„Už nám ty zvrhlosti necpěte!“ aneb Boj (nejen) za LGBT+ rovnost začíná být pro mnohé přes čáru. Lze dospět ke smíru v podrážděné společnosti?

Pochody hrdosti, řada gay barů, možnost uzavřít (alespoň) registrované partnerství, minimální vliv církve a relativní bezpečí – tímto prizmatem by se mohlo zdát, že v Česku se LGBT lidem žije poměrně dobře. Jenže (nejen) příklady zemí z našeho bezprostředního okolí ukazují, že co platí dnes, nemusí být již zítra pravda. K proměně celospolečenského klimatu, a to již i v české kotlině, přitom napomáhají i plíživé snahy jednoduše obracet lidi proti sobě. A tak nezbývá než doufat, že se jednoho dne neprobudíme do úplně jiného světa, než v jakém jsme usínali.

Přílišný aktivismus?

Korektnost a rovnost, to jsou termíny, které se v dnešní společnosti skloňují čím dál častěji. A bohužel nezřídka v kontextu, který ve výsledku neprospívá vůbec nikomu. Na vlastní kůži to pak zažívá mj. i LGBT+ komunita. Pochody hrdosti, které jsou v řadě zahraničních (západních) států již jednoduše oslavou jinakosti, se u nás (a obecně především v zemích „východního bloku“) mění v předmět všeobecného sporu (a to dokonce i napříč LGBT komunitou). „Mají se LGBT lidé, polonazí – s holými pozadími, na vodítku apod. promenovat centrem Prahy?“ – ptají se nezřídka média, která vše dokreslují obvykle účelově vybranými fotografiemi, a nahrávají tak do karet všem „bojovníkům za normální svět“. A ti pak takto nastavenou rétoriku jen přejímají.

Maďarsko chce uzákonit zákaz homosexuální propagandy – tamní vláda se inspirovala homofobním zákonem z Ruska11. 6. 2021

Situaci nijak nepomáhá ani fakt, že kromě hetero-, homo- a bisexuálů se objevují stále nové kategorie XY-sexuality, což jednoduše ty, kteří se ještě nezvládli popasovat s tím, že domácnost skutečně nutně nemusí tvořit TEN, TA a TO (dítě, přátelé, dítě, nikoliv osoba nebinární, která je ve většinové společnosti také prozatím nepochopena), nadmíru popuzuje. A to navzdory faktu, že se jedná o kategorie ryze okrajové, které mohou jen a pouze pomoci několika málo lidem najít sebe sama. Nikdo z nich přitom nepožaduje, aby „Franta z Horní Dolní“ propadl konceptu polyamorie, případně rovnou bydlel s Karlem, který byl třeba dříve Karlou. Přesto je ale právě „Franta z Horní Dolní“ nezřídka sveřepým bojovníkem za tradiční rodinu, kterou jako by mu snad měla domů naběhnout rozmetat četa militantních leseb a gayů.

Informovanost na prvním místě

Ačkoliv již řada výzkumů prokázala, že právě informovanost a právní rámce, které dávají jasně najevo, že LGBT+ lidé jsou lidé jako kdokoliv jiný (rozumějte, heterosexuální), mnohé země (i ty sekulární) se právě informací bojí jako čert kříže. Ukazuje se také, že právě zvyšování povědomí o tom, že svět opravdu nemusí být dle standardních měřítek „normální“, je srovnatelné s drážděním hada bosou nohou.

V Maďarsku tak bude zakázáno děti a dospívající informovat o homosexualitě. Snad aby se z nich náhodou kvůli povědomí o tom, že milovat člověka stejného pohlaví není žádná zvrácenost, nestali gayové a lesby. No, s dost vysokou pravděpodobností se z nich skutečně nestanou – a nestali by se ani bez zákona inspirovaného Ruskem. Horší to ale bude s těmi, kteří se jako gayové a lesby narodili. Jak totiž jasně dokazují výzkumy z USA, od chvíle, kdy země umožnila sňatky párů stejného pohlaví, významně se snížila sebevražednost LGBT dospívajících. Podle studie publikované v odborném periodiku JAMA Pediatrics pak právě právní situace a vztah státu k neheterosexuálním obyvatelům přímo ovlivňuje sebevražednost mladistvých, kdy ji snižuje o více jak čtvrtinu. Zrovnoprávnění leseb a gayů ve všech rovinách je tak vlastně otázkou veřejného zdraví. Jenže jak se zdá, to, co je „veřejné“, se v některých zemích týká jen té správné „veřejnosti“.  

