Sexistická pravidla oblékání ve sportu platila i v minulosti, ale zcela opačně. Kdy závodili muži nazí a ženy komplet zahalené?

Muži v šortkách, ženy v bikinách – otázku, zda je právě toto rozdělení při vybraných sportech správně, otevřelo letošní mistrovství Evropy v plážové házené. A také na právě probíhající olympiádě se sexismu v oblékání sportovců/kyň dostalo pozornosti. Měly by ženy skutečně při sportovních výkonech vystavovat svá těla? Jak moc se změnilo pojetí jejich sportovních úborů od počátku, kdy mohly začít na olympiádě také soutěžit? A v čem přesně sportovali starověcí Řekové?

Před pár dny svět obletěla informace, že norské plážové házenkářky odmítly na mistrovství Evropy hrát v „předepsaném oděvu“, tedy v bikinách, a místo toho do zápasu proti španělským hráčkám nastoupily v šortkách. Sportovkyně si ale za toto rozhodnutí vysloužily pokutu od Evropské házenkářské federace – jejich oděv byl totiž vyhodnocen za „nevhodný“ a Federace uvedla, že „není v souladu s jednotnými předpisy pro sportovce definovanými pravidly hry.“ Toto rozhodnutí samozřejmě nezůstalo bez odezvy – kromě toho, že skandál začal rezonovat i „za mořem“ a úhradu pokuty (v přepočtu celkem 38 000 Kč) norskému týmu nabídla zpěvačka Pink s tím, že Evropská házenkářská federace by měla být nařčena ze sexismu, stranou nezůstala ani kapitánka sankcionovaného týmu. Ta v rámci televizního vysílání norské televize uvedla, že pravidlo, na nějž Federace odkazuje, je „trapné“. Její stanovisko podpořila i norská Národní házenkářská liga. Ta celý tým pochválila za „posílení hlasu sportovkyň a zdůraznění skutečnosti, že vše má své hranice.“

Legendární herečka a „královna křiku“ Jamie Lee Curtis odhalila, že její dcera je transgender2. 8. 2021

Ačkoliv rozdíly v oblékání házenkářek a házenkářů jsou doslova propastné, doposud se nikdo mezinárodním pravidlům nepostavil. Zatímco muži nosí nátělníky a šortky, ženy by v souladu s pravidly měly na hřiště vstupovat ve spodním díle bikin přiléhavého střihu tak, aby jejich boční šířka dosáhla maximálně 10 cm.

Plážová házená se sice na aktuálně probíhající olympiádě nehraje, ženy, které soutěží v plážovém volejbalu, ale musí dodržovat podobná pravidla – zatímco muži mohou nosit volná trika a kraťasy, ženy opět musí hrát v takovém oblečení, které těsně obepíná jejich těla

Do „boje“ za méně odhalující oblečení se však na olympiádě nepustily beach volejbalistky, ale ženský gymnastický tým z Německa, který se představil v úborech s dlouhými nohavicemi. Cílem pak bylo přispět k boji proti „sexualizaci gymnastiky“. Gymnastky přitom tradičně předvádí své umění v klasických bikinových střizích, a to již od 70. let minulého století, kdežto muži mají dle disciplíny možnost volit mezi dlouhými elastickými kalhotami a volnými šortkami. „Každá gymnastka by měla mít právo rozhodnout, v jakém typu oblečení se cítí nejpohodlněji,“ uvedla pak jedna z členek německého týmu Elisabeth Seitz. Sexismus olympijské módy má přitom poměrně dlouhou a docela překvapivou historii…

Zahalte ta „ženská rozptylující těla“!

Když se ženy poprvé v historii mohly účastnit olympijských her, psal se rok 1900 a prestižní klání se tehdy konalo v Paříži. Podle slov Davida Goldenblatta, který napsal knihu The Games: A Global History od the Olympics, pak osobní korespondence mezi organizátory her ukázala, že byli přítomností žen pobouřeni, ale museli se tlaku podvolit a umožnit jim účast. Největší obavou přitom bylo, že ženská těla budou sloužit jako rozptýlení mužských sportovců, a tak se sportovkyně musely co nejvíce zahalovat. Jak uvádí portál Fast Company, musely tehdy ženy nosit šaty dlouhé až po kotníky, s dlouhým rukávem a rolákem. Teprve o deset let později na olympiádě v Londýně bylo ženám povoleno ukázat spodní část nohou. Až teprve v roce 1932, kdy již bylo ženám 20 let umožněno soutěžit v plavání, začaly být užívány plavecké úbory přiléhavého střihu. A postupem času např. i oblečení, které sportovní týmy oblékly na zahajovací ceremoniál, poukazovaly také na širší boj za rovnoprávnost žen – příkladem pak dle portálu Independent může být i zahajovací ceremoniál her v Tokiu v roce 1964.

