„Syndrom předměstského taťky“ drtí čím dál více mužů. Jak poznat, že se týká i vás?

Že se lidé v průběhu života mění, a to nejen fyzicky, ale i psychicky, asi není nijak překvapivé. V určité části populace je ale možné sledovat specifický trend – zatímco ženy se i s přibývajícími léty snaží různými způsoby udržovat, muži nezřídka sklouznou do kategorie zanedbaných a na váze přibývajících lenochů. Samozřejmě, že existuje i řada zcela opačných případů, ovšem právě pro specifický stav těchto mužů již existuje i vlastní označení – tedy „syndrom měkkých předměstských taťků“. A není to tak úplně „dojmologie“, dokonce totiž existuje sada „kritérií“, dle nichž lze tento „syndrom“ rozpoznat…

V základu je údajně možné syndrom předměstského taťky popsat jako proces, k němuž muži dospívají v průběhu desítek let – poté, co vystudují, ožení se, mají děti a vybudují si kariéru, jako by stále jen zdáli pozorovali dynamický a dobrodružný život ostatních. A s přibývajícím věkem a naopak ubývající energií (ale také upadajícím vzhledem) mnozí na život de facto rezignují a přicházejí o vnímání jeho smyslu. S celým procesem pak souvisí i zabřednutí do každodenního stereotypu, životní stagnace a nezájem o jakékoliv další aktivity. Dospět do této fáze přitom není nijak nesnadné a mnozí muži mají dokonce pocit, že právě běžný rodinný a pracovní život jako by vedl k určité degradaci jejich mužnosti a vitality. Pravdou ale je, že (bez ohledu na pravé důvody nepříliš ideálního mužského psychického rozpoložení) vždy existuje cesta zpět, v tomto případě tedy opětovné „nastartování se“ a nalezení chuti do života. Prvním krokem každého muže na této cestě by ale mělo být samotné zjištění, nakolik se jej konkrétně syndrom předměstského taťky týká, a přiznání situace. Jak tedy na věc?

Ve volbách kroužkujte srdcem kandidáty, kteří zvednou ruku pro manželství párů stejného pohlaví. Na každé kandidátce se někdo takový najde16. 9. 2021

Fyzická aktivita jako základ

„Měkký taťka“ v případě pojednávaného „syndromu“ kupodivu nesouvisí s útlocitností, ale doslova a do písmene s „měkkostí“ těla. Těla, které je nevysportované a připomíná želé. Ono ani není divu, že právě tento problém muže velmi tíží (a samozřejmě se týká i řady žen, ale to by bylo téma na zcela jiný text), jelikož životní styl je dnes převážně sedavý. Specificky v případě mužů ale s narůstajícím věkem dochází také k poklesu hladiny testosteronu, úbytku svalů i energie. A kila mezitím přibývají. To pak může vést až k určitému zacyklení – čím více kil člověk má, tím méně se mu chce hýbat…a čím méně se hýbe, tím více dalších kil nabírá. Fyzická zdatnost přitom v případě mužů (jejichž doménou by tradičně měla být právě síla) není jen otázkou zdraví, ale odvíjí se od ní i různé sebehodnoticí mechanismy. Má-li tedy muž pocit, že fyzicky mu „ujel vlak“, nezřídka se potýká také s problémy se sebevědomím, což se následně projevuje ve všech ostatních sférách života, od toho rodinného až po pracovní.

Právě aktivní životní styl je tak vlastně naprostým základem pro vypořádání se s „taťkovským syndromem“. K tomu by se pak měl odhodlat každý, kdo denně nevěnuje alespoň hodinu jakékoliv fyzické aktivitě, má objem pasu větší než 100 cm, nedokáže udělat alespoň pět shybů či nevydrží ve dřepu alespoň půl minuty. Zároveň by si muži měli položit také řadu otázek týkajících se právě jejich fyzické kondice (Např. jaký je poměr mezi časem věnovaným sledování sportu a časem, který sami sportu věnujete? Kdy jste naposledy vylezli na něco jiného než na žebřík? Trávíte každý den alespoň hodinu na čerstvém vzduchu? Kdy jste naposledy cvičili mimo tělocvičnu? Kdy jste naposledy plavali?) – odpovědi totiž mohou docela jasně ukázat, jak se věci mají. Ovšem fyzičkou to rozhodně nekončí…

Co na to duše?

Ačkoliv „taťkovský syndom“ je spíše o „měknutí“, duševní stránka naopak jako by „tvrdla“. Obrazně řečeno, samozřejmě – s věkem totiž člověku ubývá nejen fyzické aktivity, ale také aktivity duševní. Četba, studium, zdokonalování se v dovednostech, to vše postupně mizí do pozadí. Přitom právě bystrá mysl a také adekvátní podněty jsou předpokladem pro komplexní pohodu. I v tomto případě je tedy třeba klást si související otázky, které napoví, jak moc se vás popisovaný syndrom týká. Tedy – jak často se cítíte znuděně? Kdy jste naposledy přečetli knihu či nějaké filozofické dílo? Kdy jste se naposledy naučili něco nového? Věnujete se nějakým aktivitám, které by bylo možné označit za „kreativní“? Pokud jsou odpovědi objektivně „varující“, rozhodně je namístě pokusit se o změnu.

Společenský rozměr

V mládí či při studiích obvykle lidé nemají příliš velký problém nacházet nové přátele, a tak se nezřídka ani nesnaží mnohá přátelství dlouhodobě udržovat. To se ale s věkem mění – zejména po „zajetí“ do běžného života, s rodinou a s budováním kariéry vyžadují i přátelské kontakty určitou péči. Přitom jak již doložila řada výzkumů, muži přátelské vazby s jinými muži potřebují – právě proto, aby byli psychicky v pohodě. I s touto společenskou rovinou pak opět souvisí sada otázek, na které by si měl každý muž odpovědět – např. Pokud máte problém, máte přítele, kterému se můžete svěřit? Máte nějaké blízké přátele, se kterými můžete trávit volný čas? Jste členem nějaké organizované skupiny – např. sportovního týmu, turistického „oddílu“ apod.? Udržujete se svými přáteli pravidelný kontakt?

Bisexuální irský olympionik Jack Woolley se stal obětí brutálního napadení19. 8. 2021

Jak se posunout dál?

A pak je tu ještě řada otázek dílčích, které také mohou „napovědět“, zda je namístě něco v životě změnit. Např. – kdy jste naposledy v životě riskovali? Kdy jste naposledy zažili něco, co byste mohli označit jako „dobrodružství“? Pokud byste měli vytvořit seznam věcí, které dovedete, jak dlouhý by byl? Snažíte se žít minimalisticky, nebo jste obklopeni hromadami věcí? Máte jasný smysl života?

Odpovědi na nastíněné otázky by pak měly všem mužům poskytnout především určitou zpětnou vazbu, možnost zhodnotit aktuální stav a využít jej k odražení se novým směrem. Samozřejmě, že překonání „syndromu měkkého předměstského taťky“ neznamená, že by muži měli začít zcela ignorovat svůj věk, záměrem ale je najít nové cesty a díky novým obzorům se posunovat dál – namísto ustrnutí na místě, které může být pro mnohé „začátkem konce“. 

Zdroj: Artofmanlliness.com, pistolsfiringblog.com, Newsbreak.com