„Díky pandemii se moje firma digitalizovala a ukázalo se, že můžu být kdekoliv a pracovat odkudkoliv,“ říká bývalý kadeřník a vlastník salonů Filip Gregor, který nyní žije v Mexiku
Pokud se nepletu, vyučil jste se kadeřníkem a už ve 23 letech jste otevřel svůj vlastní salon na pražských Vinohradech. Jak moc pro vás jako pro mladého kluka bylo něco takového náročné?
Já jsem nad tím tenkrát tolik nepřemýšlel. Prostě jsem chtěl svůj byznys, tak jsem se do toho pustil – měl jsem štěstí, že jsem na to tenkrát měl zdroje. Nicméně samotný provoz byl potom dost náročný, ale získal jsem zkušenosti k nezaplacení. Nicméně salon jsem po pěti letech přenechal společnici a začal se více věnovat józe, podnikl několik cest do Indie a hodně se do mě otiskla východní filozofie a holistický přístup k životu.
Co přesně si pod tím mám představit?
Začal jsem více naslouchat svému tělu, svojí intuici a vnitřnímu vedení. Cítil jsem, že chci do svojí práce integrovat holistické aspekty – třeba zdravější barvy na vlasy, ekologičtější přístup v kadeřnické profesi a zároveň pracovat s klienty na hlubší úrovni, ne jen na té „vlasové“. Také jsem začal pociťovat mnohem silnější potřebu chránit životní prostředí a volit styl života, který je udržitelný pro naši planetu.
Takže se od té doby dost zásadně změnilo vaše vnímání života?
Přesně tak. Uvědomil jsem si, že materiální statky nejsou garancí štěstí. Často je to dokonce naopak, nebo u mě to tak aspoň bylo. Finanční nezávislost je super, ale člověk si musí najít způsoby, jak se ukotvit v přítomnosti a neřešit pořád, co bylo anebo bude. Protože je to právě závislost na minulosti anebo očekávání věcí, které ještě nenastaly, které nás často vykořeňují a dávají pocit, že něco chybí. Přitom vlastně vždy máme vše, co potřebujeme.
Když se vrátím k vašemu byznysu, první salon nebyl jediný, který se vám podařilo otevřít. Proč jste po prodeji prvního salonu otevřel druhý?
Na úvod bych ještě dodal, že před pěti lety jsem přes jednu svou klientku objevil dánskou firmu, která vyrábí ekologické, ale zároveň nesmírně kvalitní barvy na vlasy a další produkty pro profesionály. Stal jsem se exkluzivním distributorem pro celou ČR, což dělám doteď. Bylo to dost náročné, protože z běžné kadeřničiny jsem se musel najednou naučit spoustu věcí – marketing, logistiku, finance, řízení podniku, HR atd. První tři roky byly fakt peklo a měl jsem několik fází vyhoření, chtěl to vzdát, ale nějak se vždycky kolem mě našel někdo, kdo mě postavil zpět na nohy. Pro značku jsem navíc se svým kreativním týmem vytvořil dvě vlasové kolekce, které obletěly celý zelený kadeřnický svět. Asi po 2–3 letech, co jsem byl distributorem, jsem otevřel druhý salon v Loretánské, což byl náš office a zároveň showroom a školicí centrum. Bylo to výjimečné místo, byt, kde bydlela Alice Masaryková.
Vybudoval jsem opravdu prémiový zážitek, co se týče kadeřnictví – ekologie, zdraví na prvním místě, ale zároveň kvalita provedení, luxusní prostředí, ale zároveň autenticita a kvalita v detailech. Chodila k nám spousta celebrit, političky, ředitelky firem, měli jsme fakt skvělou a inteligentní klientelu, bavilo mě to. Ale nebavilo mě se neustále dohadovat s kadeřníky, kteří tomu konceptu nerozuměli. Pořád jsme si vysvětlovali, proč v prémiovém, ekologickém salonu nemůžou mezi klientkami kouřit anebo smrdět potem. Celkově jsem měl pocit, že jsem tím konceptem trochu předběhl to, na co je průměrný český konzument připraven.
Takže ačkoliv jste s firmou i s druhým salonem stavil úspěch, nebylo to úplně jednoduché?
Druhý salon byl úspěšnější, nicméně na řízení mnohem náročnější, protože jsem současně měl velkoobchod s přírodní kosmetikou a k tomu jsem ještě pořád dělal vlasy. Takže vlastně tři joby naráz. První roky v Happy Hair byly nesmírně náročné, nikdy předtím jsem nestudoval ekonomiku ani firemní procesy, takže jsem se vše učil cestou pokus – omyl. Škola to byla velmi tvrdá a nekompromisní, o čemž svědčilo i moje vyhoření po asi třech letech, kdy jsem se dával dohromady u psychologa, kouče a business mentora. Nicméně díky podpoře okolí jsem se dokázal přes to přenést a pokračovat. Bylo jen potřeba zapojit jiný úhel pohledu, nechtít vše urvat sám, dát lidem více důvěry, zvolit ty správné a taky poslouchat doporučení profesionálů (kouč, mentor, atd). Byl to dlouhý proces, ale vyplatilo se to.
