Nejznámější trans Američanka Caitlyn Jenner kandiduje na post guvernérky. Proč Česko také potřebuje LGBT zástupce v parlamentu?
„Jdu do toho!“ Přesně tak oznámila Caitlyn Jenner minulý týden na sociálních sítích svou kandidaturu na post guvernéra/ky Kalifornie. „Kalifornie je mým domovem téměř 50 let. Přišla jsem sem, protože jsem věděla, že kdokoliv zde může změnit své sny v realitu (…). Sacramento potřebuje čestného vůdce s jasnou vizí,“ dodala 71letá sportovkyně, která se stala – ještě před změnou pohlaví jako Bruce Jenner – také olympijskou vítězkou. Stávající demokratický guvernér Gavin Newson totiž aktuálně čelí obrovské kritice za nezvládnutí koronavirové pandemie a právě proto mu hrozí, že bude nahrazen – již se dokonce podařilo sesbírat dostatek podpisů na petici k jeho odvolání. A Jenner má nepochybně volební potenciál – a to i proto, že je osobou veřejně známou (v Kalifornii v minulosti uspěl ve volbách např. i Arnold Schwarzenegger). Nejen v USA, ale také v mnoha dalších – evropských – zemích přitom to, že LGBT lidé zastávají významné politické posty, není nic neobvyklého. Jen v Česku to vzhledem k politické reprezentaci vypadá, že žijeme v ryze heterosexuálním světě…
Ne každý, kdo je LGBT, bojuje za práva komunity…
Pokud LGBT lidé vstupují do politiky, bylo by možné předpokládat, že budou také hájit LGBT práva. Ne vždy to tak ale musí být – a Caitlyn Jenner je toho do jisté míry důkazem. Sama je celoživotní republikánkou a i když se v roce 2018 otevřeně omluvila za svou podporu Donalda Trumpa – „mýlila jsem se ohledně Trumpových závazků vůči LGBT lidem,“ uvedla tehdy – svou kampaň plánuje utvářet s některými z poradců, které využíval právě Trump. Ačkoliv je Jenner považována za nejznámější transgender Američanku a mohla by pro trans lidi mnohé udělat, je tedy otázkou, zda k tomu skutečně dojde....
Právě republikánská strana je totiž v USA tou, která chce práva trans lidí omezovat. Podle LGBT aktivistů navíc Jenner nijak rozhodně proti plánům republikánů nevystupuje. Ti přitom např. usilují o omezení sportovních aktivit trans žen v ženských sportovních týmech ale třeba i o klasifikaci hormonální terapie jako zneužívání dětí. Právě tyto kroky podporuje i bývalý americký prezident Trump a mnoho republikánských zákonodárců napříč Spojenými státy. „Je to největší a nejrozšířenější útok na trans práva a také trans děti, jakého jsme kdy mohli být svědky. Vzhledem k zájmu Caitlyn Jenner o kandidaturu na guvernéra/ku Kalifornie byste očekávali, že se k těmto věcem vyjádří. Nic takového se ale neděje,“ vyslovila svou kritiku na adresu Jenner např. LGBT aktivistka Charlotte Clymer.
Sexuální orientace a ani genderová identita tedy nutně nemusí být základním předpokladem pro LGBT-friendly politiku. Na druhou stranu ale samozřejmě existují LGBT politici, kteří to, kým jsou, se svou politickou agendou spojují. „Být gayem, to není jako mít modré oči. Má sexuální orientace je nedílnou součástí mé identity – toho, jak žiju a koho miluju, to vše bude vždy spojeno s mou politickou osobností,“ tvrdí tak např. Corey Johnson, který byl jedním z letošních kandidátů na post starosty New Yorku (z boje sice nakonec odstoupil, před nedávnem ale ohlásil možnou kandidaturu na post městského kontrolora).
