Herec Jiří Böhm: „Nedokážu si představit, že by se u nás divadlo cenzurovalo stejně jako v Maďarsku. Takovou věc nikdy nesmíme dopustit“
Opatření se pomalu a jistě uvolňují. Jak osobně prožíváš aktuální čas, kdy se rozjíždí i kultura?
Na úvod musím říct, že to pro mě byla opravdu nepříjemná doba, což souvisí především s mou povahou, protože jsem extrémně aktivní člověk. Najednou jsem se jako řada lidí ocitl zničehonic v „domácím vězení“. Jako herec na volné noze, který je placený od výkonu, jsem přišel o možnost vydělávat. Kromě divadla pracuju s hlasem a tu a tam natáčím. Všechny tyto oblasti se v první vlně zcela zastavily, takže to byl enormní zásah. Já měl štěstí v tom, že mě oslovila televize Nova pro seriál Ulice, kde jsem začal natáčet zhruba od října loňského roku. A vedle toho naštěstí přišla i další práce.
Trpěl jsem hlavně tím, že nemám, kam bych odjel. Ideálně do přírody, na nějakou zahradu nebo chatu. Byl jsem zkrátka uvězněn v Praze a asi poprvé v životě jsem pocítil nezvyklý nápor na mou psychiku. Navíc aktivně sportuju, rád cestuju a už jen to, že mi tohle někdo zakáže, pro mě bylo šílené. Nemožnost cokoliv dělat je pro mě osobně důležitější otázkou než koronavirus. Ve volném čase se zajímám o genealogii a vím, že mí předci bojovali za svobodu. Najednou ta svoboda zmizela a převládl strach a panika. Tím samozřejmě nechci zlehčovat pandemii, ale přímo té nemoci jsem se nebál, šlo mi hlavně o duševní pohodu, kterou jsme ztratili a která je extrémně důležitá.
Nicméně teď už se vše pomalu otevírá, včetně sportu, kultury i cestování… Ačkoliv kdo ví, na jak dlouho, protože zprávy ze světa úplně dobré nejsou…
Je to tak. Kultura už se rozjíždí, ale ne úplně takovým tempem, jakým bych si přál, nicméně je to určitě pozitivní věc. Je pravda, že lidé jsou na divadlo relativně nadržení. Samozřejmě je pořád nějakým způsobem nekomfortní, že uvnitř musí sedět v respirátorech. Dosud můžeme naplnit jen 50 % kapacity divadla, což je absurdní. Nezávislá pražská divadla, se kterými nejčastěji spolupracuju, jsou velmi komorní a běžně se do nich vleze maximálně 70 až 80 diváků. Pokud se zaplní jen 50 % hlediště, není to pro produkci vůbec rentabilní. Světlo na konci tunelu vidím v očkování, tak snad velká část populace pochopí, že je to v současné chvíli asi jediná možná cesta, jak se vrátit do „normálu“.
Čemu ses během těch největších restrikcí věnoval?
Jak už jsem zmínil, začal jsem točit Ulici a pak jsem také nazkoušel inscenaci v Městském divadle Kladno, která se však zkoušela v říjnu minulého roku, pak se dala k ledu a teprve teď se opět vytáhla, což je hrozně nestandardní věc. Běžně to funguje tak, že člověk něco nazkouší, začne to hrát a postupně se mu to s reprízami ukládá do paměti. První představení proto bylo opravdu těžké a bylo cítit, že si nejsme jistí.
V první vlně jsem ještě zkoušel v Českých Budějovicích, kde nás pandemie zastihla přesně v polovině zkoušek, takže došlo rovněž k odsunu. Po létě se představení dvakrát odehrálo a přišla další vlna, takže jsme opět skončili. Smutné bylo, že veškerá vynaložená energie přišla vniveč a že inscenace svým nereprízováním trpí.
