Od dvanácti let tvoří videa o módě, v tvorbě mu pomohla i vlna negace, kterou si prošel. Vyzpovídali jsme Lukáše Zacharu
Vrátím se trochu do minulosti. Pokud se nepletu, s virtuálním světem v podobě YouTube a Instagramu jsi začal ve 12 letech, v roce 2017, je to tak?
Jsi jeden z mála, kdo to trefil. Začal jsem ve 12 letech a v listopadu mi už bude 18. Utíká to. (smích)
Začal jsi ve věku, kdy je člověk ještě dítě, ale mezitím se z tebe stal dospělý muž. Jak to s odstupem času vnímáš?
Své začátky vnímám opravdu pozitivně, a ačkoliv nechci znít nějak negativně, přijde mi, že lidé dnes začínají sociální sítě dělat účelně, kdežto já jsem to opravdu dělal a dělám jako koníček a baví mě to. Pokud by to tak nebylo, nevěnoval bych se tomu. Co se týče vývoje, řekl bych, že jsem byl intelektuálně vždy trochu dál a natáčení na YouTube to pouze podpořilo, protože jsem začal navazovat spolupráce, scházel jsem se s lidmi a začal jsem přirozeně dospívat trochu dříve než mí vrstevníci.
Takže bys řekl, že jsi díky svému působení na sítích začal být dospělejší o něco dříve?
Nechci, aby to znělo egoisticky, ale vždy jsem byl trochu vyspělejší, zodpovědnější a střídmější než mí vrstevníci. Mé působení na sítích to pouze podpořilo a strašně moc mi to pomohlo v různých oblastech.
Zajímavé také bylo, že ses začal věnovat módě a různým věcem s tím spojeným, které v Česku nebyly tolik obvyklé a byly přiřazovány spíše ženám…
Pouze u nás v Česku to nebylo obvyklé, ale když se na to člověk podívá ze světového měřítka, je to naprosto normální obsah. V Česku je to dosud něco, na co lidé nejsou úplně zvyklí. Myslím si, že každý, kdo přijde na českou scénu, ať už na internetu, nebo v reálu, se potýká s nějakými předsudky, protože Češi nemají rádi jinakost a jdou tvrdě proti ní. To samozřejmě potkalo i mě.
Já jsem k těmto věcem tíhnul odmalička. Na YouTube jsem vlastně začal s tím, že jsem si chtěl vyzkoušet video tvorbu, s focením jsem začal asi v šesti letech, když jsme s tátou byli na honu. Můj táta je totiž myslivec, což je mimochodem docela paradox, protože já jsem vegan. Na honech jsem se vždy hrozně nudil, a tak jsem popadl rodinný foťák a fotil jsem klidně i několik hodin. Poté začala éra youtuberů a já jsem tuhle scénu začal sledovat. Pak mě lákalo to vyzkoušet, takže jsem začal natáčet. Poté se chytli lidé a diváci a takhle nějak to začalo. Samozřejmě se na mě snesla i spousta hejtů, ale na druhou stranu i spousta podporujících sledujících, kterým byl můj obsah sympatický, takže to rozhodně nebylo pouze negativní.
Pět let není dlouhá doba a je úžasné koukat na to, kam se nová generace posunula a jak některé věci vnímá. Samozřejmě, že odpůrci a lidé, kteří mají předsudky, tady budou neustále, a doteď absolutně nechápu věci, které byli někteří lidé schopni napsat, ale teď, když koukám na někoho, kdo je ještě extrémnější a výstřednější, je vidět, že má pod svým obsahem mnohem pozitivnější komentáře. Je úžasné pozorovat, kam se scéna a diváci posunuli.
Takže myslíš, že se to vyvíjí dobrým směrem?
Určitě. Vím, že lidé říkají, že to jde pomalu, ale myslím si, že to není tak zlé. Já za pět let pozoruju opravdu velkou změnu, což je úžasné a je to určitě díky médiím a díky edukaci. Jsem určitě pro jakoukoliv tvorbu, která hovoří o tom, proč je špatné mít předsudky.
Jak jsi ty sám jako mladý řešil, když ses setkal s větší vlnou negativních reakcí?
Já jsem se s nějakou šikanou v lehké formě potýkal i v reálu. Už jen kvůli tomu, že jsem měl brýle a byl jsem prostě trochu jiný, děti se mi posmívaly.
To víš, děti jsou kruté...
Děti nejsou kruté, ale jejich rodiče ano, protože do nich projikují své postoje. Jak říkám, stačí trochu vyčnívat a hned je člověk terčem nějakého posměchu. U mě to byly třeba brýle, ale moje máma mě vždy učila, že to mám ignorovat a nic si z toho nemám dělat. I díky tomu jsem opravdu nikdy nepociťoval smutek. Možná to zní neuvěřitelně, ale mám dobrou vlastnost, že se umím zaměřit na pozitivní věci, a proto jsem vnímal pouze pozitivní komentáře a ohlas.
Co bys poradil lidem, kteří se s kyberšikanou také potýkají?