Proč jste se nakonec rozhodl svého druhého salonu vzdát?
Po spoustě HR lapálií a náročnosti vedení jak distribuce, tak salonu a nakumulované únavě přišla pandemie a s ní micromanagement celé situace naší vládou, což se mi vůbec nelíbilo. Nějak mi nedávalo smysl dále v Česku žít, podpora pro podnikání téměř nulová, překotné změny, nesmyslná opatření... Takže jsem v červenci 2020 emigroval do Švédska, kde mám přátele, a sledoval to divadýlko z povzdálí, ale ve svobodě, kterou jsem už moc potřeboval… Nakonec se nějak stalo, že jsem po prvním lockdownu našel kupce na salon. V listopadu jsem letěl do Prahy salon prodat a předat. No a ukázalo se, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Díky pandemii a tomu, že jsme již neměli pevný office, se celá moje firma digitalizovala a ukázalo se, že já můžu být kdekoliv a pracovat odkudkoliv. Navíc jsme v pandemii vyrostli asi o 150 %.
V čem to bylo ve Švédsku lepší?
Řídil jsem vše na dálku a tím měl trochu více prostoru dýchat. Navíc mi vyhovoval švédský přístup k pandemii – minimum omezení a spolehání na to, že jsou lidé dost odpovědní a sami vědí, jak se mají chovat.
Filip opustil Česko a nyní žije v MexikuFoto: se souhlasem Filipa Gregora
Co rodina a přátelé? Nebylo vám líto všechny opustit?
Nebylo. Mám rád změny. Cítil jsem dlouho, že Česko už pro mě není domovem.
Pokud se nepletu, aktuálně pobýváte v Mexiku. Proč jste se rozhodl zrovna pro tuto zemi?
Ve Švédsku mi po asi osmi měsících skončil pronájem, odjel jsem na měsíc na Kostariku s tím, že se potom poohlédnu po novém bydlení v Göteborgu. Nicméně na Kostarice mi někdo doporučil stavit se v Mexiku, když už jsem v téhle částí světa, tak jsem tam přeletěl a cestoval. Dvakrát jsem si změnil letenku domů, moje dovolená s prací na dálku se protáhla na čtyři měsíce a já se stal digitálním nomádem. Nakonec jsem si pronajal domek v Playa del Carmen a nyní jsem tu na rok…
Můžete tedy říct, že tohoto rozhodnutí někdy litujete?
Zásadně nelituji nikdy ničeho. Možná bych s dnešní životní zkušeností nějaká rozhodnutí z minulosti udělal jinak, ale určitě se v ničem neutápím. Život jde prostě dál a já se vždy snažím vytěžit maximum z konkrétního okamžiku..
Co kromě práce pro již zmiňovanou firmu v Mexiku děláte? Budete otevírat další salon?
To ne. Věnuji se sobě a starým zraněním a traumatům, na která pod tíhou byznysu nikdy nebyl čas. Učím se taky hodně o partnerských vztazích, obzvláště v gay komunitě – poslední dobou vnímám, že v Evropě jsme mnohem více traumatizovaní z našich rodin atd., tady jsou lidi víc v klidu, uvolněnější, víc ve spojení s přírodou a její moudrostí. A pokud nejsou, nebojí se si to přiznat. Hodně mě to inspiruje k vlastnímu růstu. A taky si procházím jednou z největších proměn svého života – od dětství byla můj veliký koníček astrologie a po mnohaletém studiu jsem se rozhodl to pozvednout na profesionální úroveň. Takže se začínám věnovat astro konzultacím. Chci pomáhat lidem v růstu a inspirovat je k tomu, aby žili autentičtěji, objevili své pravé já a nebáli se jít jedinečnou cestou...
Jak dnes vnímáte Česko takhle zpovzdálí?
Je mi z toho trochu smutno. Miluju českou krajinu, českou hudbu, velké osobnosti naší historie, třeba Miladu Horákovou, Dvořáka, Smetanu…, ale přijde mi, že jsme se oproti jiným zemím kolektivně trochu zasekli ve vývoji. Politická reprezentace tomu určitě nepomáhá – a mně v tom není dobře, takže tam radši nejsem.
Komu byste doporučil udělat podobnou změnu?
Každému, kdo cítí, že by nějakou změnu potřeboval, ale bojí se. Mě spousta přátel odrazovala od stěhování do Švédska – co tam budu dělat, že je tam zima, že jsou lidi chladní, že je tam tma, atd. Jenže já prostě následoval intuici a to je vždy jediná správná cesta. Druzí o tom nic nevědí… Vnímají to prostě jinak než vy… A když jsem se nakonec opravdu odstěhoval, šokovalo mě, kolik lidí mi psalo, jak obdivují moji odvahu udělat tak velký krok a jak je to inspiruje ke změně v jejich vlastních životech… A mě zase překvapilo, kolik lidí raději žije v zajetých kolejích, i když jsou vlastně nešťastní.
Pravděpodobně jsou k tomu potřeba asi nějaké předpoklady, nemyslíte?
Možná odvaha riskovat? Nicméně tím nejzákladnějším předpokladem pro mě zůstává následování intuice…
