I bez vzdělání či klasické práce lze spokojeně žít, toulavý život je lidem vlastní od nepaměti. V čem mohou být „kočovníci“ vzorem?
To, že lidé stále více inklinují k „životu po svém“, je již nyní zřejmé. Na téma „nomádství“ pak pozornost v masivnějším měřítku upoutal také cenami ověnčený film Nomadland, jenž vypráví příběh ženy, která se po ztrátě naprosto všeho rozhodne procestovat celé Spojené státy v dodávce. Nomádství je pak prezentováno jako určitý prostředek opětovného spojení s přírodou a objevování nového smyslu života. Zájem o život na cestách se ale v plné síle vzedmul (možná docela paradoxně) právě v době koronavirové pandemie – ta totiž většinu lidstva vystavila dlouhodobému „uvěznění“ mezi čtyřmi stěnami, ale nezřídka i pracovní krizi o ztrátě blízkých ani nemluvě. A právě proto mnozí podle odborníků začali poměrně radikálně přehodnocovat, co pro ně vlastně znamená šťastný a naplňující život.
„Nemusíte vystudovat vysokou školu, získat práci, kam budete docházet od devíti do pěti, vzít si hypotéku a pak se na 15 či 20 let usadit na jednom místě, kde budete čekat na odchod do důchodu,“ vysvětluje tak lakonicky Ben Birnie, který je jedním z těch, kdo s partnerkou vyměnil usedlý stereotypní život za cestování doslova na plný úvazek. Dvojice si tedy pořídila dodávku, přestavěla ji na obytný vůz (nese jméno Sophia) a nyní brázdí Evropu křížem krážem a vše, co se jí na cestě přihodí, dokumentuje na sociálních sítích. „Můžete žít šťastný a svobodný život – jít tam, kam chcete, a dělat, co chcete, přesně v době, kdy to dělat chcete. Jednoduše řečeno, každý má v životě alternativy,“ vysvětluje pak v rozhovoru pro BBC Birnieho partnerka Chesca Ford.
Nomádství jako lidská touha
Jakkoliv se ale může zájem o „neukotvený“ životní styl zdát být nový, základní myšlenka nomádské filozofie má kořeny v hluboké minulosti. „Touha migrovat, poznávat a vydat se na cesty je v nás silně zakořeněná, rodová, zásadní a instinktivní,“ píše tak ve své knize The New Nomads: How the Migration Moving is Making the World Better Place autor Felix Marquardt. „Devadesát osm procent našeho času na planetě Zemi jako anatomicky moderní lidé jsme strávili jako nomádi. To, že někdo žije celý svůj život v jedné vesnici nebo městě, kde se narodil, je relativně nedávný anomální vývoj,“ píše také.
A je faktem, že již před přibližně 12 tisíci lety lidé putovali v malých kočovných kmenech a hledali jedlou vegetaci a také zvěř k lovu. To, kam přesně tito lidé mířili, pak předznamenávala sama příroda, s níž byly „migrační mapy“ v souladu. Až neolitická revoluce vedla vzhledem k rozvoji zemědělství a domestikaci zvířat k trvalejšímu osídlení, jelikož lidé vyměnili lov zvěře za její chov (ačkoliv samozřejmě existují určité skupiny, jimž kočovný život zůstal vlastní). Styl života, jak jej známe dnes, pak vzešel právě z populačního růstu, k němuž došlo díky usazení kmenů a také následnému utváření centralizovaných mocenských struktur. Ostatně, právě takto vznikla civilizace v dnešním slova smyslu.
Zdroj: Giphy
Bez ohledu na to, jak „romanticky“ nomádský styl života může vypadat, v obecné rovině byly kočovné národy obvykle vnímány negativně – a to zejména proto, že svým neortodoxním životním stylem budily pobouření, ale i strach. Důvodem byl podle historičky Marie Favereau na jednu stranu zcela odlišný vztah ke krajině a na stranu druhou také diametrálně jiné chápání majetku. „Byla to ale extrémně složitá společenství, která navzdory tomu našla svou politickou stabilitu právě díky své mobilitě. Tyto společnosti byly také velmi otevřené určitému absorbování jiných kultur do své vlastní,“ upřesňuje. A s tím se ztotožňuje i Marquardt, který však poukazuje na radikální obrat ve vnímání samotného nomádství. „Není to tak dávno, co byl nomád de facto tulák, cikán, byl někým, o co se bílí lidé v západní Evropě a Severní Americe příliš nezajímali. Nyní ale došlo k masivnímu posunu chápání nomádství, které se stalo určitým společenským statusem,“ vysvětluje.
Od romantického nomáda až k nomádovi „duševnímu“
Signálů, nakolik se vnímání nomádství mění, je přitom možné naleznout celou řadu. Od ryze romantického (či spíše romantizujícího) pojetí v umění – kdy nomádství prostupuje nespočtem klasických příběhů pracujících s koncepty „poučné cesty“ a také souvisejícími lekcemi, které hlavní hrdina během nich dostává (právě to je i případ Odyssea) – až po jeho rebelskou verzi. Tu pak může zastupovat třeba dílo Jacka Kerouaca nebo Into the Wild Jona Krakauera. Ve druhém jmenovaném případě je přitom hrdinou-nomádem do jisté míry „osvícený rebel“, který se odmítá přizpůsobit životu, který pro něj byl nalinkován.
A dnes, dnes jsou nomádi (ač určitý přídech romantiky jim stále upřít nelze) spíše spojováni se soběstačností, emancipací, minimalismem a samozřejmě také touhou po sebepoznání. Podle Marquardta ale dnes vlastně není ani nutné sbalit si pár věcí do krabice a vydat se na cesty v dodávce. „Nomádství není jen o dobrodružství na druhém konci světa a objevování nových míst. Existuje i nomádství sociální či profesní. A přijmout základní principy této filozofie je podobně snadné jako pozvat si domů na návštěvu někoho, koho ještě příliš dobře neznáte,“ popisuje s tím, že také základní podstatou starověké filozofie nomádství není ani tak migrace jako spíše určitý duševní rámec – tedy otevřenost, zvědavost, pokora, ochota přijímat a poznávat nové lidi, místa. „Když se pohybujeme, nedozvídáme se jen o místě, kam jdeme, ale také zjišťujeme, kdo jsme a odkud pocházíme,“ doplňuje. A tímto prizmatem bychom se vlastně nomády mohli stát úplně všichni. Nepochybně by se pak žilo lépe nejen nám, ale i ostatním. A to bez ohledu na to, zda by byl onen život soustředěn do obytného karavanu křižujícího svět nebo do 1+1 v „Horní Dolní“…
