Aktivista Kryštof Stupka: „Smyslem boje za lidská práva je, aby lidé byli šťastní, včetně LGBTQ+ komunity. Aktivismus je rozhodně potřeba“

Kryštof Stupka je mladý český aktivista, který se zabývá především tématy týkajícími se LGBTQ+ komunity. Kryštof vystudoval politologii a nyní dálkově studuje práva na pařížské univerzitě se zaměřením na evropské právo a lidská práva. Nedávno také během konání festivalu Prague Pride uspořádal protest a průvod s názvem Reclaim Pride, kterého se zúčastnilo několik stovek lidí. Proč je podle Kryštofa aktivismus ve vztahu k LGBTQ+ lidem zapotřebí a jakým směrem se vyvíjí společenská nálada?

Jak ses vlastně k aktivismu dostal a kdy jsi začal pociťovat potřebu pomáhat druhým?

Nejdříve jsem tyto věci studoval a až poté jsem se začal věnovat aktivismu, ale s první dobrovolnickou činností jsem se setkal už ve 14 letech, protože moje babička založila Asistenci, což je sdružení pro lidi s tělesným postižením. Hodně takových lidí má obrovskou podporu, než vyjdou školu, ale pak se ocitnou ve světě, kde najednou veškerá podpora přestane existovat. Asistence je jedna z největších neziskovek pro lidi se zdravotním postižením, která pomáhá.

Nicméně v dnešní době se nejvíce věnuješ tématům spojeným s LGBTQ+ komunitou, je to tak? Je to hlavně z důvodu tvé homosexuální orientace?

Určitě ano, ale řekl bych, že k tomu vedlo více důvodů. Jedním bylo i to, že jsem měl rodiče, kteří mou orientaci nepřijali moc dobře. Zároveň jsem viděl a věděl, že celkově je to ve společnosti docela častý problém. Díky svému vzdělání jsem v určité privilegované pozici, dokážu lépe vidět a pojmenovat problémy a svým způsobem si můžu dovolit věnovat hodně svého času aktivismu. Vzhledem ke svému studiu se těmto tématům věnuju velmi dlouho. Už v 16 letech jsem napsal první seminárku o LGBTQ+ právech v Bosně a Hercegovině, od té doby se to začalo nabalovat.

Problémy, které jsou v Česku ve vztahu k LGBTQ+ komunitě, jsou často ignorovány, ale smyslem boje za lidská práva je, aby lidé byli šťastní. Díky mezinárodní zkušenosti vidím, že to může být i lepší, ale samozřejmě i horší. Proto si myslím, že jakýkoliv pokrok v lidských právech, i když to pro konkrétního člověka třeba nic neznamená a může to být gay, který si nepřeje manželství, by se prostě měl dít. Je to skvělé a má to dopad hlavně na lidi, kteří se v budoucnu teprve narodí a už budou vědět, že se nemusí bát být těmi, kým jsou.

Za posledních pár týdnů a měsíců se toho ve vztahu k LGBTQ+ komunitě udála spousta nejen v Česku, ale i v zahraničí. Vzpomenu si například na výrok prezidenta Zemana, že jsou mu transgender osoby bytostně nechutné, na uzákonění antiLGBTQ+ zákona v Maďarsku či zabití gaye v jinak velmi liberálním Španělsku… Měla by se komunita obávat, že to bude horší? Co má vliv na zhoršení nebo naopak zlepšení situace?

Musím říct, že i přes to se například v Česku celospolečenská nálada zlepšuje a celkově ti z 10 lidí stále více řekne, že jsou lidé z komunity v pohodě a ať se každý chová, jak chce, pokud tím nikomu neubližuje, což je skvělé. Myslím si, že je to i kvůli Netflixu, že se tyto věci dostávají více do diskurzu, více se o nich mluví a jsou kulturně přijatelnější. Ale na druhou stranu přibývá lidí, kteří se proti tomu zatvrzují a víc a víc cítí, že mají právo se proti LGBTQ+ komunitě vyjádřit i násilnou formou. Roste extremismus a to je něco, co vidíme i v politice. Před deseti lety by možná nikdo neřekl, že tady budou opravdu extremisté a šílenci typu Volného, Okamury apod., kteří najednou dohromady mají podle volebních průzkumů skoro 20 %. Jde to ruku v ruce s tím, že tato politická hnutí a strany operují se strachem, v minulosti to byl strach například vůči uprchlíkům, teď se víc a víc snaží, aby to bylo vůči LGBTQ+ komunitě, a to je jeden z hlavních důvodů, proč se bavíme o tom, o čem se teď spolu bavíme, a proč vlastně aktivismus bude čím dál tím víc potřeba.

