Lidská přitažlivost je sice záhadou, přesto jsou způsoby, jak vlastní atraktivitu zvýšit. Stačí splnit sadu základních pravidel
„Zákony“ lidské přitažlivosti jsou nejen předmětem zájmu každého z nás, ale také vědců z mnoha různých oborů. Teorií existuje celá řada a některé si vzájemně i odporují. Je tedy vůbec možné určit, co atraktivitu člověka v očích druhých zvyšuje? Údajně ano – a dokonce lze zapracovat i na vlastní přitažlivosti…
Protichůdné teorie přitažlivosti
Nejznámější – a prakticky zlidovělá – teorie týkající se toho, jak lidé (nezřídka podvědomě) vyhledávají vztahy, říká, že protiklady se přitahují. A s takovým tvrzením lze rozhodně souhlasit, jelikož druzí nám nezřídka imponují právě proto, že jsou jim vlastní takové charakteristiky, které nám schází. Vlastně tato teorie sahá až do docela hluboké historie (přímo k Platónovi), a to v podobě hledání druhé – lepší – polovičky. I proto tedy nezřídka vznikají na první pohled docela nesourodé páry tvořené třeba introvertem a jeho pravým opakem, tedy extrovertem, ale také dvojice nesourodé věkově, etnicky ad. Přitažlivá je jednoduše jinakost, ale i exotičnost, něco neznámého, ale i nedostupného. Dokazují to také příběhy ukotvené v popkultuře od Romea a Julie až po Krásku a zvíře. Na druhou stranu – i když v příbězích podobné nesourodé dvojice žijí „šťastně až do smrti“, reálně platí, že čím více odlišností mezi partnery panuje, tím nižší je šance na to, že jejich vztah dlouhodobě přetrvá.
V podstatě s naprosto opačnou premisou pak pracuje tvrzení, jež by bylo možné vystihnout klasickým českým pořekadlem, že „vrána k vráně sedá“. Tzv. teorie zrcadla totiž říká, že se zamilováváme do lidí, kteří nám připomínají sebe sama (což tedy do jisté míry může hraničit až s narcisismem). A pravdou je, že vztahy, které jsou postavené na sdílení hodnot, zájmů (či profese), tradic, ale i dalších osobnostních charakteristik, mají ze statistického hlediska mnohem větší šanci přetrvat. Protože shoda samozřejmě minimalizuje konflikty. Na druhou stranu – podobné vztahy zase mohou být docela nuda.
A tak by se dalo říci, že receptem na úspěch je víceméně kompromis – takový, aby si lidé byli do jisté míry podobní, ale ne příliš. Vlastně by se dala uplatnit i teorie o sociálním kapitálu, kdy platí, že by se lidé ideálně měli zamilovávat jen „v rámci vlastní ligy“. A to bez ohledu na všechna ostatní zmiňovaná kritéria (a to pomíjíme faktor krásy, který dle některých nejvíce láká muže, a faktor bohatství, jenž údajně více funguje na ženy). Jenže jak známo, někdy si láska a city nedají poroučet. Čímž se kruhem vracíme k otázce, proč někteří lidé jsou atraktivnější než jiní…
Zákony atraktivity pro každého
„Vždy mě zajímala teorie přitažlivosti, to, co emocionálně přitahuje lidi k ostatním,“ popisuje tak počátek svého zájmu o zkoumání atraktivity Justin Clottey, který sestavil osm zákonů přitažlivosti (a nyní je také vydává knižně). V základu pak ale pracuje s tzv. Pygmalion efektem, který byl již vědci v minulosti popsán. „Ať si to chceme připustit, nebo ne, obraz, který o nás mají ostatní lidé, výrazně ovlivňuje i to, jak se vidíme my sami. A tato představa předurčuje, jak s námi bude zacházeno. Je to jako zpětná vazba. Pokud je pozitivní, pozitivně budeme vystupovat a také tak budeme vnímáni, stejné pravidlo ale platí i pro zpětnou vazbu negativní,“ shrnuje totiž Clottey s tím, že se vlastně jedná o „začarovaný kruh“. Druzí si o nás vytváří obraz na základě toho, jak se prezentujeme – a to, jak se prezentujeme, se odvíjí od toho, jak jsme druhými vnímáni. To pak v důsledku ovlivňuje všechny naše vztahy, a to včetně těch romantických. „Být atraktivní je především o tom nějakým způsobem přitahovat pozornost druhých. A být atraktivní je důležité, protože to druhé motivuje k tomu, aby takovému člověku věnovali svůj čas a energii,“ dodává Clottey s tím, že podobně, jako lze druhé přitahovat, je možné je také odpuzovat.
