„Všichni jsme originální – stejně jako naše hodinky,“ popisuje Lucie Kopalová s tím, že v kolektivu tvořícím značku PRIM není její orientace problém

O české značce hodinek PRIM pravděpodobně slyšel každý – vždyť označení „primky“ jako by se přímo stalo synonymem pro náramkové hodinky. Navzdory své více jak 70leté tradici je ale společnost ELTON hodinářská, která náramkové hodinky PRIM v Novém městě nad Metují vyrábí, stále spíše „rodinným podnikem“ než firmou s rozsáhlou organizační hierarchií. To ostatně dokazuje také rozhovor s Lucií Kopalovou, vedoucí výroby, pořízený v rámci LUI „pride týdne“. Sama Lucie se otevřeně hlásí k LGBT komunitě a práci v kolektivu značky PRIM si nemůže vynachválit – a to i proto, že ji celý tým přijal naprosto bez výhrad. Jak tedy ve firmě funguje prosazování diverzity? A může být podobná praxe pro menší tuzemské podniky problematičtější než pro velké nadnárodní firmy?

Lucie, jak obecně nahlížíte na principy prosazování diverzity ve firemní praxi a v čem dle vašeho názoru tkví největší přínosy takového praxe?

Diverzita je přirozená ve fauně i flóře, ale lidé na ni v posledních dobách zapomněli. Hlavně v minulém století to pro LGBT lidi nebylo vůbec jednoduché. Různorodost je ale přirozená a všichni jsme prototypy matky přírody. Dobrá zpráva je, že přístup k LGBT lidem se postupně mění k lepšímu, je pozitivnější a lidštější. Jako přínos prosazování diverzity konkrétně ve firemní praxi pak vidím právě přátelský kolektiv, který není kolektivem pouze ve firmě, ale i v civilním životě – kdy kolegové po práci mohou zajít společně na skleničku, pivo, kávu a baví se o normálních věcech.

Znečištěný vzduch způsobuje psychické poruchy, prokázal výzkum mezi obyvateli Londýna. Problém se ale týká i těch, co žijí v Praze a Brně8. 9. 2021

Sama se tím, že jste příslušnicí LGBT komunity, ve firmě netajíte. Jak kolektiv tuto skutečnost přijal?

V „PRIMkách“, kde pracuji jako vedoucí výroby, jsem se nesetkala s negativním přístupem nebo útokem na moji osobu kvůli orientaci. Možná je to právě i tím, že se u nás diverzita prosazuje. Sice jsme malá firma na malém městě, ale opravdu si cením toho, že mě kolegové i podřízení berou takovou, jaká jsem. Jsou zde různé typy lidí a všichni spolu dobře vycházejí. Jsme taková rodina, která se respektuje, a jsem vděčná, že mohu být její součástí. Nikdo zde neřeší, jestli jste vysocí, silní, či hubení, věřící, LGBT…

Vstupuje prosazování diverzity nějak konkrétně i do utváření pracovního týmu PRIM?

Nejsem v „PRIMkách“ zase tak dlouho, abych si sama vytvořila svůj tým, ale mohu upřímně říct, že ho měnit ani nechci. Jsem ráda, že všichni jsou, jací jsou. Nemáme funkce vyhrazené jen pro ženy či jen pro muže, toho, kdo je šikovný a manuálně zručný, ráda do svého výrobního týmu přivítám. A pestrost, ta se tvoří sama. Všichni jsme originální, stejně jako naše hodinky.

Během pride měsíce řada firem deklaruje, že jsou LGBT-friendly. Můžete upřesnit, jaká je v tomto směru vaše firemní kultura?

Myslím si a jsem o tom osobně přesvědčená, že naše firma je LGBT-friendly. Vlastně i tento rozhovor je toho důkazem. Oslovila mě kvůli němu naše paní generální ředitelka Renata Červenák Nývltová s tím, zda jej nechci poskytnout právě já, když se mě téma z naší firmy týká nejvíce. Nejprve jsem váhala, ale pak jsem kývla. Paní ředitelka není jenom moje nadřízená, ale i kamarádka, které si za tuto podporu hrozně moc vážím. Bere mě takovou, jaká jsem, a proto s čistým svědomím mohu potvrdit, že v „PRIMkách“ jsme otevřeni všemu a všem.

Diverzita samozřejmě není jen tématem týkajícím se LGBT. Sama působíte také na vedoucím postu, které skupiny lidí tedy dle vašich zkušeností v Česku nejvíce naráží na různé překážky na trhu práce? A jak tyto překážky případně odstranit?

Dle mých životních i pracovních zkušeností mohu říct, že problémem jsou jednoduše odlišnosti – třeba rozdíly v barvě pleti, národnosti, ale bohužel i v té orientaci. A jak tyto „překážky“ odstranit? To je otázka. Lidé sami musí pochopit, že nejsme (tedy, když budu hovořit o LGBT) něco méně nebo více než oni. Přesvědčování ani násilí ale není řešení. Nepřeji si nic jiného, než aby mě lidé respektovali stejně jako já je. O ničem jiném než o vzájemném respektu to tedy není.

V Česku stále platí, že inkluze, diverzita i podpora jinakosti jsou prosazovány zejména společnostmi s nadnárodní působností. Čím to? A lze vůbec s těmito koncepty pracovat i v malých tuzemských firmách (příp. jak)?

S tím nemohu souhlasit. Mé zkušenosti jsou totiž úplně jiné. Pracovala jsem ve velkých firmách a ne v malých městech – a hlavně tam jsem se setkávala s homofobním chováním nejen od svých nadřízených, ale i podřízených. Proto jsem ráda, že pracuji v malé firmě, kde bych vlastně ani nečekala, že mě takto přátelsky a bez jakýchkoliv narážek přijmou do rodiny. A to bych předtím řekla, že opak bude pravdou. Takže ono to vše bude asi o morálce dané firmy.

Najdou se na parlamentních toaletách fekální bakterie nebo zbytky kokainu? Aneb netušená fakta o záchodech a koupelnách11. 9. 2021

Jaké argumenty byste použila pro přesvědčení těch, kdo jsou vůči prosazování diverzity a inkluze na pracovišti spíše skeptičtí?

Nikdy jsem nikoho nepřesvědčovala. Vždy jsem se upřímně vyjádřila a postavila lidi před hotovou věc, že je potřeba začlenit se do kolektivu a vzájemně si pomáhat, ať už jsme jakkoliv různorodí. Jak si to přeberou, jsem nechala na nich. Kdo nechce, stejně se nepřizpůsobí. Ale většinou to dopadlo dobře.

 

Zdroj: Spolupráce