Kdybych měl někomu něco poradit, tak aby ignoroval negativní obsah. Lidé by na hejty měli směřovat nulovou energii. To je opravdu to nejlepší, co může být. Vím, že je to těžké, hlavně pro mozek je přirozené vnímat spíše negativní než pozitivní energii. Můžu to pozorovat i sám na sobě, když vnímám něco pozitivně, málokdy napíšu nějaký komentář a mají to tak asi všichni, proto se zdá, že je vždy více těch negativních komentářů. Proto je opravdu důležité zaměřit se na to pozitivní, připomínat si, proč něco děláte a proč je to dobré, pousmát se nad tím a říct, na jaké úrovni je asi ten, který nenávistné komentáře píše. Ten odpůrce je totiž často člověk, který nedělá nic, sedí za počítačem a jen komentuje, zatímco tvůrci se snaží něco předat.
Jak jsi vnímal útoky na svou homosexuální orientaci a jak moc ti to třeba bránilo přijmout sám sebe?
Je pravda, že pro mě jsou všechny hejty přes čáru, ale když to budeme brát z hlediska úrovně nepřijatelnosti, pokud se to vůbec dá nějak měřit, z mého osobního hlediska je reakce na sexuální orientaci hodně přes čáru, protože je to jedna z nejniternějších věcí. Opět se však dostávám k tomu, že jsem to ignoroval. Hodně lidí si myslí, že to ovlivnilo vnímání mé sexuální orientace, což se ale překvapivě nestalo a nemělo to žádný vliv.
Jak pro tebe bylo těžké tohle téma řešit v kruhu rodiny?
Věc, kterou mi dal YouTube a působení na sociálních sítích, je umění filtrovat lidi okolo sebe. To jsem se naučil už opravdu v útlém věku. Nikdy jsem proto kolem sebe neměl toxické lidi a nezažil jsem žádná povrchní přátelství, a vlastně i díky tomu bylo vnímání mé orientace a věcí okolo toho úplně v pohodě a nikdy, ať už to byla rodina, nebo přátelé, jsem se nesetkal s nějakým odporem a negativním přístupem. Myslím si, že všichni to tak nějak věděli už od začátku a nebylo to pro nikoho velké překvapení.
Za těch pět let se toho ve tvém životě určitě událo hodně. Co všechno ti tvá tvorba umožnila a za co jsi nejvíc vděčný, kdybych to měl například omezit na tři věci?
Určitě jsem vděčný za to, s kolika lidmi jsem se mohl setkat. Je to naprosto úžasné, jak internet dokáže lidi spojovat. Druhá věc jsou určitě zkušenosti, které mi v životě nikdo nevezme. Pak bych určitě zmínil svou úžasnou komunitu fanoušků a to, že můžu dělat, co mě opravdu baví, a posouvat se dál.
Říkal jsi, že jsi měl strašně moc práce a prakticky od 12 let už jsi řešil schůzky s partnery a další věci. Není ti líto, že jsi de facto tak trochu ztratil dětství?
Určitě v nějakém smyslu ano, ale nemyslím si, že se tak stalo úplně doslova, protože mě nikdy nebavilo být celý den venku a poflakovat se s kamarády. A i když možná v menším měřítku než u ostatních, i tohle proběhlo. Ale nikdy jsem necítil nějakou absenci kontaktu s vrstevníky a musím říct, že mi to prostě vyhovovalo. Rozhodně na ty časy nevzpomínám se smutkem či s lítostí. Bylo a je to náročné, ale mě to naplňovalo a naplňuje.
Jak moc pro tebe bylo těžké najít si opravdové kamarády? Jsi přece jen veřejně vidět a máš na sítích nějaká čísla, což je pro většinovou společnost nějakým způsobem atraktivní…
Vždy se našli nějací povrchní lidé, ale díky všem činnostem, kterým jsem se věnoval skrze YouTube, jsem získal jakýsi „čich na lidi“, takže pro mě nebylo náročné některé lidi odfiltrovat. Ať už dříve, nebo později, na člověku to prostě poznáš a vycítíš, zda je upřímný, či nikoliv. Je pravda, že jsem přirozeně odtažitější a ne moc lidí si pustím k tělu, takže okruh mých přátel je složen z lidí, se kterými se bavím s ohledem na svůj věk již řádku let. Těch opravdových přátel mám okolo sebe pár, ale jsou to lidé, kteří za to stojí, a vím, že mě kdykoliv podrží a já je také.
Jak to s tebou vypadá v této době a čemu se věnuješ ze všeho nejvíc? Na Instagramu máš napsáno „creator of everything visual“, co si pod tím mám představit?
Aktuálně studuju fotografii na střední škole a budu končit za tři roky, protože jsem přestupoval z jiné školy. Kromě YouTube se věnuju dalším věcem, které lidé často moc nevidí. Fotím, natáčím na zakázku a stále tvořím videa na YouTube. Pro to všechno je potřeba určitá dávka kreativity, a jak je známo, ubírám se směrem módy, které se chci věnovat i do budoucna. Od začátku mě navíc vždy bavilo lidi edukovat třeba o udržitelnosti a nějakých humanitních a sociálních tématech. Tomu se chci také věnovat i nadále.
