Mladého medika v Lotyšsku upálili, protože byl gay. Česko má nakročeno podobně, k nenávisti totiž přispívá i homofobní legislativa

V Česku, v srdci Evropy, by se mohlo zdát, že žijeme ve světě relativně bezpečném, a to i vzhledem k akceptaci druhých. Ačkoliv tedy u nás zatím gay/les lidé nemají stejná práva jako zbytek majoritní populace, minimálně tu mohou poměrně nerušeně žít. Jak dlouho ještě?

Zatímco některé evropské země se k právům LGBT komunity staví velmi vstřícně, jiné je odmítají či jimi přímo opovrhují. Pro příklady není třeba chodit daleko, situace v Maďarsku a Polsku je obecně známá. Kam až ale situace může zajít, ukazuje i aktuální tragická událost z další z evropských zemí – Lotyšska. Právě tam, ve městě Tukumsu, se totiž upálil – či spíše byl upálen – mladý gay. Důvod? Homofobie.

Slovenský návrhář Fero Mikloško o své kolekci pro Dedoles: „V Dedoles jsem se našel. Za spolupráci jsem velmi rád!“4. 6. 2021

„Spálené oblečení jako by se mu vpilo do kůže…“

Normunds Kindzulis pracoval ve zdravotnictví jako lékařský asistent a bylo mu 29 let. Třicátých narozenin se ale již nedočká, protože 23. dubna utrpěl popáleniny na 85 % těla, jimž následně podlehl. I když zprvu byla událost prezentována jako sebevražda, záhy se objevily informace, že Kindzulis již několikrát čelil vyhrůžkám kvůli své orientaci, a proto se také přestěhoval z hlavního města Rigy do Tukumsu. Ovšem i tam na sebe homofobní útoky nenechaly dlouho čekat a mladík byl minimálně čtyřikrát v této souvislosti fyzicky napaden. A podle aktivistů právě policie v Tukumsu při vyšetřování útoků, ale i výhrůžek, které přišly také ze strany souseda, jehož nyní Kindzulisův spolubydlící Artis Jaunklavins označuje za pachatele, naprosto selhala. „Všechny hrozby jsme ohlásili na policii a také sousedovu zaměstnavateli, k žádné reakci ale nedošlo,“ dodal s tím, že bylo asi nutné počkat, až někdo přijde ke skutečné újmě.

Jaunklavins byl přitom tím, kdo se snažil svého kamaráda zachránit. „Pokusil jsem se uhasit ty plameny, odnesl jsem ho, položil do vany, ale popáleniny byly obrovské a jeho spálené oblečení jako by se vpilo do jeho kůže,“ popsal hrůzný zážitek. Sám je přitom stále v nemocnici, vzhledem ke zraněním, která utrpěl při snaze kamarádovi pomoci. „Byl jako hořící pochodeň,“ dodal s tím, že o sebevraždu se nejednalo, jelikož Kindzulis byl po návratu domů napaden právě problematickým sousedem, který se nemohl smířit s jeho sexuální orientací.  Vyhořelý vchod domu, kde k incidentu došlo, je nyní pokryt květinami a duhovými vlajkami.

Slova vs. činy

Ačkoliv místní policie formální vyšetřování zprvu odmítala zahájit a v prohlášení uvedla, že „neexistují důkazy o tom, že došlo k trestnému činu,“ úmrtí Kindzulise situaci významně změnilo, policii totiž povinnost trestního vyšetřování plyne ze zákona. Kauza však již v Lotyšsku vyvolala celonárodní diskusi o homofobii. „Nechceme žít v homofobní společnosti. Změna je nutná a chceme tuto změnu HNED TEĎ,“ uvedlo tak v oficiálním stanovisku lotyšské sdružení pro gay práva Mozaika. K incidentu se vyjádřil také prezident země Egils Levits, bývalý soudce Evropského soudního dvora. „V Lotyšsku není místo pro nenávist,“ uvedl. Ovšem zda se v zemi přejde od velkých slov také k činům, je otázkou.

Malými krůčky k velké nenávisti

I když Lotyšsko je členským státem EU, již v roce 2006 upravilo svou ústavu tak, že v ní přímo zakazuje manželství osob stejného pohlaví. Státem podporovaná a prosazovaná (byť třeba v latentní podobě) homofobie je přitom již prokázaným zdrojem závažných společenských problémů. Ostatně, dokládá to již i řada výzkumů – v zemích, které se rozhodly být vůči LGBT lidem vstřícné a zavedly adekvátní antidiskriminační, ale také zrovnoprávňující zákony, např. významně poklesla míra sebevražd LGBT dospívajících.

Že Lotyšsko není zrovna „LGBT zemí zaslíbenou“ pak naznačují i průběžné zprávy lidsko-právních organizací a také orgánů EU. V roce 2016 tak právě Lotyšsko získalo nelichotivou poslední příčku (předcházely Litva a Polsko…) v žebříčku 49 evropských států, kde se LGBT lidem dobře žije. Zejména v pobaltských zemích je situace LGBT lidí poměrně problematická, ovšem v Evropě také platí úměra, že směrem na východ obecně podpora LGBT práv klesá. A pokud byste si mysleli, jak je Česko „za vodou“, opak je pravdou. Dle téhož žebříčku jsme v loňském hodnocení v šesti základních kategoriích (např. rovnost a nediskriminace, rodina, zločiny z nenávisti ad.) získali pouze 26 % ze 100. Lotyško dosáhlo hodnoty 17 % a Polsko 16 %...

„Hned při prvním setkání jsme poznaly, že spolu chceme mít děti,“ říkají Maru s Káťou, z Instagramu známé jako Dvojmámy11. 5. 2021

Boj za rovnost má smysl

Celá tragická událost pak zároveň poukázala na to, že boj za rovná práva, ale také pochody hrdosti, které bývají nezřídka vysmívané a odsuzované, mají svůj nezpochybnitelný smysl. Rovnost jednoduše není samozřejmostí a stále na světě existuje celá řada zemí, kde je život lidí z různých důvodů, a tedy i kvůli sexuální orientaci či genderové identitě, významně ohrožen.  Proto jsou tu také akce jako třeba měsíc hrdosti, během nějž se v zahraničí konají právě pridy. Násilí – ať už verbální nebo fyzické – se totiž děje nepřetržitě a LGBT lidé jsou mu vystaveni velmi často. A to je třeba mít na paměti stále – nejen když kvůli tomu zrovna někdo přijde o život.

Mimochodem, z Prahy do Rigy, hlavního města Lotyšska, je to cca 1 400 km. Polsko je „za rohem“. Mysleme na to, zejména pak v kontextu toho, že naším parlamentem sice prošel do druhého čtení návrh na uzákonění manželství osob stejného pohlaví, ale zároveň do téhož druhého čtení prošel také návrh, který chce ukotvit manželství jako výhradní svazek ženy a muže. Přesně toto platí v Lotyšsku. Polsku. I Maďarsku.