„Gayové jsou schopní v komunikaci, rádi se hezky oblékají a jsou tak trochu exhibicionisti. Proto jich tolik pracuje ve službách,“ říká vlakvedoucí Honza

Odmalička chtěl být strojvedoucím a vlaky a další velké stroje jej provázejí doslova celým životem. Honzu (38) můžete pravidelně potkávat, pokud jezdíte vlakem na lince z Liberce přes Harrachov až do polské Szklarske Poręby Górne. Proč vlaky a další dopravní prostředky lákají velkou spoustu gayů? Více v rozhovoru se sympatickým vlakvedoucím Honzou níže.

Dnes působíš jako vlakvedoucí, jak jsi se k vlakům vlastně dostal?

Má cesta vedla přes letectví. Ačkoliv jsem odmalička miloval vlaky, když jsem poprvé letěl letadlem do Řecka, kdy mi bylo asi 15 let, poznal jsem práci stevarda, která se mi moc zalíbila a chtěl jsem ji vykonávat. To se mi pak také povedlo. Během školy jsem se dostal na brigádu na letišti, kde jsem působil jako odbavovací agent. Po škole jsem se odstěhoval do Prahy a na letišti jsem pracoval na plný úvazek. Poté na český trh přišla společnost SkyEurope a začal jsem létat. Nicméně firma po dvou letech zkrachovala a spolu s tím skončila i má kariéra stevarda. Někteří lidé z aerolinky pak začali působit v jednom soukromém českém železničním dopravci a já jsem se tak dostal na železnici a pracoval jsem jako stevard ve vlaku. Po roce a půl stevardování jsem se však z Prahy vrátil do rodného města a začal jsem jezdit u státního železničního dopravce, kde jsem dodnes.

Aerolinky už tě poté nelákaly?

Úplně ne, protože mě nebavilo létat nízkonákladovými společnostmi, kde to nebylo jako u velkých zahraničních aerolinek typu British Airways či Emirates, se kterými letíš do vzdálené destinace, kde nějakou dobu pobudeš a pak zase letíš zpátky. V nízkonákladovce jsme létali na jeden zátah kratší vzdálenosti.

Proč jsi tedy nevyzkoušel práci u velkých „světových“ aerolinek?

Luxusní aerolinky, které jsou spojeny s Emiráty a dalšími státy Blízkého východu, mě nelákaly z pohledu kultury. Uvědomil jsem si totiž, že jsou docela pokrytecké, protože šejkové, kteří tyto aerolinky vlastní, na jednu stranu uznávají zákony, které utlačují gaye, jež v těchto zemích div neukamenují, ale přitom nezanedbatelná část jejich zaměstnanců patří do gay komunity, čehož jsou si vědomi. To se mi prostě nelíbilo. Jiné aerolinky jsem nezkoušel a rozhodl jsem se, že zůstanu u vlaků, ke kterým se „znovuobnovila“ má láska.

Dnes jsi vlakvedoucí. Co si pod touto profesí můžeme představit?

Nic složitého. Kontroluju a prodávám jízdenky, mám na starost bezpečnost a vlakovou dokumentaci. Musím hlídat, aby mi nikdo nespadl do kolejí, zodpovídám za pořádek a za to, co se děje mezi cestujícími. Musím hlídat, aby nikdo nejel na černo, aby cestující nekonzumovali nad rozumnou míru alkohol a nedělali nějaké blbiny. Díky bohu mám ještě z aerolinky školení o bezpečnosti, které se hodí, protože znám různé psychologické fígle, díky kterým dokážu předejít nejrůznějším problémům.

Ale vzhledem k tomu, že dělám na regionální trati a není to žádný dálkový spoj, s lidmi se mezi sebou už docela známe a oni tak vědí, že když něco jeden den náhodou provedou, druhý den mě zase potkají, takže si nic moc nedovolí. Na naší lince mám přes léto turisty, běžkaře, kolaře a po zbytek roku především pracující a školáky, se kterými se známe. Proto se mi zatím nestalo nic mimořádného.

Je známo, že dopravní služby obecně lákají lidi z gay komunity. Proč myslíš, že tomu tak je?

Mě osobně například strašně moc fascinuje síla dopravních prostředků a to všechno, co je schováno například tzv. pod kapotou. Imponuje mi ta síla a zvuk, což se ve mně zároveň trochu bije, protože přesně to stejné na druhou stranu nesnáším u motorek a u aut. Ale když jde o letadlo nebo lokomotivu, mám z těchto strojů respekt a dost mě to přitahuje a je to svým způsobem sexy.

