Není mileniál jako mileniál. Kdo jsou mileniálové geriatričtí a v čem se liší od ostatních?
Generace sem, generace tam
Baby Boomers, generace X, Y (tedy mileniálové), Z – jen málokdo se ve všech těchto označeních přesně orientuje. Tedy, kromě expertů na marketing a politiku, pod jejichž taktovkou obdobné klasifikace vznikají. Účel je přitom zřejmý – snadno a rychle porozumět hodnotám potenciální cílové skupiny zákazníků/voličů a následně poznatky využít v marketingové komunikaci. A jelikož hodnoty souvisí s věkem, právě ten vymezuje příslušnost k té či oné generaci. Baby boomery jsou tak všichni narození v době ekonomické prosperity mezi lety 1946-64, pro generaci následující, označovanou písmenem X (lidé narození cca v letech 1965-1985), se pak v Česku užívá také zmiňované označení Husákovy děti. Mileniálové, tedy ti, kteří maturovali na přelomu tisíciletí (ovšem uvažuje se také o rozptylu narození mezi lety 1980-2000), bývají označováni i jako generace Y – pro všechny ale platí, že roky, které vymezují příslušnost k dané skupině, nezřídka plus minus o pět let variují.
Kdo je mladý a starý mileniál?
Hranice mezi jednotlivými generacemi jsou ale docela široké, a tak je dnes mladým mileniálům okolo 27 let, kdežto těm starším (geriatrickým, chcete-li…) je již přes 40. Je tedy zřejmé, že dětství a dospívání se právě vzhledem k patnáctiletému rozdílu napříč samotnou skupinou mileniálů velmi liší. Byť jen proto, že za milník v digitálním světě je považováno datum 1. 1. 1983, což je oficiální počátek fungování internetu. Ten se ovšem od podoby internetu stávajícího po dobu trvání celé první dekády velmi lišil – starší mileniálové tedy pamatují instant message programy jako ICQ, nostalgicky vzpomínají na vytáčený internet (který „obsadil“ telefonní linku a v Česku byl levnější po sedmé večer…), ale i na největší výdobytek jejich prvního mobilního telefonu, tedy to, že umožňoval ruční sestavení vlastní (jednotónové) melodie vyzvánění. Není tak divu, že vznikla určitá „potřeba“ udělat napříč mileniály tlustou terminologickou čáru.
„Geriatričtí mileniálové dokážou správně rozeznat podtext sdělení v SMS zprávě, v rámci osobní schůzky umí vnímat mimiku protistrany. Ovládají moderní technologie, ale nenadužívají je, dokážou ale používat i ty, na které dnešní nejmladší generace dávno zapomněly – takže se např. nebojí použít hlasovou schránku, ale ani založit diskusi na Clubhousu,“ popsala charakteristiky nové mikrogenerace v článku Proč hybridní pracovní síla budoucnosti závisí na geriatrických mileniálech expertka na týmovou práci Erica Dhawan. Podle ní je právě tato specifická skupina mileniálů tvořena doslova „internetovými veterány“, kteří zažili počátek a rozvoj internetu a také souvisejících služeb. Geriatričtí mileniálové jsou tedy „dost staří“ na to, aby chápali i „staré“ způsoby komunikace, ale zároveň jsou dostatečně „mladí“ na to, aby rozuměli digitálnímu světu.
Ačkoliv Dhawan označení geriatričtí mileniálové (čímž odkazovala k těm, kteří se v rámci uvažované generace narodili nejdříve, tedy mezi lety 1980 a 1985) užívala v ryze pozitivní rovině, někteří uživatelé internetu se právě vůči přívlastku „geriatričtí“ vymezili odmítavě (a jednoduše řečeno, cítí se uraženi) – je totiž dle jejich názoru spojen s lékařskými konotacemi a týká se stárnoucí populace. A je fakt, že označit např. Beyoncé (*1981) či Marka Zuckerberga (*1984) za geriatrické mileniály zrovna ideálně nevypadá.
Zdroj: Giphy
Mezigenerační spojka
Je vlastně poměrně „působivé“, kolik kreativní energie někteří vynakládají na popis docela jasné skutečnosti – že lidé jsou různého věku a ty, kteří jsou věku podobného, mnohé spojuje. Nemluvě o tom, že dané odlišnosti mohou být výhodou. Na druhou stranu v marketingu a politice se právě podobné kategorizace lidí docela hodí (a usnadňují práci).
Bohužel ale tím asi „výhoda“ odlišování všemožných generací končí, naopak podle sociologů vede podobná praxe spíše ke zvyšování řevnivosti mezi nimi navzájem. V každém případě je docela úsměvné, že internetoví uživatelé mají čas a energii diskutovat o tom, jak komu říkat, a to i vzhledem k faktu, že jim samotným daná klasifikace naprosto v ničem nepomáhá a ani pro ně není přínosem. Nemluvě o tom, že stárnutí se vyhnout nelze – a to ani tehdy, když člověk odmítne termín „geriatrický“ (což má být paradoxně lichotka).
V obecné rovině je ale pobouření nad „geriatrickými mileniály“ podobně nesmyslné jako samo označování jednotlivých generací (o následných mezigeneračních válkách ani nemluvě). Pokud ale na „generační hru“ přistoupíme, na myšlence geriatrických mileniálů přeci jen něco je – právě tuto mikro-generaci totiž tvoří lidé, kteří mají poměrně jasnou představu o online světě a dokážou jej „normálně“ (tedy, srozumitelně) přiblížit i lidem starším – disponují tedy dovednostmi, které mohou posloužit k překlenutí generačních rozdílů. Bez ohledu na onen možná nepříliš lichotivý přívlastek jsou tak vlastně geriatričtí mileniálové určitým mezigeneračním mostem a spojením mezi časy minulými a dobou moderní, jíž vládne online kultura. A to – na rozdíl od samotného pojmenování generace – přeci jen prospěšné být může.