Zdroj: GiphySvou roli tedy sehrává celá řada faktorů, a to od vzhledu až po chování. A pozor – v tomto případě platí, že byť pozitivní, ale přehnané chování může nadělat více škody než užitku. „Pokud je někdo příliš milý, může to být odpudivé – lidé nezřídka nevěří motivům příliš milých lidí, nebo cítí nepříjemný závazek laskavost oplácet,“ upřesňuje Clottey. Jednoduše řečeno, být „správně atraktivní“ je docela věda – a problémem je také to, že namísto toho, abychom se učili, co dělat pro zvýšení své atraktivity, se od dětství spíše učíme, co nedělat, abychom se neznelíbili. A proto je tu osm zákonů či pravidel (pro zvýšení) přitažlivosti, tedy (sebe)jistota, lehkost, rovnováha, vzácnost, zvládnutá dovednost, bezstarostnost, pověst a samozřejmě také fyzický vzhled…
Od sebejistoty až po fyzický vzhled…
Aby člověk byl pro druhé zajímavý, měl by vystupovat sebevědomě – v takovém případě si ale musí být sám sebou skutečně jistý. Důkazem sebejistoty však není jen konkrétní (rozhodné) jednání, ale řada nezřídka podvědomých aspektů, jako je třeba řeč těla (na níž je ovšem možné cíleně zapracovat). Ruku v ruce s jistotou jde také určitá „lehkost“, lehkost, s jakou řešíme nastalé problémy, lehkost, s jakou bereme život a čelíme s ní třeba i těžkým životním situacím. A vlastně i bezstarostnost (kterou Clottey kategorizuje na humor, pokoru a citlivost) je tím, co na druhé působí jako „magnet“.
Zdroj: GiphyDůležité je však také zachování rovnováhy – kdy lidé jsou přitahováni těmi, o nichž si myslí, že jim právě k dosažení rovnováhy mohou pomoci (a to buď prostřednictvím podobností, nebo rozdílností – což jsou vlastně dva v úvodu článku popsané základní vztahové principy). Svou dávku atraktivity nám dodává také zvládnutí nějaké dovednosti, pro niž (a související úspěch) si nás druzí mohou vážit – což souvisí i s pověstí (či reputací). „Právě na vybudování reputace není třeba vyvíjet příliš mnoho úsilí, vlastně se utváří sama – resp. utváří ji okolí,“ vysvětluje Clottey.
Důležitým aspektem přitažlivosti je ale také jistá míra „vzácnosti“ či přímo nedostupnosti. Platí totiž, že ti, kteří jsou „dostupní“ méně často, jsou pro okolí atraktivnější (a jen tak snadno se „nepřejedí“). A opomíjet nelze ani fyzický vzhled – tedy rysy obličeje, stavbu těla, výšku, ale třeba i styl oblékání, kdy však výslednou míru přitažlivosti ovlivňuje také subjektivní vkus protějšku.
Ačkoliv na některých aspektech lze samozřejmě zapracovat více než na jiných, minimálně jistě nikomu neuškodí, pokud si začne uvědomovat sebe sama a zamyslí se nad tím, zda svým chováním a vystupováním některé spíše neodrazuje, než aby je přitahoval. Samozřejmě také platí, že zvládnutí „pravidel atraktivity“ není otázkou pár dní, na druhou stranu, když už se člověk začne aktivně zasazovat o to, aby svou atraktivitu zvýšil, výsledky se podle Clotteyho rozhodně časem dostaví.
