny Queenie na Křižíkově fontáně5. 8. 2021

Jak z tvého pohledu vidíš nové platformy typu Netflix? Je to pro filmovou tvorbu dobře, že něco takového vzniká? Není těch platforem už nějak moc?

Nové platformy ještě budou vznikat. Vypadá to, že trh ještě není nasycený, a samozřejmě je to cesta, kterou se můžou filmaři ubírat, pokud zjistí, že úplně nevede cesta přes kina. Je pravda, že když sleduju Netflix a další platformy, tak samozřejmě velmi záhy poznám, jestli je ten seriál silně autorsky koncipovaný a stojí za ním opravdu dobří lidé, nebo jestli to je klasický šlendrián. Viděl jsem na Netflixu spoustu kvalitních, dobrých věcí – takový Mindhunter je naprosto famózní počin, který by bez Netflixu nikdy nevznikl. Těchto věcí a perel je tam samozřejmě mnoho a já to nestíhám sledovat, protože toho je fakt hodně. Taky se nám stalo, že jsme trávili čas sledováním seriálu a nakonec to byla blbost. On ten seriál má totiž jednu velkou výhodu oproti celovečernímu filmu, který během té hodiny a půl musí dávat smysl, zatímco seriál má několik dílů a epizod, které člověka baví, ale v těch dvou posledních hodinových epizodách se ukáže, Že to především tematicky nedává smysl a tvůrci se uchylují ke scenáristickým znouzectnostem, aby vůbec rozjetý příběh dokázali nějak uzavřít.

Udělat ve filmovém dramatu příběh, který je napínavý, zároveň má vyvrcholení a celé to dává nějaký smysl, je těžké a je to velký nešvar seriálů. Ono jde vždy vymyslet zajímavý projekt, ale skutečné umění se projeví až v posledních dvou epizodách, které zpětně ukážou, že to dávalo smysl. Každý průměrně nadaný scenárista napíše napínavý příběh, dokud není nucen ho uzavřít, abychom věděli, o čem to vlastně celé bylo. To se často děje seriálům na Netflixu, že jejich závěr není úplně ideální a odpojí se od původní myšlenky seriálu.

Jak moc jsi schopen svou práci režiséra oddělit od osobního života? Nejsi tak trochu režisér i v soukromém životě?

Nevím, jestli je vhodné tu otázku pokládat přímo mně, ale nemyslím si, že bych se doma choval jako režisér. Nicméně práci od života moc oddělit nelze. Když se rozhodneš, že se v režii prosadíš, je jasné, že ti to život prostoupí.

Zdroj: Jan Witek