Vzhůru přes „levandulový strop“
Ať už je ale konkrétně politické směřování Caitlyn Jenner jakékoliv, faktem je, že byly doby, kdy bylo prakticky nemožné, aby v politice figurovali LGBT lidé, kteří se ke své orientaci/identitě hlásí. První otevřeně homosexuální osobou v roli předsedy/kyně vlády se tak v roce 2009 na Islandu stala Jóhanna Sigurðardóttir. O dva roky později k ní ve stejném úřadu přibyl Belgičan Elio Di Rupo (ve funkci 2011-2014) a v roce 2013 byl v Lucembursku premiérem zvolen otevřený gay Xavier Bettel (stále ve funkci). Nyní ještě v roli předsedkyně vlády působí otevřená lesba Ana Brnabić (Srbsko) a donedávna zastával premiérský post v Irsku gay Leo Varadkar.
Dnes ale samozřejmě působí celá řada LGBT lidí nejen na národní, ale také na městské a regionální úrovni. Např. v USA je již více jak 20 starostů/ek z řad LGBT komunity, a to včetně Petea Buttigiega, který byl mj. jedním z možných kandidátů na post amerického prezidenta. Ve Velké Británii je pak více jak 30 LGBT členů parlamentu. A tak by se dalo říci, že postupně dochází k narušování tzv. levandulového stropu (jedná se o variaci na tzv. skleněný strop, který brání v přístupu k vyšším pozicím ženám, na levandulový strop pak narážejí LGBT lidé).
Že se přijetí LGBT lidí rozšiřuje, pak dosvědčují právě již zmiňované příklady LGBT premiérů/ek – a nutno říci, že např. Irsko platí za silně katolické (přesto jeho obyvatelé odhlasovali i přijetí stejnopohlavních manželství) a Srbsko je tradičně patriarchální a homofobní, takže lesbická premiérka je přinejmenším malou revolucí. Ke změnám ale dochází i na Středním východě, LGBT lidé tak mají již svého zástupce, Amira Ohana, i v parlamentu v Izraeli. Ohana přitom tvrdí, že „předpokladem vývoje je viditelnost. Můžete vydávat zákony proti trestným činům z nenávisti, ale nemůžete vydávat zákony proti nenávisti. Jediným způsobem, jak s nenávistí bojovat, je podporovat rozmanitost.“ Zejména ultra ortodoxní Židé totiž ještě před dekádou hovořili o LGBT lidech jako o něčem, s čím je „třeba zacházet jako s ptačí chřipkou“. Ovšem i tato populace je nyní tolerantnější a podle Ohany je to i díky tomu, že LGBT lidé jsou více vidět – třeba jako on sám. Tedy, ne že by ultra ortodoxní Židé přistoupili na přijetí manželství osob stejného pohlaví, ale postupně dle Ohanových slov uznávají, že i LGBT lidé jsou součástí společnosti. „Stále stojí proti nám, ale jejich terminologie se změnila. Díky viditelnosti v Knessetu (izraelský parlament, pozn. red.) se podařilo homofoby ´zavřít do skříně´,“ (out of closet, doslova „vyjít ze skříně“, je v angličtině spojení vztahující se ke coming outu, použitá formulace tedy odkazuje k pravému opaku, pozn. red.) tvrdí Ohana.
Samozřejmě, že by se působení LGBT lidí v politice nemělo soustředit jen na LGBT témata. Ono by – v ideálním světě – v politice (a ani nikde jinde) nemělo záležet ani tak na orientaci/genderové identitě jako na konkrétních činech a názorech. Jenže v ideálním světě nežijeme. A zatímco v mnoha zemích již LGBT lidé své zástupce v politice mají, v českém parlamentu klidně (a bez jakékoliv sebereflexe) zaznívají i takové výroky, jako že by bylo pro dítě lepší vyskočit z okna, než aby mělo gay/les adoptivní rodiče. A tak je zjevné, že v Česku LGBT politiky potřebujeme doslova jako sůl. Nejen proto, aby se o práva LGBT lidí začali zasazovat, ale i proto, aby jen svou přítomností kultivovali nejen veřejný, ale především politický prostor.
