Vztaholog Michal Nikodem: „Všichni muži jsou stejní, ať už jde o homosexuály, nebo heterosexuály. Všichni mají stejnou potřebu sexu, jen u homosexuálů jsou k němu svolnější obě strany“

Říkáte si „vztaholog“, co přesně si pod tím mohu představit?

Je to jakási zkratka slov vztahový terapeut, která se v Česku používají častěji. Když jsem tvořil svůj web, objednal jsem si profíka, který mi pomáhal vymyslet koncept, a uvažovali jsme, jak bychom mé služby mohli nazvat. Nakonec vzniklo pojmenování „vztaholog“. Zmíněné slovo jsem si dokonce nechal zaregistrovat na patentovém úřadě.

Existuje mnoho různých druhů vztahů, kterými z nich se zabýváte vy?

Můj základní přístup je, že nejintimnější vztah máme sami se sebou, jelikož se sami se sebou probouzíme, jsme se sebou celý den a chodíme sami se sebou také spát. Z toho, jaký máme vztah sami k sobě, se odvíjí i naše vztahy navenek, ať už je to vztah k rodičům, ke kolegům, k partnerům a ke komukoliv dalšímu. Z toho vychází i má praxe. Můžeme říct, že vlastně ani není úplně důležité, zda jde o vztah mezi dvěma nebo třemi lidmi. Vždy začínáme vztahem, který chováme sami k sobě. Kromě vztahů k lidem řeším například i vztah k práci, penězům či závislostem. I tyto vztahy následně ovlivňují naše vztahy k dalším lidem.

Více v Galerii

Zdroje: Foto: se souhlasem Michala Nikodema

Na sociálních sítích jsem zaregistroval, že se v rámci sezení věnujete i speciálně homosexuálům?

Ano, začalo to tak, že jsem dělal speciální skupiny pro muže, což vzniklo na popud mého kamaráda, který říkal, že by se jednou za čas potřeboval vypovídat, ale ne tak, aby mu někdo dával rady, nýbrž že by prostě jen řekl, co ho tíží. Začali jsme se scházet, postupně nás přibývalo a nakonec z toho vznikla samostatná skupina homosexuálních mužů. Nicméně je úplně jedno, jestli jste hetero nebo homo, princip setkání v nějakém kruhu lidí, kteří chtějí říct, co zažili, s čím mají problém apod., je vlastně stejný.

Jaká jsou nejčastější témata, která se otevírají v rámci skupiny homosexuálních mužů?

Nejčastějším tématem jsou vztahy. Buď dotyční mají vztah a něco nefunguje, nebo jej nemají a chtěli by. Kdybychom šli trochu víc do hloubky, velice často se řeší vztah k matce a otci. Občas někteří muži řeší například to, že se s nimi otec nebaví, protože jsou gayové, apod. Ale opravdu nejvíc homosexuální muži řeší, že mají problém najít si někoho nastálo, a když už někoho najdou, řeší různé problémy v podobě promiskuity a nevěry, buď u partnera, nebo sami u sebe. Pokud se však jedná o nějaké hlubší téma, muži se musí cítit opravdu velmi komfortně a důvěrně, aby o něm hovořili před ostatními, a pokud nechtějí, přijdou raději na individuální sezení.

A jaké je vlastně řešení, co se týče například zmiňované promiskuity a nevěry?

Řešení není vždy jednoznačné. Je to velmi individuální. Vezměte si, že někomu může promiskuita vyhovovat, a pak to prostě není problém. Ale když si dotyčný začne uvědomovat, že ho to nenaplňuje, a chce udělat změnu, je potřeba se do toho vrhnout, ale i poté je samotný postup vždy individuální. Někdy je potřeba, aby v určité fázi klient přišel se svým partnerem či partnerkou, to se pak dané téma začne probírat společně a každý z partnerů představí svůj úhel pohledu na danou věc. Co se týče promiskuity u gayů, jde většinou o to, že ti muži jsou psychicky vytížení ve svém zaměstnání, často zastávají vysoké pozice a potřebují jistou formu uvolnění, kterou může být i sex.

Zajímalo by mě, jak vnímáte argumenty některých politiků, které zaznívají například během debat o manželství pro všechny, kdy někteří z nich prohlašují, že jsou všichni gayové promiskuitní a pevné a dlouhodobé vztahy u nich neexistují, takže jsou pro ně manželství a výchova dětí zbytečné…

Podle mého názoru je to všude stejné. Problém je v tom, že na gay vztazích se vidí jen ta promiskuita, případně další věci, které většinovou společnost dráždí. Když se někde hovoří například o festivalu Prague Pride, první, co ukážou, je prezentace nějakého fetiše. Ať už média, nebo kdokoliv jiný, nejčastěji prezentují ten největší extrém. Lidé s tím pak mají LGBT+ komunitu spojenou a těžko to oddělují. Například v duhovém průvodu jsou pravidelně desítky tisíc lidí, mezi kterými jsou mladí, staří, homosexuálové, ale i heterosexuálové a zkrátka úplně normální lidé, kteří žijí ve společných domácnostech, tvoří rodiny, a třeba i děti, ale o těch se vůbec nemluví, protože to by nebyla taková senzace.

