Gen homosexuality neexistuje. Do toho, kdo nás bude sexuálně i romanticky přitahovat, promlouvá spousta genů, a dokonce i prostředí
Gay gen předávají svým synům matky
Výzkum v roce 1993 provedl trojčlenný tým z amerického Národního institutu pro zdraví, což je hlavní federální instituce pro lékařský výzkum v USA. Vědci pod vedením Deana Hamera se zaměřili na to, zda existuje souvislost mezi určitými DNA markery na chromozomu X (který mužům předávají jejich matky) a mužskou sexuální orientací. Ve skupině 40 rodin, kde se narodili dva bratři gayové, byl v 64 % případů zjištěn výskyt polymorfních markerů v koncové části chromozomu X, specificky v markeru Xq28.
Vědci to brali jako potvrzení, že sexuální orientace zkoumaných jedinců byla způsobena jejich geny pocházejícími z pokrevní linie matky. Měl to být první molekulární důkaz, že sexuální orientace člověka je určena genetickými faktory.
Kontroverzní závěr vzbudil pochyby
Existence genu homosexuality vzbudila velkou diskuzi a další studie se ji snažily potvrdit nebo vyvrátit. O dva roky později se například odborník na neurogenetiku George Ebers z Univerzity v Západním Ontariu pokusil studii replikovat, ale žádný důkaz nenašel. Ebers souhlasil s Hamerem, že homosexualita se nejspíš dědí, ale není podle něj důvod spojovat ji s chromozomem X. Takže tvrzení, že za homosexualitu svých synů mohou matky, odmítl.
Navíc se objevily pochybnosti například o způsobu, jakým Hamer vybíral účastníky výzkumu – na světlo je vytáhla juniorní členka jeho týmu. Kontroverzní závěry studie se tedy propíraly ve vědecké sféře i v médiích a celé to skončilo jako hořký skandál. Pro časopis Science Hamer v roce 1995 prohlásil: „Nikdo by kolem toho tolik nenadělal, kdybychom se věnovali jakémukoli jinému tématu než homosexualitě.“
Sexuální orientaci určuje spousta genů
Dosud největší studie, která se závěry Hamerova týmu pokusila ověřit, proběhla v roce 2019 a pracovala s téměř půl miliónem lidí z USA, Velké Británie a Švédska. Vyplňovali dotazník, v němž byli tázáni na svou sexuální identitu, pociťovanou přitažlivost i zkušenosti a fantazie ze sexuální oblasti. Přes 26 tisíc lidí z výzkumné populace uvedlo, že mělo sex s partnery stejného pohlaví. Autoři výzkumu následně tyto zjištěné skutečnosti porovnávali s informacemi uloženými v DNA zkoumaných jedinců.
Tým se přímo zaměřil na genetické variace, které by mohly souviset s homosexualitou. A zjistil, že takových markerů je rovnou pět. Samotné ale mají jen malý účinek a nelze na jejich základě spolehlivě odhadovat, jakou sexuální orientaci osoba má. „Zjistili jsme tedy, že není žádný jeden ‚gen homosexuality‘, ale mnoho, opravdu mnoho genů, které ovlivňují pravděpodobnost, s níž jedinec bude mít partnery stejného pohlaví,“ upřesnil pro Playgroundweb.com genetik Brendan Zietsch z Centra pro psychologii a evoluci Univerzity v Queenslandu.
Genetika vůbec nemusí hrát roli
Znamená to tedy, že lidská sexualita je komplikovaná a neměli bychom ji vnímat jako jednoduchou škálu, jejímiž protipóly je přitažlivost k osobám stejného a různého pohlaví. Roli v ní hraje mnoho faktorů a geny jsou jen jedním z nich. Zietsch říká, že významnou roli hraje prostředí, podobně jako například ovlivňuje výšku lidí víc, než ji ovlivňují jejich geny. „Prostředím mám na mysli cokoli, co není genetické povahy. Nemusí to být faktory spojené s kulturou nebo vzděláním. Může se jednat o negenetické biologické vlivy nebo prenatální podmínky v děloze,“ upřesnil Zietsch.
V obří studii s půl milionem lidí vědci našli statistickou shodu mezi genetickými predispozicemi k homosexualitě a některými osobnostními rysy. Těmi jsou například otevřenost vůči novým zkušenostem, pocit osamělosti, tendence k riskantnímu chování a taky výskyt duševních problémů. Autoři studie si tuto souvislost ale nevysvětlují genetickou výbavou LGBT lidí. Podle Zietsche je možným vysvětlením stigma spojené s homosexualitou, jemuž LGBT lidé dodnes čelí. Je to ovšem jen spekulace, kterou bude nutné potvrdit dalším výzkumem.
