Trans žena Andrea (23): „Trans lidé mají v Česku větší práva než gayové a lesby. Jsem vděčná za to, jaké u nás máme podmínky“

Andrea je trans žena, která aktuálně prochází tranzicí. Jaké pro ni bylo, když si poprvé uvědomila, že má jiné pohlaví, než jaké jí bylo při narození přiřazeno? Jak její tranzici vnímá bližší a širší okolí? To vše najdete v důvěrném rozhovoru níže.

Kdy přišlo uvědomění, že ses asi narodila v jiném těle?

Asi bych úplně neřekla, že jsem se narodila v jiném těle, protože jsem například se svou postavou byla vždy spokojená. Měla jsem vždy holčičí postavu, ale jediné, co mi překáželo, byly jiné pohlavní orgány a pohlavní znaky. Kvůli tomu jsem měla problémy od dětství, protože jsem na sobě nechtěla nosit plavky a vadilo mi mít odhalené bradavky, takže jsem se motala do ručníku, když jsme byli třeba na pláži. Už od školky mi dělalo problém chodit na pánské záchody, takže jsem chodila pouze do kabinek a z toho jsem si odnesla fobii až do dospělosti, kdy moc nechodím na veřejné záchody a když někam jedu, snažím se raději nepít.

Odmalička ses zkrátka necítila jako kluk?

Přesně tak. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Vždy jsem se chovala jako holka. Jako malá jsem trhala kytky, zatímco ostatní kluci hráli fotbal. Těm klukům jsem pletla věnečky, které samozřejmě nechtěli. Navíc jsem vždy tíhla k jemnějším a tvůrčím věcem, i proto jsem vyučená cukrářkou.

Nicméně poprvé, kdy jsem si opravdu uvědomila, že půjdu do tranzice, to bylo v prosinci v roce 2018. Moje maminka má psychické problémy a v té době se jí to zrovna rozjelo a já jsem k tomu navíc měla hrozný nápor v práci. Dělala jsem šestnáctky a dostala jsem se na fyzické dno. Doslova mě přestal bavit život a uvědomila jsem si, že už takhle nemůžu dál fungovat. Pak jsem se začala malovat a pomáhalo mi to. Tohle období trvalo asi tři měsíce, během kterých jsem se odhodlávala napsat sexuoložce. Nakonec jsem se odhodlala a napsala paní doktorce Fifkové, která mi moc pomohla.

Ta je v souvislosti s touto problematikou známá, pokud se nepletu?

Máš pravdu. Pokud bych mohla někoho doporučit, je to právě ona. Jsem s ní hodně spokojená a líbí se mi, že mi vždy řekne všechny informace a nemaže mi med kolem pusy. Ještě před její návštěvou jsem napsala svůj „životopis“, kde jsem popsala svůj příběh a pak mě poslala na interní, endokrinologické a psychologické vyšetření. Musím říct, že každý doktor byl skvělý a všichni mi vycházeli vstříc. Ačkoliv jsem měla třeba z interního vyšetření velký strach, že mi objeví nějakou skrytou nemoc, která by mohla tranzici zabránit, nakonec to všechno dopadlo dobře, takže jsem začala brát hormony. Nejdříve jsem zkoušela poloviční dávku, abychom zjistili, zda to zvládám a poté jsem přešla na plnou. Aktuálně beru hormony a blokátory mužských hormonů a zatím u mě vše probíhá naprosto bez komplikací, za což jsem ráda. Vím o případech, kdy tomu tak z různých důvodů nebylo a tranzice kvůli tomu musela být ukončena.

Ale dá se říct, že je pro tebe tranzice zatím docela čerstvá věc?

Ano. Aktuálně je to třináct měsíců. Musím říct, že mi trochu pomohla i pandemie koronaviru. Pro mě bylo skvělé nošení roušek, protože ze začátku, než se mi trochu změnil obličej, aby byl pro společnost přijatelnější, byla jsem ráda, že se mohu „zakrýt“ rouškou. Dlouhou dobu jsem také nosila neutrální oblečení a až poslední čtyři měsíce nosím dámské oblečení i na veřejnosti.

V jaké fázi tranzice se aktuálně nacházíš?

Nedokážu to popsat, protože vůbec netuším. Jsem prostě v předoperační fázi, ale díky tomu, že je tranzice strašně individuální, má u každého jiný průběh. Ale myslím si, že jsem jeden z těch lepších případů, protože to zatím probíhá bez komplikací. Tento rok mě čeká komise a pak hlavní operace pohlavních orgánů, která je povinná pro úřední změnu pohlaví.

Co všechno se mění, když začneš brát hormony a co konkrétně jsi na sobě mohla pozorovat?