Mnoho lidí ale nemůže aktivistům přijít na jméno…

Ano, spousta lidí často říká, že aktivisté jsou hrozní a přiživují se na ostatních a že to není potřeba. Často se někde objevuje, že naopak aktivistický hlas více a více lidí obrací proti LGBTQ+ lidem, ale hlavní pointa toho je, že ono to opravdu potřeba je a bez aktivistů se nic nezmění. Celospolečenská změna byla však vždy založena na aktivismu, ať už to bylo právo žen volit, či cokoliv jiného.

Dokonalá káva na cesty aneb Vychutnejte si kávu jako z kavárny i na odlehlých místech6. 8. 2021

Nedávno, během června, ale vlastně i během srpnového festivalu Prague Pride mnoho firem změnilo svá loga do duhových barev a vyjádřilo tím podporu LGBTQ+ komunitě, s čímž se objevila vlna nevole a stěžovatelů, kteří různě do komentářů psali, že už je to moc a že je to vlastně propagace. Ti lidé často píšou, že kdyby komunita tolik nehlučela, tak by vlastně žádný problém nebyl… Jak bys tohle okomentoval?

Zde je důležité si uvědomit, že my ta práva v Česku nemáme, a to je úplný základ. Když se k tomu vyjádřím po právní stránce, tak zákony, které by nějakým způsobem narovnaly práva mezi občany, tady nejsou. To je jedna stránka věci, druhá stránka je, že ten „hate speech“ a předsudečné násilí vůči LGBTQ+ lidem se zhoršuje, což přesně ukázal Zeman a třeba ten šílený příběh, který se stal Jakubovi Starému z vaší redakce, ale i věci, které se dějí každý den a nikdo je nevidí a nikdo o nich nemluví, jako různé menší útoky apod., protože si nějakým způsobem myslí, že je to normální, ale není to normální. Jakákoliv snaha tohle nějakým způsobem změnit je dobrá. Ať už jsou to korporace, které se rozhodly LGBTQ+ komunitu podpořit během pride měsíce, nebo lidé typu Daniel Krejčík a jeho partner Matěj Stropnický, kteří byli ve Výměně manželek a ukázali, jak může běžný gay pár fungovat.

Myslím, že takové věci jsou potřeba, i když to některé lidi naštve. Důležité je, že více lidem to přinese nějaký benefit. Tito lidé uvidí, že být queer se nějakým způsobem normalizuje. Navíc to uvidí LGBTQ+ mládež v celém Česku, která má například problém se vyoutovat. V Praze to třeba takový problém není, ale mladí lidé na vesnici mají pořád, i v roce 2021, a to mám opravdu spoustu mladých kamarádů, hlavní cíl odstěhovat se od rodičů v 18 letech do Prahy. Tito lidé čekají celé mládí jen na to, aby mohli žít svobodně. Jak je možné, že pořád žijeme ve společnosti, kde se akceptuje fakt, že tady vyrůstají děti, které nejsou schopné být samy sebou, i když chtějí? Hlavně na mládež to má největší dopad a je nejvíc potřeba jí pomáhat. I když se na to koukneš z celospolečenského hlediska, tak LGBTQ+ mládež je opravdu ta nejzranitelnější skupina, a když se koukneš na počet sebevražd, sebepoškozování a depresí, nejvíc se vyskytuje právě v této skupině. Role státu by měla být ty lidi chránit a zasadit se o to, aby žili šťastný a bezpečný život a aby právo na život bylo respektováno i pro LGBTQ+ lidi.

Aktuálně čtete první část rozhovoru s Kryštofem
Foto: se souhlasem Alexandry Šnaid

V čem si myslíš, že je největší problém těch zarytých odpůrců, kteří jsou schopní třeba i vztáhnout ruku na někoho, kdo patří do komunity? Mají strach, nebo z čeho ta nenávist pramení?

Nevím a nechápu to. V ničem jim to reálně ublížit nemůže. Rovná práva nikoho neomezují a to, že dva lidé budou moct uzavřít manželství, přece žádným způsobem nikoho na druhé straně neovlivní. Ten strach není racionální a ti lidé za to často ani nemůžou, že je politici využívají v rámci populismu. Politici zkrátka vezmou nějakou skupinu obyvatel, která je nějakým způsobem jiná, a využijí ji k vlastnímu prospěchu, že ty ostatní jakoby ochrání. Takto využívají speciálně lidi, kteří jsou nešťastní, aby se nesoustředili na své vlastní problémy, ale na to, kdo nosí make-up, protože to jim asi ublíží mnohem více…

