Četná „gay tajemství“ rodiny spisovatele Thomase Manna odhaluje i příběh jeho dcery Eriky, umělkyně a kabaretiérky, jež milovala muže i ženy

Jméno Thomase Manna, německého prozaika a esejisty, který v roce 1929 také získal Nobelovu cenu za literaturu, je každému snad alespoň matně známo. Ostatně, rodina Mannových byla s ohledem na významnost nezřídka přirovnávána ke Kennedyovým. Vedle rozsáhlého odkazu, který za všemi členy německého klanu zůstal, je však nepochybně zajímavá i linka odlišné sexuální orientace. Ačkoliv přímo k homosexualitě se Thomas Mann nikdy nepřihlásil, podle dobových pramenů a také svých deníků měl zájem právě o muže. Přesto s manželkou (která vše věděla) zplodil šest dětí a některé z nich se láskou ke stejnému pohlaví také netajily – přesně to platí pro Klause Manna a také jeho sestru Eriku. Právě té se aktuálně věnuje také výstava „Erika Mann. Kabaretistka – válečná reportérka – politická komentátorka“, jež je ke zhlédnutí v pražském Goethe Institutu...

„Prokletí“ Mannových?

Rodinu Mannových s Kennedyovými pojí nejen významnost rodu, ale také řada tragédií a do jisté míry i skandálů. Již zájem Thomase Manna o muže byl z hlediska dobového samozřejmě obecně problematický, ovšem nejvíce informace o jeho možné homosexualitě zasáhla jeho syna Michaela. Ten totiž redigoval jeho deníky, s jejichž obsahem (jenž se intimním detailům nevyhýbal) se vypořádával jen stěží. Svůj život nakonec Michael ukončil s největší pravděpodobností sebevraždou (důvodem úmrtí v roce 1977 byla otrava léky a alkoholem), o níž právě v souvislosti s otcovými deníky také často mluvil. Jako by se tedy odlišná sexuální orientace stala určitým „rodovým prokletím“. Další se synů Thomase Manna, Klaus, se tím, že je gay ani nijak netajil – resp. svou sexualitu tajil jen v době, kdy se během emigrace snažil vstoupit do americké armády, kde pro vojáky – gaye platil tvrdý zákaz. Ačkoliv Klaus se nakonec vojákem skutečně stal (a musel tak svou orientaci začít skrývat), ani jeho život neskončil nijak idylicky. Podobně jako Michael zemřel (ještě dříve, v roce 1949) na předávkování...

„Stojíme za vámi.“ Bidenova administrativa před začátkem školního roku adresovala videovzkaz trans studentům20. 8. 2021

Sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví (ač udržovala i milostné poměry s muži) je pak přisuzována i nejstarší dceři Thomase Manna, Erice. Erika byla prototypem moderní, emancipované „nové ženy“ – milovala auta (a také se věnovala automobilovým závodům a dokonce absolvovala kurz mechanika-opraváře) a kromě nich právě i ženy. Což vzhledem k době, v níž žila (1905-1969), a faktu, že nacistické Německo vůči gayům a lesbám zaujalo poměrně radikálně odmítavý postoj, rozhodně nebylo „ideální“. Přesto se právě pro Eriku stalo do jisté míry osudovým setkání s německou herečkou Therese Giehse v roce 1927. Pár tvořily po dobu 10 let, poté vztah přešel spíše v přátelství.

Mlýnek na pepř jako antifašistický manifest

Jak Erika, tak i její již zmiňovaný bratr Klaus se proti nástupu nacistů otevřeně postavili a také se snažili bojovat proti Hilterovi. Nejen v exilu (celá rodina emigrovala do americké Kalifornie) pak organizovali různá divadelní a kabaretní představení a také přednášky.

Ještě před emigrací rodiny do USA se však s tvorbou Mannových mohlo seznámit široké publikum v v Evropě, a to včetně toho v tehdejším Československu. Jelikož politicko-satirický kabaret Eriky Mann a jejího bratra Klause pod názvem Die Pfeffermühle (Mlýnek na pepř) vznikl jen několik málo dní před nástupem Adolfa Hitlera na post říšského kancléře v roce 1933, prakticky celý čas působení byl kabaretem exilovým. To bylo vzhledem k faktu, že základní podstatou byla kritika poměrů v Německu, jejíž součástí byla velmi antifašistická rétorika, prakticky nutností. Nejprve soubor přesídlil z Německa do Švýcarska, následně byl – v letech 1935-36 – k vidění i v Československu, v Holandsku, Belgii a Lucembursku. Právě v roce 1936 se však musel kabaret vzhledem k politickým poměrům v Evropě přemístit do USA. A ačkoliv v Evropě měl obrovský divácký ohlas, právě přesun do USA se stal začátkem jeho konce – u amerického publika totiž tvůrci narazili jak na jazykovou bariéru, tak na nepochopení samotného antifašistického kontextu. Kulturní odlišnost a odlišné prostředí pak ale znamenalo i konec milostného vztahu mezi Erikou a Therese. Ačkoliv Erika následně navázala několik vztahů se ženami i muži, její otec Thomas způsob, jakým žila, označil slovy „turbulentní osamělost“.

Nositelka odkazu rodiny Mannových

Ani po ukončení působení kabaretu se ale Erika nevzdala a ve svých činnostech pokračovala jako ženská válečná zpravodajka (obdobně jako Klaus, který také působil jako novinář a věnoval se zejména tvorbě antifašistických článků) a jako asistentka svého slavného otce. Byla to přitom právě Erika, která se zasloužila také o určité zachování památky svého bratra, když se až po jeho smrti postarala o německé vydání (v r. 1956) jeho nejslavnějšího románu Mefisto. A to navzdory protestům svého někdejšího manžela (nacistické divadelní hvězdy a paradoxně gaye, Gustafa Gründgense), který je vlastně ústřední postavou díla. „Erika Mann měla všechny možnosti seberealizace, měla mnoho talentů a hodně se snažila,“ popisuje spisovatelka Gunna Wendt, která je autorkou knihy o vztahu Eriky a Therese s tím, že Erika také jako nejstarší ze všech šesti sourozenců Mannových převzala odpovědnost za ostatní.

Mladá influencerka odhaluje pravou tvář své práce a lidé ji za to milují. Norská vláda plánuje vězení pro ty, kteří nepřiznají retuš fotek25. 9. 2021

Ačkoliv by se mohlo zdát, že opuštění Německa poskytlo Erice svobodu pro tvorbu i život, po čase se ukázalo, že ani Amerika není zemí zaslíbenou. Nejenže Eriku již od roku 1940 sledovala FBI a ve složkách vedených na její jméno se to jen hemžilo poznámkami o sexuálních perverzích, ale byla považována i za aktivní agentku mezinárodní komunistické organizace Komiterny. Nakonec si vysloužila označení jako „nebezpečná“ a „neamerická“ a ačkoliv žádala o americké občanství, svou žádost v roce 1950 stáhla a v roce 1952 se vrátila do Švýcarska, kde také v roce 1969 zemřela, turbulentně osamělá…

Výstava „Erika Mann. Kabaretistka – válečná reportérka – politická komentátorka“ je veřejnosti (volně) přístupná každý všední den až do konce července. Více informací naleznete zde.