Ačkoliv výše zmiňovaný výzkum byl specificky zaměřen na spojitost sebevražednosti dospívajících leseb a gayů a právních rámců, které formálně homosexualitu staví na zcela stejnou úroveň jako heterosexualitu, rozhodně to neznamená, že by podobnou optikou nebylo možné nahlížet také na trans problematiku. Jak jasně konstatuje zpráva Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA), „mnoho trans osob je vysoce ohroženo špatným tělesným a duševním zdravím,“ navíc již řada studií prokázala, že množství trans lidí se potýká i s myšlenkami na sebevraždu, trpí depresemi, úzkostmi a sebepoškozováním.

A aby bylo jasno – ačkoliv jsou našemu prezidentovi trans lidé „odporní“ a tranzice (změna pohlaví) je dle jeho slov „sebepoškozováním“, bohužel i tyto výroky (kromě poměrně pravděpodobné snahy opět někoho urazit a upoutat na sebe a celé Česko celosvětovou mediální pozornost) jsou důkazem nulového povědomí o problematice. Vedle toho, že jako „trans“ se lidé opět rodí (jelikož nikdo jistě netouží po tom, jen tak z přebytku volného času řešit nesoulad pohlaví a genderové identity), specificky sebepoškozování je symptomem, nikoliv nemocí. Jak uvádí jedna z odborných definic, v psychiatrii se jedná o komplexní autoagresivní chování (bez sebevražedných záměrů), které lze chápat jako „maladaptivní odpověď na jinak nezvládnutelný a akutní stres“. Odporné je tedy jen a pouze to, že hlava našeho státu si neuvědomuje (nebo možná uvědomuje a je jí to zcela jedno) dopad svých výroků, které nejenže mohou mnoho dalších lidí, kteří nemají přístup k relevantním informacím, podnítit k zaujetí podobného stanoviska, ale také mohou velmi tvrdě dopadnout právě na trans lidi. Ti sami mají přitom již tak řadu obtíží s vyrovnáváním se s vlastí identitou, tedy fakt, že je prezident jejich země považuje za odporné, jim nepochybně na psychické pohodě nepřidá.   

Nebezpečný tlak na Českou televizi je hrozbou pro LGBT lidi. Množí se obavy, že se vydáváme cestou Polska nebo Maďarska14. 4. 2021

 Už nám to necpěte!

V poslední době stále více lidí vyjadřuje také znechucení a pobouření nad tím, že v médiích jsou jim všechny „odchylky od očekávaného normálu“ podsouvány a přímo „cpány“. Ano, některé formy aktivismu mohou být do jisté míry přes čáru a lze na ně nahlížet jako na pověstnou „medvědí službu“. Jenže bohužel právě poutání pozornosti je tou nejobvyklejší cestou ke změně – a nebýt např. odvážných (a ve veřejném prostoru viditelných) žen, které bojovaly za své zrovnoprávnění, svět by dnes nepochybně vypadal jinak. V každém případě ale např. to, že někdo touží být označován jako TO (což ve vysoce genderovaném českém jazyce skutečně může působit poměrně zvláštně), rozhodně nikomu neubližuje a většinovou společnost tvořenou heterosexuálními ženami a muži nijak neohrožuje. Podobně jako gayové, lesby, trans lidé a celá queer komunita. Ostatně, již francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 uvádí, že „svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí nikomu jinému“.  Mysleme na to – a na skutečnost, že z této perspektivy je mnohým z nás právě tato svoboda i dnes upírána. Protože kdyby nebyla, nikdo by nikomu nic „necpal“…

V každém případě ale ideálním řešením není cesta Polska, kde již (paradoxně) církev ve jménu boha nejenže poštvává věřící proti LGBT+ lidem, ale zasahuje i do práv žen. A vlastně by se dalo ptát, kdo bude na řadě jako další. Ideálem rozhodně není ani cesta Maďarska, které již začíná dokonce omezovat přístup k informacím. Našemu premiérovi to ale nevadí a pod protest dalších evropských zemí vůči tomuto kroku se nepodepsal, prý si počká na další analýzu, ale věří, že zákon není namířen proti LGBT lidem. My v Česku dle jeho slov LGBT osoby podporujeme. Otázkou ale je, jak dlouho ještě…