Martin Stranka překvapil zcela odlišnou kolekcí fotografií Boyhood, kterou se snaží zrcadlit křehkost a intimitu chlapectví. „Fotka je pro mě terapie, osobní svědectví,“ říká
Rozhovor otevřu otázkou na vaši sérií fotek Boyhood. To je zatím nejnovější práce?
Je tomu tak. Poslední série fotografií nese název Boyhood (Chlapectví). Bylo to pro mě dlouhou dobu připravované téma a díky vynucenému zavření všech mých výstav po světě v rámci první vlny pandemie koronaviru vznikl čas, který jsem využil právě k nafocení této série, která se bude ještě dále rozšiřovat.
Co přesně má tato kolekce fotek znázorňovat?
Jedná se v podstatě o osobní zpověď a prozkoumávání tématu dospívání, kdy se z kluka stává muž. Je to přesně to meziobdobí, kdy je spousta vjemů a prožitků zcela nových a neznámých. Jsou to ty chvíle, kdy se člověk propojuje skrze vztahy s ostatními, aby se pak zase izoloval do vlastního světa.
Můžeme tedy říct, že se jedná o dost intimní projekt?
Ano, série Boyhood je pro mě trochu intimní zpovědí a trochu snahou prozkoumat čas dospívaní, kdy jedinou jistotou je nejistota v sebe samého. Baví mě ta křehkost chlapectví v kontrastu se společenským konstruktem, který udává, jak by měl chlapec či muž působit a jak by se měl chovat.
Aktuálně se pomalu a jistě můžeme těšit z uvolňování omezujících opatření, ale jak jste vlastně prožil celé období pandemie vy osobně?
Musím říct, že mě počátek pandemie zasáhl bohužel v plné síle. Druhého března 2020 jsme otevírali na 100 zahraničních výstav, tu největší právě doma v pražském Mánesu. V Praze proběhla úžasná vernisáž, které se zúčastnilo více jak 600 hostů a návštěvnost za otevřený týden dosahovala počtu 13 000 návštěvníků. To bylo naprosto nad očekávání, ale pak už to šlo den po dni s počtem nemocných nahoru a my jsme museli také zavřít. Nicméně já se vždy snažím každou situaci přetavit v něco smysluplného a tak jsem díky tomu obrovskému množství volného času začal opět fotit mnohem více a takhle začal zrod série Boyhood. Takže rozhodně jsem neseděl doma na zadku, naopak jsem fotil tolik, jako už dlouhé roky ne.
Dá se tedy říct, že vám to v něčem uškodilo, ale i pomohlo?
Samozřejmě, že mě mrzelo, že jsme museli výstavu Dechem v pražském Mánesu zavřít a po roce a půl ji budeme doufejme 1. listopadu opět otevírat, ale můžu být velmi vděčný za své sběratele a fandy, kteří se mnou jdou už bezmála 15 let mé práce. I přes to, že jsme museli pozavírat a zrušit výstavy v ČR i v zahraničí, jejich zájem o umění neklesl, ale naopak se zvýšil. Bylo to zřejmě i díky tomu, že lidé trávili více času doma. Takže i přes tuto nepohodlnou dobu jsem opravdu doma nekoukal z okna, ale naopak jsem pracoval o to více.
Zmínil jste 15 let tvorby, jak byste popsal vývoj fotografie během této doby? Lze pozorovat nějaký obecný celosvětový rozvoj, trend?
Myslím si, že posledních 5-10 let se mnohem více dává prostor výtvarné fotografii. Dříve jsem více cítil obecně konzervativnější pohled na fotku. Dnes mnoho mladých fotografů pracuje s formátem fotky daleko za její klasickou podobou. A to je dobře. Pokud by někde neměly být hranice, pak určitě v umění. Dříve jsem musel neustále vysvětlovat a obhajovat postprodukované fotografie, které dnes už běžně plní velké významné galerie, takže to vnímám jako pozitivní posun k vetší otevřenosti ve vnímaní fotografie jako média. Obecně si myslím, že se lidé stále více otevírají představě, že svět je spektrum možností, ne jen předdefinované stereotypní šuplíky.
A jak jste se od roku 2007, kdy jste začal fotit, rozvinul vy sám? Máte pocit, že došlo k nějaké razantní změně ve vaší tvorbě?
Já jsem fotografii nikdy nestudoval a celou cestu jsem si prošlapával sám. Fotka je normální řemeslo, kde člověk neustále roste a objevuje nové věci. Stylizace fotek se i u mě posouvá dál a s každým tématem se trošku mění koncept fotografií. Dříve jsem dost pracoval s kolážemi a velkou postprodukcí. Nyní v sérii Boyhood stavíme kompletní scénu na place s následnou minimální úpravou fotky. Je to dobře vidět z backstage videí. Aktuálně začínám spolupracovat s lidmi od hollywoodských filmů, takže prostor k posunu zde stále je. Když zkrátka žijete uměním tak moc, vše vás posouvá a žene kupředu samo.
Backstage video z focení série fotek Boyhood:
Kde čerpáte inspiraci pro své fotky? Vzniká to nahodile podle situace, nebo máte vše jasné již od začátku?