Můžeš mi říct, jak tě tohle období změnilo? Našel jsi v tom všem třeba i něco pozitivního?
Pozitivní pro mě bylo, že jsem měl čas zapracovat na své sebepropagaci, a tak jsem třeba během první vlny vytvořil své vlastní webové stránky. Jsem na sebe pyšný (smích), protože jsem si je vytvořil kompletně sám, takže je můžu kdykoliv aktualizovat, aniž bych o to musel kohokoliv žádat. A radost jsem měl samozřejmě taky z toho, že jsem se zase v něčem vzdělal. Během lockdownu jsem se také vrátil ke genealogii a pročítal matriční knihy. A v létě, když došlo k uvolnění, jsem odcestoval do Itálie, kterou jsem viděl v trochu jiném světle – prakticky bez turistů. Kromě toho jsem více začal chodit na procházky, protože člověk nikam jinam nemohl.
Do jaké míry myslíš, že pandemie změní či již změnila lidstvo?
Podle mého tato situace opravdu povede k menší nutnosti cestovat do práce, tedy alespoň v rámci některých oborů. Lidé budou více fungovat online a budou mít home office. Já jen doufám, že mě se to netýká. Během pandemie jsem se utvrdil v tom, že například online divadlo nemá smysl, protože divadlo se děje teď a tady, a to je hlavní důvod, proč ho dělám. Musí tam být interakce s divákem, díky ní je každé představení originál. Je to o vzájemné chemii s publikem a s kolegy a já jsem v tomto směru rozhodně sociální člověk.
Takže nevěříš tomu, že by se online vysílání, ať už divadel, či koncertů, stalo jakousi normou?
Rozhodně ne. Lidé se chtějí takových věcí účastnit živě. Praha je navíc nesmírně kulturní město s enormním množstvím divadel. U nás ve Vile Štvanice je aktuálně velký převis poptávky a musíme diváky odmítat. Dříve se dělo to, že jsme lidi usazovali nad kapacitu, pokud to bylo možné, a seděli třeba na polštářcích, což bylo krajně nekomfortní, ale oni tak moc chtěli představení vidět, že jim to nevadilo. Dnes taková věc vlastně vůbec není možná.
Na kterou svou roli vzpomínáš ze všeho nejraději?
To je velmi složitá otázka. Pro mě byly zásadní třeba Deníky Pavla Juráčka, tedy první věc, kterou jsem nazkoušel hned po škole. Bylo to hodně nápadité, šlo o skvělou inscenaci. Nicméně moje srdcová hra, kterou hrajeme dodnes, se jmenuje Small Town Boy. V ní se objevuje i queer tematika. Je to fantastický text. Navíc jsme si strašně sedli s inscenačním týmem, což je možná i důvod, proč se tahle hra drží na repertoáru od roku 2015. Jsem vděčný, že jsem její součástí a že ji s Divadlem Letí uvádíme.
Jiří nejvíc touží po vyváženosti, která však v profesi herce většinou chybí. Buď má člověk strašně moc práce, nebo naopak nemá vůbec nic. Rovnováha podle jeho slov bohužel neexistujeFoto: se souhlasem Juana Calderóna
Zmínil jsi queer tematiku v představení Small Town Boy a je pravda, že se tohle téma čím dál tím častěji objevuje i v jiných seriálech, dokonce i v české Ulici, kde nedávno proběhlo registrované partnerství dvou žen… Proti tomu se však ohradila řada odpůrců, kteří tvrdí, že se jedná o propagandu a že to filmaři „cpou“ už úplně všude. Netýká se to pouze queer tematiky, ale třeba i obsazování černochů apod. Jak to vnímáš ty?