Nemyslíte, že je to chyba i těch spokojených stejnopohlavních párů? Že se zkrátka moc neukazují?

Neřekl bych, že je to chyba. Je to spíše omezenost ostatních lidí, a hlavně některých politiků, kteří si neumí představit, že jsou páry, které žiji běžným životem a je jich možná i většina, a zároveň si nedokážou přiznat, že by se heterosexuální muži chovali úplně stejně, kdyby měli stejné podmínky jako homosexuálové. Tím myslím otevřenost k sexu. Muži jsou ve vztahu k sexu zkrátka benevolentnější a hetero muži nejsou výjimkou, mají úplně ta samá nutkání ke kompulzivnímu chování. Nicméně u gayů se to řeší kritičtěji a tím pádem je to více na očích. Uzavřel bych to tím, že zkrátka nikde nejsou jen samí svatoušci.

Jak to myslíte, že by se heterosexuální muži chovali stejně, kdyby k tomu měli podmínky?

Rozdíly mezi muži a ženami jsou značné a existuje k tomu dokonce velká psychoterapeutická kniha. Je to dáno geneticky. Muž má nějakým způsobem potřebu sexu i několikrát denně, ale žena sex prožívá úplně jiným způsobem. Dejme tomu, že chlap může mít sex ráno, odpoledne i večer, zatímco žena to takhle nemá. Pak dochází k tomu, že u gay mužů se o sexu hovoří daleko víc a pravděpodobně jej mají častěji než heterosexuální muži, kterým ženy tak častý sex neumožní. Tím rozhodně nehovořím za všechny, ale takto vychází výsledky různých studií a publikací.

Co z vlastního pohledu říkáte na online seznamky? Mnoho lidí z mého okolí si na ně stěžuje…

Jsem velkým zastáncem všech seznamovacích aplikací, ať už heterosexuálních, nebo homosexuálních, z toho důvodu, že díky nim máme více možností se s někým potkat, experimentovat a poznat, co nám vyhovuje. Ať už je to anonymní sex a jeho nekonečné množství, nebo seznamování za účelem přátelství či vztahu, ty možnosti zde existují. Ano, jednoho dne to může dojít až k tomu, že se na seznamkách někdo stane závislým, ale já vyznávám teorii, že je lepší být závislý na nějaké seznamce než na alkoholu. S mozkem to vlastně dělá to samé, protože závislost je stejná, jenomže alkohol nebo droga nám navíc ničí tělo.

Dejme tomu, že na sobě někdo vnímá, že s má se seznamkami a nadmírou nezávazného sexu problém, a přijde za vámi a řekne, že mu to vadí. Jak probíhá „odvykací kúra“?

Velice těžce a je to proces na několik let. To však neznamená, že několik let budete chodit na terapie. Během těch let zjistíte, co vás na tom přitahuje, co vám to kompenzuje a co vám vlastně chybí. Poté se s tím dá pracovat a hledat cesty. Často se hledají způsoby, jak udělat život zajímavějším a atraktivnějším i mimo Grindr a nezávazný anonymní sex. Ale opět se vracím k tomu, že člověk často zjistí, že Grindr vlastně není vůbec špatný, jde pouze o to, jak se využívá a jak si to ten dotyčný nastaví. Je to stejně jako s alkoholem, který sám o sobě není špatný a byl vymyšlen jako jakýsi duch dané rostliny či ovoce, který se konzumuje v rámci různých příležitostí, ale když jej nadužíváte, není chyba v alkoholu ale v tom, jak jej „používáte“. Stejně fungují i seznamky. Když chcete najít někoho na vztah, můžete do popisku vložit, že hledáte někoho na vztah, a když je to pouze sex, můžete napsat, že hledáte jen sex. Je to jen o tom, co o sobě chcete dát vědět a v jakém světle se chcete ukázat. Je však pravda, že někteří gay muži se za to stydí.

Michal Nikodem alias Vztaholog
Foto: se souhlasem Michala Nikodema

Za co se stydí?

Že hledají vztah. Napsat na gay seznamku, že chcete někoho na vztah, je bráno trochu divně, protože existují jistá klišé, že Grindr slouží pouze na sex, ale já jsem například svého předchozího partnera našel na Grindru, byli jsme spolu čtyři roky a byl to krásný vztah.