Někteří lidé, kteří jsou homofobní, za to často ani nemůžou. Vyrůstali například v církevním prostředí nebo ještě v komunismu, kde byli homosexuálové perzekuováni, a jejich vnímání se od té doby nezměnilo. Já si však myslím, že je mnohem důležitější zaměřovat se na pozitivní změnu a na to, že naše rovná práva opravdu nikoho neovlivní. Lidé by se neměli zaměřovat na protiargumenty, protože ty jsou postaveny na strachu a fake news. Vím, o čem mluvím, protože to mám z první ruky. Moje máma je hodně věřící a čte různé fake news. Mnohdy je to šílené, když mi tyto zprávy posílá. Když jsem byl menší, tak mi to pořád nutila, což pro mě bylo ještě horší, ale jednou mi poslala článek, který pojednávat o tom, proč se v Americe hodně střílí, a v tom článku vzali 9 z těch nejhorších útoků, udělali statistiku, že sedm z devíti střelců pocházelo z neúplné rodiny, a na základě toho řekli, že stejnopohlavní sňatky nejsou správné, protože se v těchto „neúplných rodinách budou rodit střelci“. Nejhorší je, že lidé jsou schopni takové blbosti uvěřit.

Žijeme ve světě, který se zhoršuje, ačkoliv kvalita našeho života se zlepšuje. I přes to je život těžší, člověk musí pracovat víc a víc, déle a déle, mladí nemají jistotu, že budou důchody, ale ztratili i spoustu dalších jistot, které lidé dříve měli. Svět se hrozně mění, najednou vše jede on-line, mnoho lidí tomu nerozumí, a teď jim někdo nabídne jednoduché řešení a oni po něm skočí. Z toho pak vyplývá celospolečenský nevraživý přístup a špatné komentáře na adresu LGBTQ+ komunity. Nadávky a komentáře, které v poslední době zažívám na ulici, ale i na internetu, jsem před dvěma roky vůbec neznal. Věci, které by se lidé dříve báli někam napsat, mi dnes píšou veřejně a z veřejného profilu. Na Facebooku dokonce existují uzavřené skupiny, kde se lidé prezentují svými osobními profily a komentují opravdu šílené věci nepředstavitelným způsobem. Pro představu, teď během léta, když jsem i díky organizaci Reclaim Pride začal být víc vidět, mi chodili výhružky smrtí, upálením, násilím a podobně skoro každý druhý den. Žádná morálka ani strach z postihu. Není se čemu divit, protože když se podíváme, jak se ve sněmovně chová například Okamura či Volný, nebo na Hradě Zeman, lidé pak také nemají zábrany.

Život v teplotách kolem padesátky je pro řadu lidí již realita, která ale hrozí i nám. Jak (pře)žít v rozžhavené metropoli?22. 9. 2021

Nemyslíš, že úroveň vyjadřování a vlastně i pochopení souvisí hodně se vzděláním?

Může a nemusí. Úplně bych to takto negeneralizoval. Jde spíše o životní situaci, ale je pravda, že vzdělanější lidé se v náročných životních situacích umí o sebe postarat trochu lépe a nemají tendenci sklouznout do žumpy v podobě extremismu. Možná to souvisí s tím, že neexistuje vzdělávání o LGBTQ+ lidech. V České republice se na školách velmi málo řeší, že existuje také LGBTQ+ komunita.

S tím se tak trochu dostáváme k tomu, co by se mělo v Česku změnit… Starší lidi už asi nezměníš, ale u těch mladých ještě nějaká šance je, i když dost často v komentářích pod duhovými tématy vidím hodně mladé lidi, kteří jsou ve vyjadřování vůbec nejagresivnější…

Je pravda, že dříve jsme tady měli trošku lepší morální hodnoty. I když člověk s někým nesouhlasil, neútočil na něj. Mám pocit, že nám tady chybí to již zmiňované poučení o LGBTQ+ a z toho důvodu se mladí lidé takto často chovají. Co s tím dělat? Mohli bychom například obnovit osnovy na školách a již mladí lidé by se měli dozvědět o tom, že LGBTQ+ lidé nejsou nějakým výmyslem. Nejdůležitější je však to, že u nás pořád neexistuje rovnost, což je prostě alfa a omega všeho, jelikož když se někdo narodí a hned odmalička ví, že určitá část společnosti nemá rovná práva, proč by měl tuto skupinu respektovat? Když to není podpořeno zákonem, je to hrozně těžké. Ačkoliv si myslím, že čím dál tím více lidí to chápe, hodně se objevují ti, kteří hlásají, že nás „berou“, ale ať jim to neukazujeme na veřejnosti. To je také nesmysl… Proto je důležité, aby začala především změna legislativní.

Co se mimo jiné dozvíte ve druhé části rozhovoru?

Co si Kryštof myslí o LGBTQ+ lidech, kteří odmítají adopce a manželství pro všechny?

Jak by se měl každý z duhových lidí zachovat, aby se podmínky v Česku zlepšily?

Jak hodnotí to, co se nedávno stalo v Maďarsku, a jak by se k Maďarsku měla zachovat Evropská unie?

Druhou část rozhovoru najdete ZDE.