Populistický odpor k LGBT lidem se může obrátit vůči komukoliv jinému, říká autor dystopické novely, v níž v Česku vznikají LGBT-free zóny

Blíží se Vánoce a v oblasti Sudet se střetává trojice postav, které spojuje jediné – všechny hledají sebe sama. A každá po svém. V Česko-polském pohraničí tak kněz Tadeusz zavádí „polské pořádky“, mladý gay Tomáš na téže místo míří, aby utekl sám před sebou, a Němka Julie zase následuje stopy svých předků. Jejich osudy se střetnou za situace, kdy v Česku již nic není jako dnes – členství v EU je téměř totam a LGBT-free zóny jsou „na spadnutí“. Právě v těchto kulisách se rozehrává příběh novely Vykořenění z pera Ivo Skopala…

Ivo, z nastíněného děje vaší novely lze soudit, že aktuálním děním u našich sousedů jste docela znepokojen, myslíte, že Česku takový scénář skutečně hrozí?

Upřímně věřím, že spíše ne. Tedy, minimálně v té náboženské rovině, a to i vzhledem k sekularizaci české společnosti. Máme ale jiné problémy. V Česku je například několik set tisíc lidí v exekucích, lidí s nedůstojnými příjmy a v dluhových pastích. Bohužel situace s covidem ničemu nepomůže, ten totiž nejdrtivěji dopadl právě na nejchudší část společnosti. Proto je podle mého názoru velmi důležité, aby společnost myslela na všechny, jinak se totiž tato nejohroženější skupina může nechat zlákat populistickými hesly, což může vést k „tažení“ proti komukoliv. Nejen proti gayům, ale i proti dalším minoritám, migrantům, černým, bílým, proužkovaným….

Lidskoprávní organizace vyzývají uzbecký režim, aby přestal s mučením lidí „podezřelých z homosexuality“12. 8. 2021

Populismus je obecně problémem, s nímž se potýká řada zemí. Jste mj. vystudovaný politolog - v čem dle vašeho názoru tkví jeho podstata?

Vystudovaný jsem, ale politologii se profesně nevěnuji. Každopádně princip je asi všude stejný, tedy časté vyhraňování skupin vůči sobě, vymezování „my“ vůči „oni“. Dříve byli tématem migranti, teď jsou to LGBT lidé, jak jsem ale již říkal, zítra to může být kdokoliv jiný, což bychom si měli také uvědomit. Populisté totiž neustále musí přicházet s něčím novým. A jelikož část jejich rétoriky je postavena právě na tom vymezování se, vlastně tak straší lidi. Krom planých slibů a této štvavé rétoriky od nich nic pozitivního neuslyšíte – právě z toho populismus žije. Důkazem může být klidně i Tomio Okamura. V minulosti měl nějaké názory, ty ale změnil a teď hlásá něco zcela jiného. Není za tím nic hlubokého, žádné „prozření“, prostě se mu teď něco hodí, a tak to využívá ke sbírání politických bodů.

Pomineme-li, že je třeba dbát na to, aby společnost nepřehlížela ty, kteří čelí různým (existenčním) problémům a jsou tak i snadno ovlivnitelní, existuje podle vás nějaká cesta, jak z kruhu populismu ven?

Nemám samozřejmě recept na univerzální řešení problémů, ale myslím, že obecně je důležitá diskuse ve společnosti, neuzavírání se do určitých skupin. Zásadní je, řekl bych, vzdělání. Pokud vedete lidi k tomu, aby byli sebevědomí, mysleli kriticky a ověřovali si informace, asi tak snadno nenaletí. Měli bychom mít také politiky, kteří se dokážou bít za věci, které jsou nepopulární, a veřejně říkat, že jsme prozápadní země. Určité „hrbení“ politiků je nebezpečné. A taky si myslím, že je špatné naše přilnutí k zemím V4, to nám obecně vůbec v ničem neprospívá. Měli bychom se identifikovat jako silná proevropská země a ne se přiklánět k Maďarsku a Polsku.

Možná je ale určitou cestou, jak na stávající i potenciální problémy poukazovat, i umění – včetně vaší knihy. Knih s gay postavami od českých autorů, kteří by mohli reflektovat právě i situaci v tuzemsku, je ale minimum. Možná nejsou žádné. (smích) Čemu to přikládat?

Moje kniha je prvotina, takže na nějaké komplexní hodnocení českého (gay) knižního trhu se zrovna necítím. (smích) Ale co mi utkvělo v paměti, bylo uvedení čtení britského gay románu Linie krásy na Českém rozhlase, které vyvolalo obrovské pohoršení. To mě šokovalo. Bez problémů se tu vydávají knihy o sexu a nikomu to nevadí. Polonazí lidé jsou na obálkách knih i časopisů, ale jakmile je někde zmíněn penis v kontextu toho, že se líbí mužům, jsou hned někteří lidé pohoršení a div to nevede k vyhazovu z rozhlasu. Myslím, že to také něco vypovídá o naší společnosti, nikomu nevadí, když je sex všude, ale když je to gay sex, lidé říkají fuj. Možná by tedy ta česká gay literatura neměla dost čtenářů…

Já jsem sice žádnou gay knihu nenapsala, ale zato jsem jich řadu přečetla. A co se týká těch českých, jejich kvalita mnohdy nebyla zrovna valná. Že bychom tedy i v tom málu gay autorů neměli takové, kteří umí napsat knihu, při jejíž četbě by se sám čtenář nemusel stydět?