I tak je poměrně překvapivé, jak se všechny principy a pravidla během let změnily a posunuly zcela opačně, kdy oblečení těla sportujících žen dle některých v dnešní době zcela nepřiměřeně a zbytečně sexualizuje. Neuplynulo totiž ani jedno celé století a přístup k oblečení ženských sportovkyň se radikálně změnil. V roce 1996, když byl plážový volejbal představen na olympiádě v USA, musely si ženy obléknout diametrálně odlišné „úbory“ než jejich mužské protějšky. Zatímco muži na sobě měli volná tílka a kraťasy, ženy musely nastoupit ve dvoudílných plavkách. Toto pravidlo pak bylo aktualizováno v roce 2012 před olympiádou v Londýně, kdy Mezinárodní volejbalová federace přidala pro beach volejbalisty/ky další tři možnosti oblečení tak, aby odráželo náboženské nebo kulturní přesvědčení sportovců/kyň. Právě v tomto roce přitom napsal tehdejší starosta města, dnešní britský premiér Boris Johnson, text, v němž shrnoval 20 důvodů, proč jsou olympijské hry skvělé. Jedním z nich byl i bod týkající se plážového volejbalu žen, o němž Johnson přímo uvedl, že polonahé ženy hrající plážový volejbal se lesknou jako mokré vydry…a celá ta věc je nádherná a bláznivá.“

Nahá olympiáda?

Pokud bychom se ale oprostili od kontroverzí spojených s podobou sportovního oblečení žen a mužů a naopak se ohlédli zpět hluboko do historie, zjistili bychom, že v minulosti měli sportovci v odívání poměrně jasno. Zatímco totiž dnešní moderní obuv a sportovní oblečení/dresy skýtají množství skvělých funkcí, žádné oblečení – a nahé tělo – má také své nezpochybnitelné výhody. Tedy, minimálně dle legend. Podle jedné z nich totiž v roce 720 př. n. l. olympijský atlet Orsippus z Megara při závodě v běhu na 185 metrů ztratil svou bederní roušku. Ovšem aby neprohrál, rozhodl se pokračovat i bez ní. A zvítězil.

Orsippův vítězný triumf se pak stal inspirací pro konání soutěží v rouše Adamově. Muži se navíc pomazávali olivovým olejem a celá akce se stala poctou bohu Diovi. „Orsippus se stal prototypem hrdinství a vítězství – ovšem zároveň byla oslavována také jeho nahota,“ popisuje Sarah Bond, docentka historie na iowské univerzitě. A dodává, že Řekové, kteří začali následně chodit nazí, tak vlastně dávali na odiv příslušnost ke svému národu.

Mužské akvabely boří stereotypy a mění i světový sport. Naráží ale na nálepku gayů či přehlížení ze strany sportovních institucí14. 9. 2021

I když tedy v roce 1896, kdy byla tradice olympijských her obnovena, se kulturní zvyklosti dávno změnily a organizátoři vůbec neuvažovali o tom, že by společně s tradicí her obnovili i tradici nahých soutěžících, pro dnešní sportovce/kyně oblečení při jejich výkonech hraje důležitou roli – např. při plavání nejenže přilne těsně k tělu, ale také drží „vše na svém místě“. V roce 2008 dokonce na olympiádě vítězili dominantně plavci ve speciálním polyuretanovém obleku LZR Racer, který navrhli vědci z NASA tak, aby snížil tření kůže a stlačil tělo nositele – následně byl ale LZR Racer zakázán právě kvůli nespravedlivým výhodám těch, kteří v něm soutěžili. Možná by tedy „návrat ke kořenům“ a původním tradicím stál za zamyšlení. A pak by bylo nepochybně zajímavé vyčkat na nové hodnocení nahých mokrých ženských (a ideálně i mužských) těl ze strany stávajícího britského ministerského předsedy…

Zdroj: Independent.co.uk, Fastcompany.com, Businesinsider.com, David Goldenblatt