Nicméně takový ten prozaičtější důvod je, že každý gay je dle mého trochu exhibicionista, rád se hezky obléká a má rád uniformy. Myslím si, že ve velké míře excelujeme v komunikaci, která je v této branži důležitá. Proto se mnoho gayů vyskytuje v nejrůznějších službách, kde přicházejí do přímého styku s klienty či zákazníky. Je to tím, že v těch službách prostě umíme chodit a že jsme tam asi potřeba. Tím však nechci říct, že všichni stevardi či vlakvedoucí jsou gayové. Není to pravidlo, ale existuje velká šance, že na nějakého natrefíte.

Když se láska ocitne v troskách aneb Poznejte zajímavý příběh islandské spisovatelky na vlastní kůži3. 8. 2021

Setkal jsi se na dráze s nějakými předsudky či odmítnutím, nebo se jedná o kolektiv, ve kterém může být každý zcela otevřený?

Musím zaklepat, že do očí mi nikdo nikdy nic neřekl a ani se ke mně nedoneslo, že by s tím měl někdo problém. Samotného mě překvapilo, jak to vlastně nikdo neřeší a každému je to jedno. Dokonce jsem rok a půl pracoval na stejné trati s mým partnerem a na pracovišti to všichni brali. Každý se vždy díval pouze na to, jak jsme šikovní a jak odvádíme svou práci. Asi je to i tím, že jsou mezi námi celkem rozumní lidé.

Zároveň musím říct, že i státní vlakový dopravce je jakožto zaměstnavatel docela liberální, protože například na zaměstnaneckou režijku má nárok i partner či partnerka, i když se jedná o stejnopohlavní pár. Na to, že je to státní podnik, je to opravdu super. Nikdo na tebe nekouká přes prsty a v těchto ohledech je firma opravdu v pohodě.

To jsou určitě velké plusy, ale každý, kdo by chtěl pracovat u drah, k tomu asi potřebuje určitou dávku vášně pro daný obor?

Je to stejné jako všude jinde. Já bych nikdy nemohl dělat vlakvedoucího, kdybych neměl rád vlaky a železnici. Má práce není pouze o tom, že zkontroluju lístky a jdu si sednout, než vlak dojede do další stanice. Je to velmi namáhavá práce, do které musíš často vstávat brzo ráno, směny mohou být dělené a k tomu i noční. Musím však říct, že mám fakt ideální pracovní dobu, protože mám tři dny práce a tři dny volno.

To, že mám vlaky rád, je doufám vidět i na mých spojích. Osobně si nedokážu představit práci, do které bych chodil s odporem. To musí být něco strašného. Všem bych tak rozhodně doporučoval, aby si našli práci, kterou budou mít rádi a která je bude bavit, jinak je to bude ubíjet. Co mě však trochu štve, jsou útoky cestujících, když například nevědí, kde a proč vzniklo zpoždění vlaku. Neříkám, že nejsme bezchybní, ale rozhodně už nejsme tím podnikem, jakým dráhy bývaly v devadesátých letech.

V americké poušti má vzniknout nová udržitelná metropole. Kromě zákazu běžných aut nabídne utopický model inkluzivní společnosti13. 9. 2021

Je pravda, že zpoždění vlaků je obecně častým obsahem různých vtipů… Jak to vnímáš?

Musím to trochu filtrovat, protože jsem člověk, který si všechny věci hrozně bere k srdci. Chápu, že občasné útoky cestujících jsou mířené proti společnosti, ale když k něčemu takovému dojde, dolehne to na mě, protože zrovna stojím v uniformě před vlakem. Ale je potřeba nad tím mávnout rukou, i když mi trvalo hodně dlouho se něco takového naučit. Dříve mi to bylo strašně líto, protože člověk se snaží udělat svou práci opravdu na jedničku a pomáhat a pak přijde někdo, kdo tě pošle do patřičných míst, aniž bys za to mohl. Ale osvědčilo se mi takové situace vždy zmírnit a obměkčit nějakým vtipem, který i naštvaní cestující vždy docela poberou.

Ještě mi prozraď fígl průvodčích, který jsem nikdy nepochopil. Mám na mysli to, jak si pamatujete každého cestujícího a všechny, kterým jste již kontrolovali lístky?

Když mám narvaný vlak, můžu mít na starosti zhruba 250 lidí, ale teď během pandemie je to docela v pohodě, i když trochu nám to komplikují respirátory, které jsou vesměs všechny bílé a člověk má pak problém někoho poznat. Nicméně vždy se zaměřím na to, jakou má kdo bundu a čepici a pak jdu hodně po barvách. Nedej bože, když si nějaký cestující bundu a čepici sundá, to jsem úplně v prčicích. (smích) Vždy si zkrátka musíš něco najít, na co se zaměříš a ono to pak funguje, chce to jen praxi.

Zdroj: Jan Witek