Surogátní mateřství nevyužívají jen neplodní, ale i gay páry či jednotlivci. Jak proces, jenž naše legislativa přehlíží, funguje?
V praktické rovině je surogátní mateřství procesem, kdy je embryo biologických rodičů vloženo do dělohy náhradní matky (v takovém případě je řeč o tzv. gestačním náhradním mateřství), která dítě odnosí a porodí. Jedná se tedy o jedno z možných řešení problémů s dělohou biologické matky. Variantou druhou je pak genetická (částečná) surogace, kdy je náhradní matka oplodněna mužem z „objednatelského páru“ (bez ohledu na orientaci), ale příp. i single mužem.
Z hlediska právního pak náhradní matka (ideálně by měla být svobodná, čímž se předejde problémům se zápisem biologického otce do rodného listu dítěte) souhlasí s tím, že se po narození dítěte rodičovských práv a povinností vzdá a umožní rodičům biologickým, aby si jej osvojili – adoptovali. O osvojení pak musí rozhodnout příslušný soud, kdy souhlas s osvojením musí dát oba právní rodiče, tedy (biologický) otec a také náhradní matka (zatímco otec tak může učinit okamžitě, matka musí vyčkat až po šestinedělí). A je nutno dodat, že tento souhlas je nevymahatelný – a dokonce i jakékoliv předchozí dohody, které by mohly být mezi objednateli a náhradní matkou předem uzavřeny, nejsou v daném kontextu brány v potaz.
Co není zakázáno, je povoleno?
Zatímco mnohé evropské země se k surogátnímu mateřství staví velmi transparentně (explicitně jej povoluje např. Velká Británie, Irsko, Nizozemsko, Belgie či Řecko – a naopak zakazuje Německo, Itálie, Španělsko, Švédsko ad.) a v USA se právě náhradní mateřství stalo legitimní možností pro gay páry, jak založit rodinu a vychovávat vlastní potomky, český legislativní rámec surogaci nijak konkrétně nezmiňuje. Určitá „nejasnost“ pak dává prostor různým formám využití. A jelikož jak známo, co není zákonem zakázáno, je povoleno, surogátní mateřství mohou v Česku využít klidně i jednotlivci, kteří touží po vlastním dítěti, ale nemají vhodný protějšek.
Ačkoliv v rámci českého právního systému není problematika surogátního mateřství nijak blíže vymezena, obvykle se celý proces obejde bez problémů a komplikací a nezřídka může být „objednatelský pár“ nebo jednotlivec i u porodu. Přesto mnozí odborníci z oboru práva varují, že ze surogátního mateřství se stává regulérní byznys. Zatímco v rámci klasické reprodukční medicíny zaměřující se na problém neplodnosti se surogátními matkami často stávají příbuzné těch, kdo tento typ řešení vyhledají, např. v již zmiňovaných Státech je dnes již možné vyhledat si surogátní matku přes specializovanou agenturu, kdy je za související služby také nutné adekvátně zaplatit. A to je vlastně možné i v Česku – ačkoliv agentury u nás zatím schází, náhradní mateřství je do jisté míry „šedou zónou“ a z právního hlediska není možné surogátní matce za poskytnutí jejích služeb zaplatit (v mezích zákona je jen úhrada péče související s těhotenstvím), neznamená to, že by reálně úplata nebyla možná.
Vlastně je možné říci, že i v českém prostředí existuje určitý „černý trh“ s náhradním mateřstvím. Na jedné jeho straně jsou ti, kdo touží po dítěti, a na straně druhé pak ti (či spíše ty), které nabízejí svou „dělohu k pronájmu“. Pomineme-li tedy kliniky reprodukční medicíny, vlastně vše funguje na principu nabídky a poptávky a surogátní matku je tak klidně možné hledat třeba přes inzerát. Nakolik tato šedá zóna funguje, pak dokládá i vyjádření Evy Tomanové, režisérky, která o surogátním mateřství v roce 2016 natočila dokument s názvem Duši neprodám. „Na ministerstvu mi řekli, že se takto u nás ročně narodí asi 15 dětí. To se mi zdálo nesmyslné, protože jen při přípravě dokumentu jsem s patnácti ženami sama mluvila,“ uvedla v jednom z rozhovorů s tím, že reálně odhaduje, že díky náhradním matkám přijde v Česku ročně na svět kolem stovky dětí. Ovšem to, jak na svět přišly, nezřídka jejich rodiče tají, a to i před svými nejbližšími.
Surogátní mateřství v české praxi
Ačkoliv surogátní mateřství v Česku zatím není ve veřejném prostoru příliš tematizováno, o úplnou novinku se rozhodně nejedná. Již v roce 2004 (jako první v republice) o tom, že umožňuje náhradní mateřství, informovala Klinika reprodukční medicíny a gynekologie ve Zlíně. Právě tamní odborníci se ve spolupráci s právníky zasloužili také o obecné zvýšení povědomí o problematice. Každá „novinka“ však potřebuje také své průkopníky. Zatímco surogátní matku v USA využil např. známý gay pár, který u nás na sociálních sítích vystupuje pod jménem „Dva tátové“, surogátní prvenství v Česku (minimálně vzhledem k míře medializace) připadá Robertu Paulatovi. Ten otevřeně popsal, že mu syna porodila právě surogátní matka.
Možná, že i díky tomu se ze surogátního mateřství časem stane docela běžná věc. A třeba jej přestane přehlížet i český právní řád. Na druhou stranu – pořád lepší „šedá zóna“ než explicitní zákaz…