Když začnu od konce a vydáme se například do Spojených států, mám pocit, že se „míra korektnosti za každou cenu“ dostala do naprosto nezdravého extrému. Například seriál Přátelé by podle všech těch norem, které byly nastavené, dnes vůbec nebylo možné natočit, protože je v něm spousta sexistických a rasistických vtipů. Jde ale o humor, pokud ho někdo neumí rozklíčovat, pak je to jeho problém. Našlapování, abychom náhodou někoho neurazili a točili věci s miliónem překážek hned v úvodu, mi nepřijde jako nejlepší cesta.
Když to vezmu z pohledu divadla, na představení, ve kterých hraju, často chodí velmi poučení diváci a lidé, kteří jsou hodně informovaní, liberální a otevření, takže například s queer tematikou vůbec nemají problém. Když jsem byl malý kluk a chodili jsme do divadla, netušil jsem, že existuje také nějaká nezávislá scéna, která nabízí hry s aktuálními tématy. Doba se ale mění a vím například o učiteli jednoho pražského gymplu, který své studenty bere právě i na takováto představení, kde se objevuje například gay tematika. Když je jen jeden člověk ve třídě gay, může mu to neuvěřitelně pomoct.
Zmínil jsi Ulici. Já mám za to, že je moc dobře, že se nebojí vytvářet i gay linku. Přeci jen seriál promlouvá k mnohem větším masám. Do divadla tolik lidí nepřijde a navíc dojdou jen ti, kteří chtějí přijít a jsou to často náročnější nebo vybíravější diváci, kdežto Ulice je volnočasová věc, na kterou denně kouká i milion lidí všech různých skupin. Diváci se najednou setkávají s důležitými tématy, která moderní společnost zažívá. A myslím, že je taky fajn, že v Ulici představili starší pár žen. Je z toho patrné, že když se řekne gay, není to jen nějaká minorita, která vyjde ven, když je festival Prague Pride a je extravagantně oblečená. To je pouze nálepka, kterou komunitě dávají média prostřednictvím pár jedinců. Ulice nabízí ale i další témata. Já v seriálu například teď reprezentuju linku bossingu, tedy šikany na pracovišti a je skvělé, že se s tím někdo může ztotožnit a říct si, že něco podobného zažívá i někdo jiný a že s tím třeba může něco udělat.
Dnešní společnost se díky hybridním hrozbám a dezinformacím vrací někam, kam bychom rozhodně směřovat neměli. Nerozumím tomu, že je ve 21. století otázka práv homosexuálů spojených s manželstvím a adopcemi stále na pořadu dne. Jde přeci o naprosto běžnou věc, která má být samozřejmá. Ale bohužel je to politicky vděčné téma, které v období voleb bude polarizovat společnost, což se hodí zejména populistům bez programu.
Problémů, které by se měly řešit, je nepochybně mnoho…
To jednoznačně. Mně je třeba hrozně líto, co se děje v Maďarsku. To je neskutečné. V Maďarsku už je divadlo cenzurováno a nejde mi to do hlavy, protože jsme v rámci V4 součástí jedné skupiny národů. Osobně se hodně stydím, že jsme se zeměmi jako Maďarsko a Polsko takto spojeni. Je to nedobrá image, kterou vysíláme zbytku Evropy. Ve skrytu duše doufám, že se budeme ubírat spíše západním liberálním směrem. Já totiž žiju v bublině lidí, kteří smýšlejí tak nějak stejně, takže je pak těžké uvěřit tomu, co se děje jinde. Ale když pak člověk přijede za rodinou do rodného kraje, tam už je to cítit extremismem v podobě SPD apod. Tak jen doufám, že se z toho nestane norma. Věřím v podzimní volby. Naděje umírá jako poslední.
Vím, že velmi rád cestuješ. Dost často právě cestování otevírá člověku oči. Je to i tvůj případ, že díky tomu máš tak liberální názory?