Já jsem vlastně asi ani žádnou českou gay knihu nečetl. (smích) Nemůžu tak hodnotit kvality české gay literatury. Mám rád zahraniční gay autory, třeba Michaela Cunninghama nebo Édouarda Louise. Ale kdybych měl odpověď rozšířit a zobecnit, tak podle mě někteří lidé píšou knížky jen sami o sobě a svém životě, v tom může být ten problém. Tedy, je to v pořádku, pokud má člověk co říct a v životě dokázal například něco, čím chce inspirovat ostatní. Takže můžete psát o sobě, že jste něco prožila, nebo klidně že jste gay, ale dnes jako by v důsledku tolik prosazovaného individualismu měl každý pocit, že je tak zajímavý, že nutně musí zajímat i ostatní. Ono to souvisí i s dobou, každý druhý je influencer, youtuber a jako by se nad nimi vznášela značka jejich jména. To vše je pak rámované snahou být úspěšný a pořád o tom mluvit – třeba i v knihách.

Vaše kniha se odehrává na Jesenicku, sám pocházíte z Bruntálska. Není to tedy také tak trošku text o vás? Teď narážím ryze na vaši inspiraci a to, zda jste třeba v dospívání sám neprožíval totéž, co mnoho dospívajících LGBT lidí na menších městech…

Tak to se asi budete divit, ale ne. Samozřejmě, že už když jsem chodil na základní školu, bylo jasné, že jsem jiný. A samozřejmě, že si mě spolužáci trošku dobírali, ale bylo to ryze v takové té klukovské rovině, takže třeba o šikaně rozhodně nemůže být řeč. Vlastně si myslím, že právě v mládí, kdy ještě člověk sám moc neví, kým je, všechno vnímá mnohem intenzivněji a citlivěji. Já, jakmile jsem se vyoutoval, jsem u nás doma vůbec žádné problémy neměl. Možná je to i tím, že LGBT lidí u nás žije víc, takže je tam určitá osobní zkušenost. Ale je pravda, že přímo ten coming out v mém případě podnítila až anonymita většího města, kdybych se kvůli studiu nepřestěhoval na internát a zůstal doma, trvalo by mi to sebeuvědomění určitě déle a bylo by to asi těžší.

Aktuálně žijete v Brně – což je ve srovnání s podhůřím Jeseníků pravděpodobně docela rozdíl. Jeden z vašich knižních hrdinů, gay, ale sám před sebou utíká úplně opačným směrem. Což je docela zvláštní zápletka, co vás na ni přivedlo?

V případě samotného příběhu, který se odehrává na stránkách knihy, jsem volil Sudety především vzhledem k blízkosti Polska a také tomu ekonomickému kontextu. Určitě si také nemyslím, že by gayové měli na menších městech jakkoliv horší život, to specificky vybrané prostředí předznamenává především určité společenské kulisy. Kdybych se měl ale vrátit k tomu osobnímu příběhu, který se v mé knize neobjevuje (smích), tak když jsem se přistěhoval do Brna, najednou jsem poznal velkou spoustu LGBT lidí. Pár z nich žilo jen v té komunitě, trávili čas v barech, debatovali neustále o sexu – čímž ale rozhodně nechci komunitu nijak stereotypizovat – a to mi od určitého momentu začalo vadit. A vlastně si myslím, že některé ještě nevyoutované LGBT lidi může setkání s podobnou menšinou v menšině docela vystrašit a řeknou si, že se raději ani nevyoutují a budou se komunity stranit…

Evropský soud pro lidská práva vyzval Polsko a Lotyšsko, aby pomohly migrantům na hranicích s Bělouskem30. 8. 2021

To je názor, který část komunity sdílí i v kontextu pochodů hrdosti…

Myslím, že to může být částečně způsobené senzacechtivými médii. Ta konkrétně z Prague Pride zachycují často jen malou skupinu účastníků, která přitáhne pozornost a se kterou nechtějí být někteří LGBT lidi spojovaní. Je to podle mě škoda, jelikož když jsem před několika lety projížděl Berlínem, náhodou zrovna v době Pride, byl to pro mě neskutečný zážitek. Účastnilo se totiž celé město. Něco takového bych velmi rád zažil i u nás.

Ale ano, řekl bych, že nemalé části společnosti skutečně vadí radikálnější tón, který část liberálů a bojovníků za práva menšin používá. Tento tón je však důležité zasadit do kontextu vyhrocené debaty a často sprostých útoků ze strany některých odpůrců rozšiřování práv LGBT lidí. To by však vydalo za samostatný rozhovor. Osobně nejsem věřící, ale poslední dobou čtu Bibli, abych některé názory a argumenty věřících – právě i vůči LGBT lidem – pochopil. A právě to je, myslím, ta cesta. Naslouchat druhým, vysvětlovat, být umírněný a za jiné názory druhé neurážet. Řekl bych, že to odvede daleko lepší práci než rétorika agresivní, a to jak na straně liberálů, tak vlastně i konzervativců.

Vydání novely Ivo Skopala – Vykořenění – můžete podpořit na webu vydavatelství Pointa.