V životě. Vím, že to může znít hodně jednoduše, ale je tomu tak. Každodenní život v lidských vztazích, vazbách a emocích je pro mě tou největší inspirací. Můžu říct, že se už od počátku focení stále držím pomyslného osobního deníku, který pro mě vytvářejí právě jednotlivé fotky. Stále jde o nějakou osobní zpověď, niterní dialog, vidění světa skrze mé oči apod. Dříve jsem byl schopný vyrazit s foťákem a kamarádem či kamarádkou někam do lesa, kde fotografie vznikla, dnes je to už opravdu produkčně náročné, jako třeba v sérii Boyhood. Na place je nás klidně i 10 až 15 lidí, každý má svou úlohu, já to celé musím udržet pohromadě a s asistentkou Míšou vše dostává reálné obrysy. Ze zmiňovaných backstage videí je právě vidět, že při vzniku jednoho snímku to vypadá, jako bychom na place točili nějaký film. Dnes už to zkrátka moc nejde bez několikaměsíční přípravy.
Několikrát jste zmínil, že je vaše práce podobná osobnímu deníku, můžete to ještě trochu víc rozvést?
Fotky jsou pro mě vlastně pomyslným osobním deníkem. Nesnažím se ztvárňovat a zachytávat své okolí jako něco nereálného. Snažím se zhmotnit mé osobní vjemy a prožitky prostřednictvím fotky. V každé fotce se projevuje osobní příběh a zkušenost. Nic není jen vizuální konstrukt. Vždy je to opřené o osobní a častokrát emotivně silnou zkušenost. Někdo si píše deník, já jej tvořím skrze fotky.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad příběhu právě ze série fotek Boyhood?
Například fotografie „Memories“ je analogie na ztrátu blízkého člověka. Začal jsem před 15 lety fotit právě kvůli ztrátě bývalého partnera, který se utopil. Na fotografii je zachycena symbolika vody, nehody a vzpomínek na tu dobu, kdy se člověk tehdy poprvé zamiloval. Vím, že to vysvětluju trochu povrchně, ale ono je to vždy náročné jít až moc do hloubky v popisu fotek a příběhů, které za nimi stojí. Je to pro mě hodně osobní téma a vím, že se tomu veřejně úplně nevyhnu, ale pokud to jde, vždy říkám, ať na sebe člověk jako divák nechá fotku působit a odnese si z toho to své.
Fotografie s názvem MemoriesFoto: se souhlasem Martina Stranky
Co myslíte, že dokáže „běžného“ fotografa posunout k tomu, že vystavuje a prodává svá díla do celého světa? Je to právě onen příběh, který se za fotkou ukrývá?
Na to samé se dodnes ptám sám sebe, jak se to povedlo. Jsem za to nesmírně vděčný, ale návod a nějaký manuál na to asi opravdu neexistuje. Můžu jen říct, že jsem na počátku nikdy nefotil pro úspěch. To je něco, co může přijít později samo jako vedlejší efekt. Pro mě fotka byla na počátku jakýmsi odrazem ztráty blízkého člověka. A to, že se z terapie stal koníček a z koníčku pro mě dnes už práce, to už je někde mezi nebem a zemí a jsem za to nesmírně vděčný.
Na kontě máte mnoho mezinárodních ocenění, kterého si vážíte ze všeho nejvíc?
Ocenění jsou opět jen vedlejší efekt toho, když člověk dělá něco s vášní a hodně intenzivně. Nic, co by člověku dávalo nějakou vyšší hodnotu, ale jen součást této profese. Pravdou však je, že při úspěchu v obrovských mezinárodních soutěžích se vám otevírají dveře opravdu do celého světa. Pro mě je největší výhrou svoboda, kterou mi fotka dala. Možnost tvořit a stát na vlastních nohách, bez nutnosti spoléhat se na komerční práci, je pro mě opravdu největší satisfakcí. Pokud bych však měl říct jedno ocenění, pak je to určitě ten pomyslný „fotografický Oscar“ a první místo za fotku „Dreamers and Warriors“. Fotografie byla vybrána z 326 000 snímků z celého světa. To mě potěšilo moc.
Vystavoval jste na mnoha místech světa, fotil významné osobnosti a zažil spoustu zážitků, máte však stále nějaké přání, které byste si chtěl splnit?
Já jsem tak nějak opravdu vděčný za to, jak mě každým rokem stále víc a víc dokáže fotka překvapit. Když už mám pocit, že mám vše a vděčnější už být ani nemůžu, zase se stane něco, co mě mile překvapí. Já bych si přál jen to, aby tento rostoucí trend vydržel co nejdéle a nejlépe navždy. Moci tvořit a živit se vlastní tvorbou vystavovanou po celém světě, co víc si člověk, tedy přesněji řečeno umělec, může přát. Nicméně teď v červenci budeme otevírat velkou sólovou výstavu v Orlandu na Floridě. To byl můj malý sen, který se aktuálně plní. Znovu musím zopakovat, že jsem opravdu spokojený a vděčný za to, kde jsem nyní.
Pokud se nepletu, stále žijete primárně v Česku, nicméně vaše klientela a většina práce je především v zahraničí… Neměl jste někdy nutkání se z Česka přemístit jinam?
Ano, žiju a pracuju v Praze. Dnes už můžu s dobrým pocitem říct, že po úspěchu v zahraničí se začali v nemalém množství objevovat i sběratelé umění zde v Česku. Dnes je to už skoro půl na půl, takže nemám důvod „utíkat“ někam do zahraničí. Výstavy se vždy v zahraničí otevřou, ale já se pak rád vracím domů do České republiky. Mám tu úžasné lidi kolem sebe a mám opravdu rád českou zemi a povahu, proto tady budu zřejmě vždy bydlet a žít a do zahraničí budu cestovat jen pracovně.