První tři měsíce jsem byla v klidu a působilo to na mě spíše jako placebo. Hodně jsem se usmívala, měla jsem ráda lidi a přišla jsem si jako na drogách. Poté jsem si našla přítele, se kterým už nejsem a možná na to mohl mít vliv i on, protože jsem začala mít úzkosti a neměla jsem takovou radost ze života. Každých pět minut se mi střídala nálada, takže jsem nejdřív všechny s radostí vítala a pak jsem je posílala někam. Ale i tak si myslím, že jsem to zvládla dobře. Vnitřně jsem jen prožívala menší zmatek. Nejzásadnější, co se u mě změnilo, byl postoj k životu. Dříve jsem se hrozně bála smrti, což je téma, které aktuálně řeším, protože budu podstupovat onu velkou operaci. Nějakou dobu jsem se vlastně učila smířit se smrtí, což bylo zvláštní, ale od té doby, co jsem se s tím smířila, je vše naprosto v pohodě.

Queer hvězda The Crown Emma Corrin promluvila o svých zkušenostech16. 8. 2021

Jak tvou tranzici prožívají ostatní lidé? I pro ně je to obrovská změna…

Ačkoliv to nechápu, přijetí pro ně bylo mnohem jednodušší než pro mě. Já třeba dodnes ráno stále chodím k zrcadlu a ujišťuju se, jestli jsem to já a jestli to nebyl jen sen. Ale mám skvělou rodinu a jsou s tím v pohodě. Jediný problém jsem měla se strejdou, který mi řekl, že se mu chce ze mě zvracet. Bylo to nepříjemné, ale byl to jediný zádrhel. Jinak jsem měla tak velkou podporu, že si ji snad ani nezasloužím. Jsem vděčná za to, jaké lidi okolo sebe mám.

Neměli ani problém s tím tě hned začít oslovovat jako holku?

Vůbec ne. Měla jsem dědečka, který umřel tři dny po začátku mé tranzice. Už týden před začátkem hormonální léčby přišel s tím, že mi chce říkat Andrejko a začal mě takto oslovovat. Jméno mi vybrali s mamkou. Já sama jsem si ho vybírat nechtěla a už z principu věci jsem to nechala na mámě a prarodičích, kteří mi byli hodně blízko. Ze začátku jsem se dokonce přeříkávala daleko víc než oni. (smích)

A jaké byly reakce lidí, kteří nejsou tví známí, ale znáte se z vidění? Myslím například sousedy a lidi z okolí… I ti přece museli vnímat, že se něco razantního změnilo.

Co se týče reakcí v negativním slova smyslu, nic takového nebylo. Naopak se mi stává, že mi tito lidé píšou s podporou a dokonce jsem měla takový incident, kdy se někdo z blízkého okolí snažil se mnou něco mít, ale odpálkovala jsem ho. Překvapivě musím říct, že chlapi na to reagují daleko lépe než ženy a ještě víc překvapující je, že daleko lépe na to reagují heterosexuální muži než gayové. Když měl někdo nějaké připomínky, byli to většinou gayové, ale k tomu musím dodat, že to nikdy nebyly žádné hanlivé urážky.

Samozřejmě se vždy najde někdo, kdo tě netoleruje, ale často jde spíše o problém těch lidí, ne můj. Často je to i problém politiků, kteří občas vypustí z pusy opravdu bludy. Měli by brát ohledy na mladší generaci, protože takové věci se opravdu dějí a rozhodně ne z rozmaru, jak někteří z nich tvrdí…

Andrea aktuálně prochází tranzicí
Foto: se souhlasem Juana Calderóna

V tomto máš asi opravdu štěstí, ale občas i na internetu je k tématu tranzice možno vidět vlnu obrovské nevole… Proč myslíš, že tomu tak je?

Já jsem například ke všem lidem tolerantní a chci, aby byli i oni ke mně. To někteří trans lidé neumí. Vztahují na sebe pozornost a zbytečně na ostatní útočí. Já třeba nemusím jednu organizaci, která sice bojuje za práva trans lidí, ale bojuje pouze za práva některých trans lidí. Lidé, kteří se chtějí začlenit do běžného života, se veřejně moc neprezentují. A některé názory, které zní z úst představitelů té organizace, by se měly prezentovat jako jejich názory, ne názory všech trans lidí. Každý je přece úplně jiný a každý má jiný příběh. Ještě jsem nepotkala dva lidi, kteří by to měli úplně stejně.