Cestování fakt miluju, a pokud na to mám prostředky a možnost někam jet, jedu. A to i z toho důvodu, který jsi zmínil. Čím více jsem toho procestoval, tím jsem tolerantnější, otevřenější, méně konfliktní a chápavější člověk. Rád si uvědomím výhody, které tady máme. Praha je v porovnání s dalšími evropskými městy vážně úchvatná a já jsem nadšený, že žiju v tak krásném městě a velice bezpečné zemi. Lidé to berou jako samozřejmost, ale to, že žijeme v docela velkém blahobytu, není samozřejmé. Když porovnám třeba ceny, které máme u nás a které jsou v zahraničí, jsme na tom pořád dobře.
Přál bych si, abychom dohnali západní Evropu i v jiných ohledech, zejména těch společenských a sociálních. Například v Barceloně, kterou miluju a která mě uchvátila svou architekturou, otevřeností a uvolněností, jsou na ulici vidět páry, které se drží za ruce, a je jedno, zda jsou to gayové, lesby, nebo heterosexuálové, nikdo s tím nemá žádný problém. To se třeba týká i způsobu oblékání. V Česku jsou lidé ignoranti, kterým věci nevadí, dokud je nevidí na vlastní oči. I tak je znát, že se naštěstí posouváme vpřed, alespoň tady v Praze.
Máš nějaké doporučení na konkrétní cestu? Léto je v plném proudu, takže by se nějaký tip mohl hodit…
Nebude to úplně souviset s destinací, ale doporučuju zkusit jet na dovolenou sám. Když jsem jel poprvé v životě na dovolenou solo, tak to bylo na tři týdny a bylo to nádherné. Zničehonic jsem najednou fungoval pouze v angličtině a tak nějak automaticky jsem se seznamoval s ostatními. Určitě existují lidé, kteří na to nenajdou odvahu nebo si to nebudou moci užít, ale podle mě je to hodnotná zkušenost, díky které člověk zjistí, jaké je být sám se sebou, a podle mě jej překvapí hodně věcí. Možná díky tomu i nějakým způsobem dospěje. Za mě je lepší si pro takovou dovolenou najít třeba nějakou menší zemi a procestovat toho co nejvíc. Já jsem si takhle vybral například Portugalsko, ale celkově už jsem byl na mnoha místech, ze kterých dodnes pořád čerpám. Je to, jako bych si nabil baterky, a kdykoliv si na nějaký zážitek vzpomenu, doslova mě to zahřeje u srdce a vykouzlí mi to úsměv na rtech.
Na závěr mi ještě pověz, kde tě lidé aktuálně můžou vidět a kam bys je pozval, pokud mají rádi divadlo?
Mou nepsanou domovskou scénou je VILA Štvanice, kde spolupracuju se dvěma soubory. Prvním z nich je Tygr v tísni, který se specializuje na dramatizaci nedramatického textu. Tady jsem měl teď premiéru inscenace Deník 1974-1989. Druhým souborem je pak Divadlo Letí, které uvádí hry v české nebo světové premiéře. S Letí hraju inscenace Small Town Boy, Olga a nejnověji pak Gretu, která je inspirovaná Gretou Thunberg a obsahuje ekologické téma. VILA Štvanice může být pro vaše čtenáře zajímavý divadelní prostor. Podle mě tamější představení patří mezi nejlepší produkce v rámci české divadelní mapy.
Kromě toho spolupracuju například s divadlem Pomezí, kde se věnujeme úplně jinému typu divadla, kterému se říká imerzivní divadlo. Jde o to, že divák nesedí, ale je aktivní a scénou přímo prochází, takže jde o zajímavý zážitek. Zde účinkuji například v inscenaci Dům v jabloních. Poslední novinkou je ale inscenace „My se neznáme“, což je vlastně interaktivní hra, kde člověk zažívá vlastní příběh. Na toto „představení“ můžeš přijít víckrát a vždy zažiješ něco úplně jiného. Budeme ho hrát ale až v srpnu, protože je to navázané na různé podniky, ve kterých se příběh odehrává a ty měly kvůli pandemii také své problémy.