Uvažoval jsi někdy například nad svou vlastní módní značkou?
Určitě jsem nad tím uvažoval, protože se v rámci spoluprací potkávám s různými lidmi z oboru. Na něčem už jsem spolupracoval například s Lukášem Macháčkem, něco malého jsem prováděl s Lukášem Krnáčem a určitě jsem přemýšlel i nad něčím vlastním, ale zatím si to úplně nedovedu představit. Momentálně jsem fakt vytížený a být návrhářem není jednoduché. Neskutečně obdivuju, kolik práce návrháři odvádějí. Člověk si to nedovede představit, dokud to nezažije a nevidí. Takže do budoucna se to třeba stane, ale v nejbližší době určitě ne.
Jak bys řekl, že si stojí naši čeští návrháři ve srovnání se světem?
Určitě bych nechtěl takto někoho porovnávat. Nemyslím si, že se to sluší. Čeští návrháři jsou zkrátka úžasní a je skvělé vidět, jak je celý svět poznává. Hodně se tak děje třeba i díky sociálním sítím. Díky Instagramu je například možné vidět renomované americké blogerky, které nosí módu Ivany Mentlové. Je úžasné, že se čeští návrháři dostávají do světa, protože podle mého jsou tam mnohem více docenění. Móda je v Česku totiž vnímaná úplně jinak než ve světě. Teprve u přicházející mladé generace je vidět, že trochu více investuje do módy a přemýšlí nad tím, co si na sebe vezme. Občas mi zůstane rozum stát, když jdu po městě a vidím, jak nádherně jsou mladí lidé oblečení. Ale celkově si myslím, že na tom Česko nikdy nebude stejně jako svět.
Proč si to myslíš?
Nikdy jsme tady neměli tak bohatou módní kulturu, ale neříkám, že je to špatně. Máme tady zase jiné věci, ve kterých jsme skvělí a které děláme lépe než jinde ve světě. Nicméně základ těch našich návrhářů je určitě úžasný, a když už někdo něco hledá, najde opravdu zajímavé kousky.
Několikrát jsi zmínil slovo udržitelnost, což je hodně aktuální téma, které se řeší ve všech možných oborech. Zvlášť mladá generace, která stejně jako ty vyrůstala s internetem, se tím hodně zabývá. Pro mnoho lidí můžeš být inspirací ty sám, ale kdo je v tomto směru inspirací pro tebe?
Je to spousta osobností z různých odvětví. Inspirace je všude okolo nás. Ať už je to blogger, influencer, nebo budova na kterou zrovna teď koukáme, tedy nádherně opravené Národní muzeum. Pořád se snažím obklopovat lidmi, kteří mají co předat, a snažím se sledovat, co mě zajímá a nějakým způsobem posouvá. Ze světa módy mě moc baví stylista Filip Vaněk, ikonická Vanda Janda, mám moc rád Ivanu Mentlovou, což je česká návrhářka, která tvoří úžasné věci z kůže, a spoustu dalších. Z pohledu udržitelnosti je to například Dewii, což je inspirativní veganka a spisovatelka, ale třeba i Ben Cristovao, který dělá úžasné věci v rámci osvěty o udržitelnosti.
Aktuálně probíhající pandemie koronaviru měla vliv na celé odvětví módy. Myslíš, že se kvůli koronaviru módní průmysl nějak změnil?
Nepřijde mi, že by se něco změnilo, naopak mi připadá, že módní domy solily přehlídku za přehlídkou, a ačkoliv tyhle akce byly digitalizované, což už v nějaké míře probíhalo i dříve, mám pocit, že pandemie nějaký extrémní dopad na módní průmysl neměla. Kolekce vycházely, lidé nakupovali a nepozoroval jsem nějaký úpadek. Je dost těžké vnímat situaci v Česku, kde byl tvrdý lockdown, a ve světě, kde tomu tak mnohdy nebylo. Třeba v takové Francii podle mého prostě lidé nakupovali úplně stejně, protože je pro ně móda zkrátka priorita. Samozřejmě se vyskytly nějaké problémy s dodáním materiálů a podobně, ale nějaký větší vliv pandemie asi neměla.
Viděl jsem, že ses účastnil letošního Fashion Weeku, co tě na něm zaujalo ze všeho nejvíc?
Osobně jsem byl na módní přehlídce LAFORMELA, Michaelu Kováčikovi, Lukášovi Krnáčovi a všechno bylo moc fajn a moc jsem si to užil. Je pravda, že jsem se na všechny přehlídky díval i ze záznamu, protože ty, na kterých jsem byl, probíhaly formou „autokina“, kdy jsme vše sledovali z auta, což bylo přece jen trochu zkreslené, ono totiž úplně nejde konkurovat klasickému catwalku. Živě je živě. Nicméně skvělé bylo to, že díky live streamům a záznamům byly některé přehlídky blíž i ostatním lidem, což dříve nebylo, a rozhodně to návrhářům a celému Fashion Weeku pomohlo.
