Trans vzpěračka míří na olympiádu a bude soutěžit proti ženám. Jde o milník pro trans komunitu, nebo sportovní podvod?
Laurel Hubbard je nepochybně jednou z těch sportovkyň, jejíž jméno nyní plní obsah všech typů médií. Novozélandská trans vzpěračka se kvalifikovala na nadcházející olympijské hry v kategorii supertěžké váhy žen. A vzhledem k jejím dosavadním výkonům má podle odhadů dokonce i reálnou šanci stanout na stupních vítězů (resp. vítězek). V rámci kvalifikace byl totiž její výkon čtvrtý nejlepší v dané kategorii. Účast Hubbard na olympiádě ale začala opět názorově rozdělovat společnost – zatímco jedna její část ji považuje za obrovský posun pro všechny trans sportovce/kyně, druhá pak tvrdí, že vzpěračka jednoduše těží z nespravedlivé výhody.
Formálně je vše (poměrně) jasné
Nutno říci, že účastí trans sportovkyň se již Mezinárodní olympijský výbor nějaký čas zabývá, podle pokynů z roku 2015 pak mohou sportovci/kyně procházející tranzicí z muže na ženu dokonce soutěžit v kategorii žen, aniž by museli podstoupit operační zákrok zahrnující odstranění varlat. Jedinou podmínkou, kterou musí naplnit, je prokázat, že jejich hladina testosteronu se minimálně v posledním roce drží pod 10 nanomoly/litr (což je, mimochodem, i pravidlo Mezinárodní vzpěračské federace). Vedle toho je po trans sportovkyních již jen požadována deklarace, že jejich genderová identita je ženská (přičemž toto prohlášení nelze pro sportovní účely změnit po dobu minimálně čtyř let). Již na těchto pravidlech přitom nepanuje zrovna shoda – podle některých vědců jsou totiž nastavena tak, že biologické výhody těch, kteří dospívali formálně jako muži, nesnižují dostatečně, kdy minimální požadovaná hladina testosteronu je až pětkrát vyšší než u biologických žen.
Existují navíc již odborné práce, které prokazují, že ti, kdo mají za sebou pubertu jako muži (v biologickém slova smyslu), si zachovávají významné silové a výkonnostní výhody, a to i po té, co následně užívají medikaci určenou ke snižování hladiny testosteronu. Naopak druhý názorový tábor tvrdí, že sama tranzice biologické výhody těch, kteří prošli pubertou jako muži, snižuje, a že již samy fyzické rozdíly mezi sportovci znamenají, že vlastně nikdy neexistují zcela rovné sportovní podmínky.
Dnes 43letá Hubbard se pro tranzici rozhodla až ve věku 35 let, přičemž do té doby se žádných mezinárodních sportovních klání neúčastnila. Od tranzice v roce 2012 však již sesbírala několik poměrně prestižních titulů, a to včetně stříbra na mistrovství světa 2017. V této souvislosti pak sportovkyně uvedla, že pravidla, která jí umožnila zapojit se do klání, v platnost vstoupila již v roce 2003. „Jsou známa jako Stockholmský konsenzus s Mezinárodním olympijským týmem, ale myslím si, že v té době ještě svět nebyl připraven na sportovce, jako jsem já – vlastně je možné, že na ně není připraven ani teď. Přesto jsem měla pocit, že mě lidé jsou ochotni na této soutěži přijmout – a zdálo se také, že nadešel ten správný čas to jednoduše vyzkoušet,“ vysvětlila.
Výsměch sportu?
Ovšem s připraveností na trans sportovce to zjevně tak žhavé nebude. Již totiž vznikla petice, jejímž cílem je zabránit transgender sportovkyním soupeřit na olympiádě s „biologickými“ ženami. Pod peticí je aktuálně již přes 20 tisíc podpisů. A kromě veřejnosti proti účasti Hubbard protestují i někteří odborníci z oboru zdravotnictví a také její soupeřky, dle nichž se jedná o „špatný vtip“ a „výsměch sportu“. „Každý, kdo trénuje vzpírání na vysoké úrovni, ví, že pravda je v kostech: tato konkrétní situace je pro sport a sportovce nespravedlivá,“ uvedla belgická vzpěračka Anna Vanbellinghen, která bude pravděpodobně soutěžit v jedné kategorii s Hubbard. Dodala také, že „celá diskuse samozřejmě probíhá v širším kontextu diskriminace transgender lidí, a proto daná otázka není prostá ideologie.“
Podle Beth Stelzer, americké amatérské powerlifterky, která založila charitativní organizaci Save Womens´s Sport, je pak již obecné přijetí kroku, který umožňuje trans ženám soutěžit v ženských vzpěračských soutěžích, doslova hanebné. „To, co olympijské hry dělají – tedy, že umožňují mužům soutěžit v kategorii žen, je nejen hanebné, ale je to i výsměch sportu. My nemůžeme změnit pohlaví,“ uvedla přímo s tím, že „muž se nemůže stát ženou snížením hladiny testosteronu a že transgender žena je stejně muž.“ To už je pak vyjádření de facto popírající podstatu samotné tranzice, přesto i Stelzer oslovila řadu těch, kdo její názor sdílí.
Respekt a přijetí vs. všeobecná spokojenost
Hubbard se ale nevzdává, ostatně, nejen ze strany Novozélanďanů (a přímo i výkonné ředitelky Novozélandského olympijského výboru Kereyn Smith) se jí dostává podpory, za niž je – jak také uvedla – velmi vděčná. „Uznáváme, že genderová identita ve sportu je velmi citlivá a složitá otázka vyžadující balanc mezi lidskými právy a spravedlností na hřišti. Jako tým Nového Zélandu ale máme silnou kulturu začlenění a respektu ke všem,“ uvedla přímo Smith. Vstřícně vůči Hubbard se pak vyjádřila např. i britská olympijská plavkyně Sharon Davies. „Máme samostatnou soutěž mužů a žen z VELKÉHO důvodu, na biologii ve sportu nezáleží,“ uvedla na Twitteru.
V každém případě je poměrně obtížné zaujmout jednoznačné stanovisko k tomu, nakolik (ne)fér účast trans sportovkyň v prestižních kláních může být – a to i proto, že obdobnou optikou by bylo možné nahlížet také na trans sportovce. A ti by pro změnu mohli být znevýhodnění v kláních proti biologickým mužům. Ke spokojenosti všech by pak snad jedině bylo možné zřídit speciální sportovní trans kategorie…