Setkala jsem se i se skupinou lidí, která bojuje za to, aby trans lidé nemuseli projít sterilizací, pokud nechtějí, ale jde o to, že když podstoupíš operaci, zmírníš rizika, ke kterým by mohlo dojít kvůli tomu, že bereš hormony. Ze zdravotního hlediska je tedy dobré operací pohlavních orgánů projít. Když v Česku někdo podstupuje tranzici, s tou operací prostě počítá, ale existují případy, kdy se někdo po půl roce rozmyslel a dožadoval se nějakých práv. Za mě osobně je ta operace dobrá a můžeme být rádi za to, že ji hradí pojišťovna. I doktoři mi říkali, že je dobré tím projít. Vlivem hormonů v těle jedno či druhé pohlaví prostě nemá co dělat.

Někdo ale zase nemusí souhlasit s tím, že by sterilizace měla být povinná a někteří lidé bojují za to, že by měli mít právo volby…

To je naprosto v pořádku, ale o tom právě mluvím. Nechci, aby nějaká organizace bojovala za „všechny trans lidi“, když já její myšlenky prostě nesdílím. Takhle to mám já a mluvím za sebe. Pokud člověk mluví za sebe a prezentuje svůj názor, je to v pořádku. Nedovolila bych si říct, že osmdesát procent lidí říká tohle a dalších dvacet tamto. Je to soukromá a osobní věc každého z nás.

Náboženské skupiny chtěly narušit protest LGBT komunity za rovnoprávnost v Sarajevu17. 8. 2021

Nicméně jak bys sama za sebe zhodnotila Česko v rámci toho, jaké u nás máme podmínky pro trans lidi?

Sama za sebe bych to hodnotila velice kladně. Opravdu jsem neměla problémy s oslovováním, s vyřízením jména, protože už jsem oficiálně Andrea, a vlastně s ničím. Myslím si, že je to úplně v pohodě. Ani kauza „Mko“ a „Fko“ v občance mi nedělá problém (podmínkou změny pohlaví je již zmiňovaná operace, teprve poté dojde k vydání „nového“ občanského průkazu, kde se promítne změna pohlaví, což je pro některé trans lidi procházející tranzicí citlivé téma, pozn. red.). Jsem s tím v pohodě, protože občanku nikde neukazuju a když už, vždy předem říkám, že procházím změnou pohlaví. Je v pořádku, aby úřady věděly, že tím procházím. Já se za to nestydím, jinak bych do toho nešla.

Jsou důležitější věci, kterým by se politici měli věnovat. Čím více se ukazuje na trans lidi, tím více starostí a problémů vzniká a tím více roste nenávist vůči nám. Jsme jeden z mála států, kde mají trans lidé tak velkou podporu a já si jí nesmírně vážím. Možná je to odvážné něco takového tvrdit a mluvím opravdu čistě za sebe, ale říkám, že je smutné, že trans lidé dnes mají dokonce větší práva než gayové a lesby.

Jak to myslíš?

Jde o to, že když projdu změnou pohlaví, můžu si například adoptovat dítě a vzít se se svým partnerem, protože budu uznaná jako žena. Vláda by se v tomto ohledu měla věnovat také gayům a lesbám, kteří právě s tímto mají problém.

Pokud se nepletu, přitahují tě muži… Co se týče navazování vztahů, jsi připravená potenciálnímu protějšku ihned říct, jak se věci mají?

Ano, úplně hned. Ještě než si budeme psát. Všude na sociálních sítích mám uvedeno, že jsem trans žena a říkám to hned. Myslím si, že je to v pořádku, protože ti, kteří to neříkají, žijí život ve lži. Už tak jsem dlouhou dobu žila ve lži a nechci v tom pokračovat. Jsem sama se sebou ztotožněná a představa, že mám partnera, který přijede k nám domů na návštěvu, kde budou fotky nějakého malého kluka a bude se ptát, kdo to je a já budu vymýšlet nějaké scénáře, je zcestná. Jdu s kůží na trh a říkám to opravdu každému. Když vidím, že na mě někdo blbě kouká, což se opravdu stává minimálně, jsem schopná za tím člověkem jít a říct mu, že jsem trans. Jsem totiž dost výřečná a komunikativní.

Pravda je, že dosavadním jediným problémem jsem pro sebe byla já sama, protože jsem občas koukala na názory na internetu, které hovořily o tom, jak je to špatné a říkala jsem si, že mě lidé budou probodávat pohledem, ale vůbec to tak nebylo. Je to pouze o nastavení v hlavě. Menší problém jsem zažila akorát v práci, protože když jsem začala užívat léky, ztratila jsem svalovou hmotu a přibrala jsem 17 kilo. Neměla jsem sílu a byla jsem unavená. Do toho mě bolela prsa a s prací to bylo horší, takže jsem přestala a říkala jsem si, že během období, kdy procházím změnou pohlaví, se chci udržet psychicky i fyzicky v pohodě. Práci jsem vyzkoušela hledat opět v srpnu a neměla jsem problém. Zaměstnali by mě všude, kam jsem poslala životopis.

Zdroj: Jan Witek