V Afghánistánu jej šikanovali, protože se narodil bez rukou. V 16 letech uprchnul a dnes závodí na paralympiádě v Tokiu
Obvykle je narození dítěte pro rodiče velkou radostí, bohužel narození Abbase Karimiho přineslo jeho rodičům spíše množství starostí, chlapec totiž přišel na svět bez horních končetin. To je velký handicap i v řadě západních zemí, kde ovšem moderní medicína může nabídnout alespoň poměrně uspokojivé kompenzační pomůcky/protézy. Jenže Abbas se narodil v Afghánistánu, což nebyla zrovna ideální „startovací pozice“ pro začlenění se do běžného života. „Moji rodiče moc plakali a byli velmi smutní, že jsem se takto narodil. Moc se báli, jaká bude moje budoucnost a jak se o sebe postarám, až vyrostu,“ zavzpomínal v jednom z rozhovorů dnes 24letý mladík.
Voda jako zdroj svobody
Navzdory handicapu se ale Abbasova rodina rozhodla, že jej bude vychovávat stejně jako jeho další sourozence, a snažila se mu poskytovat co nejvíce lásky a podpory. Té se mu ale bohužel nedostávalo od okolí, nejen ve škole tak neustále čelil tvrdé šikaně – a kvůli tomu dokonce ve 12 letech začal trénovat kickbox. „Jakmile jsem vyšel z domu, hned mě všichni soudili. Děti mi říkaly ´bezruký´ a ´mrzák´, což mi hodně vadilo. Chtěl jsem se umět bránit, a proto jsem se chtěl naučit bojové umění,“ uvedl také Abbas. Nakonec ale zjistil, že jeho největší síla je v nohou a ideálním prostředím, kde ji uplatnit, je voda. „Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl plavat i bez rukou – až dokud můj bratr nevybudoval pro místní komunitu bazén. Tehdy jsem si poprvé oblékl záchrannou vestu a když mi plavčík potvrdil, že existují plavci bez rukou i nohou, rozhodl jsem se to zkusit,“ popsal dnes špičkový plavec počátek své sportovní vášně. „Ve vodě se cítím dobře, právě díky vodě se cítím svobodně, voda je moje svoboda a pokaždé, když do ní skočím, jsem jako znovuzrozený,“ uvedl také.
Z Afghánistánu až do USA
Když bylo Abbasovi 16 let, rozhodl se Afghánistán opustit – důvodů byla řada, tím hlavním bylo ale nebezpečí, které cítil na každém kroku. Cesta z vlasti přitom rozhodně nebyla nijak snadná. Zahrnovala přelet do Íránu a následnou pěší cestu přes pohoří Zagros až do Turecka, kam jej zavedli převaděči. „Moc jsem se bál, nevěděl jsem, kde vlastně skončíme, byla to opravdu strašná cesta a já jsem se pořád modlil, aby nás nezajali. Nakonec jsme se ale opravdu dostali do Turecka,“ vzpomíná.
Abbas nakonec strávil v Turecku čtyři roky a žil ve čtyřech různých uprchlických táborech. Ze druhého z nich, kde byli ubytováni lidé se zdravotním postižením, dvakrát denně dojížděl autobusem na bazén trénovat. „Věděl jsem, že plavání je pro mě to pravé. Chtěl jsem dosáhnout něčeho velkého, být lepší než druzí, ale pak jsem pochopil, že hlavní je, abych byl sám sebou,“ vysvětluje také mladý plavec.
Během pobytu v Turecku se ale Abbasovi začalo sportovně velmi dařit, vyhrál dokonce dva národní plavecké šampionáty, ale kvůli problémům s doklady se nemohl účastnit mezinárodních soutěží. To se však změnilo v roce 2015, kdy video Abbase, v němž žádal afghánskou vládu, aby mu umožnila soutěžit na paralympiádě v roce 2016, viděl na sociálních sítích bývalý americký trenér wrestlingu Mike Ives. Ten se totiž věnoval i pomoci uprchlíkům - sportovcům, a tak využil svých kontaktů a po domluvě s Abbasem se spojil s komisařem OSN, aby mu pomohl s přesunem z Turecka do amerického Portlandu. „Myslel jsem si, že není možné jet jen tak do USA. Ale Mike to pro mě dokázal zařídit, je jako můj americký otec,“ shrnul Abbas s tím, že odjezd do USA mu dal druhou životní šanci jít za svými sny.
Plavecká story s happy-endem?
Od chvíle, co se Abbas usadil v USA, rozhodně nezahálí. V roce 2017 získal stříbro na World Para Swimming Championship v Mexiku a následně se mu podařilo kvalifikovat i na paralympiádu v Tokiu, kde je členem speciálního týmu tvořeného uprchlíky. „Když mě vybrali, připadalo mi, že všech těch devět let boje, všechna ta rizika, která jsem podstoupil, stála za to, co teď můžu prožívat,“ uvedl s tím, že věří, že i jeho otec, který bohužel zemřel tři roky poté, co on sám z Afghánistánu uprchnul, by na něj byl pyšný. „Nezáleží na tom, jestli nemáte nohu či ruku, ale máte mozek a srdce a musíte vždy vstát a bojovat – a já udělám maximum, abych dokázal, že i s handicapem lze dosáhnout velkých věcí,“ uzavřel a vlastně naznačil, že jen o dosahování plaveckých úspěchů mu nejde.
Plavecká story má totiž ještě širší rozměr, než jen sbírání titulů a medailí. Abbas se rozhodl své pozice využít k tomu, aby dal hlas i ostatním uprchlíkům. Již v roce 2017 tak pod záštitou Global Youth Advisory Council vycestoval do Ženevy, aby vystoupil s projevem týkajícím se výzev a ochrany lidí s podobným osudem, jako stihl jeho. Chce tedy i nadále využívat svých sportovních schopností k tomu, aby dokazoval, jak pozitivní dopad měl sport na jeho život, a samozřejmě by byl rád pro druhé vzorem a pozitivním příkladem. Ostatně, jak jinak a lépe druhé přesvědčit o tom, že pokud si jde člověk za svým, nakonec se dočká úspěchu, než právě prostřednictvím Abbasova životního příběhu?