Dejme tomu, že člověk už nějaký vztah má a objeví se nějaký zádrhel, který mu na jeho partnerovi vadí. Jak to co nejlépe řešit, aby nedošlo k „útěku“ ze vztahu či k nevěře?

Je důležité si uvědomit, zda komunikuju to, co chci, jestli jsem v tom vztahu spokojený a co mi případně chybí a rád bych doplnil. Poté je nutné se o tom všem otevřeně pobavit se svým partnerem. Mohu však všechny čtenáře uklidnit: i ve funkčním vztahu se pořád budou objevovat nějaké problémy a skutečně funkční vztah se pozná podle toho, zda ty problémy umíme nějak komunikovat, případně řešit. Někdy stačí je pouze vyslovit a nechat tak a ony se většinou vyřeší nebo stabilizují samy. Často se setkávám s tím, že klienti, ať už jsou to heterosexuálové, nebo homosexuálové, říkají, že se cítí špatně díky svým partnerům a že je to jejich vina. Já se však v rámci terapie snažím vrátit malinko zpět a ptám se, co způsobuje jejich trápení, jak to vypadá a kdy se to stalo poprvé. Lidé si pak mnohdy uvědomí, že problém řešili již daleko dříve, než se vůbec potkali se svými partnery. Pak je možné s ním velice hezky pracovat, protože to vede k uvědomění, nastane komunikace a problém najednou vymizí.

Z mého pohledu je tedy nutné dodržovat dvě základní věci, a to komunikovat o věcech, ideálně o všech, hlavně o těch, kterých se bojíme, více vnímat často i negativní energii, kterou vůči partnerovi cítíme, a případně zavítat někam na terapii či skupinovou meditaci a snažit se na problém podívat s nadhledem.

Existují nějaké známky, které definitivně hovoří o tom, že je partnerské spojení už opravdu na bodu mrazu, partner nechce komunikovat a nikam dál to pravděpodobně nepovede?

Je velice těžké určit, kdy je vztah u konce, ale já se ještě vrátím k tomu, jak jste formuloval otázku. Zmínil jste, že partner nechce se svým partnerem komunikovat, ale když klientům řeknu, ať spolu komunikují, většinou si pod tím představí, že jim jejich partneři ihned na první dotaz musí říct, co cítí a co se děje. Když jim pak drahá polovička řekne, ať jim dají pokoj, je oheň na střeše.

Zde je nutné vnímat, že my například chceme, ať se ten druhý otevře, ale sami se neotevřeme, a proto je daleko lepší říct, jak se ve vztahu cítíte, co vás štve a kvůli čeho se uzavíráte a ztrácíte k tomu druhému city. Je zkrátka dobré představit všechny své pocity a nechat je na pomyslném „tácu“ před partnerem, ačkoliv byste jej nutili říct, co si o tom myslí. Většinou dojde k tomu, že je zaskočen vaší otevřeností a neví, co na to má říct, ale i když nic neřekne, nějakým způsobem to v mysli zpracuje a buď to změní, aniž by měl potřebu to komunikovat, nebo po čase řekne, že nad tím přemýšlel, a řekne vám, jaké jsou další cesty. Samozřejmě se občas stane, že na nějakou věc zapomene, protože například není zvyklý tolik uklízet apod., ale vy už budete vědět, že to opravdu nedělá schválně a že to neznamená, že vás nemá rád.

Pokud se nepletu, Češi jsou stále trochu opatrnější, co se hledání odborné pomoci týče, a všechny profese, jejichž název začíná na „psycho“, vnímají trochu rezervovaně. Jak se snažíte jim ukázat, že se vlastně nejedná o nic špatného a že to neznamená, že jsou duševně nemocní, když například vyhledají psychoterapeutickou pomoc?

To je mimochodem další důvod, proč se mi líbí slovo vztaholog, protože v sobě neobsahuje slovo „psycho“ ani „terapie“. Ano, v Česku k tomu lidé zatím přistupují tak, že je s nimi asi něco špatně, a problémy většinou nechávají až na úplně poslední chvíli, kdy už mají pocit, že vůbec neví kudy kam. Jsou s tím spojené různé předsudky, a to zvlášť u generace mých rodičů. Moje máma vždy s oblibou říkala, ať nikam nechodím, protože mi to napíšou do papírů a už to tam budu mít navždy. Nevím, jakou má zkušenost, a určitě to má něco společného s komunismem, ale i tak musím říct, že psychoterapie začíná být ve stále větším povědomí a různé seberozvojové skupiny, ať už jsou založeny na hypnóze, konstelacích, psychoterapii nebo na čemkoliv dalším, se začínají využívat víc a víc. Mnozí lidé si totiž uvědomili, že se poté začali cítit dobře a že kvalita jejich života stoupla. Stejně jako se staráme o tělo a chodíme k doktorovi, měli bychom se starat o svou vnitřní stránku.