Onkologický lékař David: „Lidé s nádorem často otálejí a neuvědomují si, že pak už může být pozdě. Častým problémem bývá nádor prsu“

MUDr. David Dufek pracuje jako lékař v Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Klinice komplexní onkologické péče. Shodou náhod si sám nádorovým onemocněním prošel. V rozhovoru mimo jiné upozorňuje, že pokud pocítíte nějaké komplikace, které by s nádorovým onemocněním mohly souviset, rozhodně byste neměli nic odkládat.

Student onkologie, ale zároveň i pacient. Můžeš mi tvůj příběh trochu přiblížit?

Asi v páťáku na medicíně jsem začal mít potíže, když se mi na krku objevila bulka. Jelikož už jsem měl po zkoušce z onkologie, ihned jsem si myslel, že mám rakovinu, což si v průběhu studia myslí asi každý medik. Začal jsem se tedy tou bulkou zabývat a zjistilo se, že opravdu mám rakovinu mízních uzlin, tedy tzv. Hodgkinův lymfom. Započal jsem léčbu a do toho jsem dál studoval. Zajímavé bylo, že už od druháku jsem byl rozhodnutý, že bych se rád specializoval na onkologii, protože mě tento obor zajímal. Aktuálně zatím nemám žádnou specializaci a jsem pouze lékař, ale pracuju na specializaci klinické onkologie. To znamená, že budu de facto internista, který řeší nádory.

Jaké to pro tebe bylo, když si onkologii studoval a věděl jsi o tom víc než většina smrtelníků? Lidé mají z takové zprávy většinou smrt v očích, ale ty jsi do toho viděl ještě hlouběji…

Tak určitě žádnou velkou radost mi to nedělalo, ale nejvíc jsem se bál, jak tuto „úžasnou“ informaci sdělit rodičům. Nicméně díky tomu, že už jsem měl nějaký ten rok školy za sebou a tušil jsem, že předpoklad přežití pacientů s tímto typem nádoru je poměrně dobrý a mohou se stoprocentně vyléčit, zase jsem se tolik nebál. Byl to pro mě spíše takový „Disneyland“, protože jsem se mohl podívat na to, jak to vypadá z té druhé strany, jak probíhá léčba a celý proces z pohledu pacienta, což se mi k práci rozhodně hodí.

Svým způsobem a opravdu s nadsázkou řečeno je to profesní výhoda, protože mám nyní alespoň trochu reálnou představu, co se našim pacientům může honit hlavou. Dnes už mám ukončenou léčbu a nejsem ani sledovaný, ale uvědomil jsem si, jak lidi může ranit například jen to, že mají zrušené kontroly, což bylo zavedeno z důvodu pandemie koronaviru. Po pěti nebo šesti letech to pro doktora už nemá tak velký smysl pacienta sledovat, protože se od toho nic moc neočekává, ale pacient stejně jako při každé kontrole čeká na slova, že je vše v pohodě. Když pak tato slova nedostane a kontrola se mu zruší z důvodu nedostatečné kapacity kvůli koronavirovým opatřením, může je to rozhodit.

Jak konkrétně probíhala tvá léčba? Zažil jsi nějaké komplikace?

V rámci možností mohu zaklepat, že vše proběhlo relativně v pořádku. Největší problémy jsem měl s ozařováním, protože jsem do toho chytl nějakou virózu, takže se mi poškodil krk a nějakou dobu jsem musel pít pouze nutridrinky, protože jsem ani nemohl jíst. Samotná chemoterapie však proběhla relativně dobře. Měl jsem totiž pouze čtyři cykly, takže toho nebylo tak moc. Jen pouze jednou se mi do toho fakt nechtělo a bylo mi strašně špatně.

Z tvého Instagramu je zřejmé, že sportuješ a že jsi člověk, který dbá o svou životosprávu?

Teď aktuálně na to není moc čas, ale budeme se tvářit, že se snažím. (smích)

Jde mi spíše o to, zda můžeš říct, že to v rámci tvého onemocnění hrálo nějakou roli a že i díky tomu jsi to zvládl tak dobře?

To určitě ano. U tohoto typu nádoru je cílem pacienta zcela vyléčit, tím pádem je chemoterapie poměrně intenzivní a dá zabrat, proto je lepší být odolnější. Ale Hodgkinův lymfom se většinou objevuje u mladých pacientů, kteří to zvládají velmi dobře. Je však pravda, že psychika a fyzická aktivita mi hodně pomohly, protože jsem řešil i jiné věci a přemýšlel jsem spíše nad tím, že se můj stav začíná zlepšovat, a ne nad tím, že mě za týden zase čeká chemoterapie.

Zamilovali jsme se do nové módní kolekce zpěvačky Beyoncé. Co na ni říkáte vy?4. 3. 2021

Jak dlouho léčba trvala?

Léčba byla na půl roku, poté už jsem podstupoval jen kontroly v pravidelných intervalech, které se postupně prodlužují. Nyní, když už žádné potíže nemám, jsem ze sledování vypadl a díky tomu, že pracuju, kde pracuju, se budu kontrolovat sám.

Vím, že se na onemocnění nedá nijak specificky připravit, ale dalo by se alespoň krátce shrnout, jaká je prevence před nádory?

Co se týče prevence a nějakého vyvarování se onkologických onemocnění, fyzická aktivita a zdravý životní styl hraje určitě velkou roli. Ale strašně špatně se to definuje a často vidíme jen obecné poučky, protože jinak to ani nejde. Takže ano, jezte zdravě, více se hýbejte, nekuřte a nepijte alkohol. Vše je to extrémně důležité, ale je pravda, že většina lidí si z toho nic moc neodnese.

I samotné zvládání onkologického onemocnění je dost individuální záležitost a záleží na prostředí, ve kterém se člověk nachází, kdo se o něj stará a s kým může své potíže sdílet. To je věc, se kterou se snažíme pacienty seznámit a motivovat je, aby o své nemoci mluvili se členy své domácnosti naprosto otevřeně. Hrozně často se totiž stává, že nás pacient prosí, ať to neříkáme jeho manželce či manželovi, ale většinou pak stejně přijde chvíle, kdy je potřeba se o tom bavit, protože ten člověk například umírá a nedá se to zahrát do outu. U mladších pacientů nás zase rodiče prosí, ať to neříkáme těm nemocným dětem. Z takových věcí je pak těžké vybruslit. Proto je pro zvládání léčby onkologického onemocnění, ať už vyléčitelného či nevyléčitelného, nejvíc důležité o tom s někým mluvit a naučit se se svou nemocí žít.

Máš tím na mysli se nějakým způsobem obrnit a bojovat?

Není to tak úplně o obrnění, protože v takovém případě se pacient ocitne v jakési bariéře, což také není dobře. Je to spíše o tom smířit se s diagnózou a nenasazovat si nějakou masku, že se nic neděje a vše takto zatajovat.

Každý den musíš být svědkem zajímavých a často i velmi smutných osudů. Jak se s tím psychicky vypořádáváš?

Hned na začátku jsem si dal pravidlo, že když odcházím z práce, snažím už se o práci nepřemýšlet. Ne vždy to samozřejmě jde, ale když zavírám dvířka skříňky, přestávám na práci myslet a snažím se myslet na úplně jiné věci. Ale je to těžké, protože na onkologických odděleních se se všemi pacienty setkáváme pravidelně, protože například opakovaně chodí na chemoterapie. Tyto pacienty pak znáš docela dobře a víš o nich spoustu věcí. Navíc ti spoustu věcí řeknou, protože jsi pro ně takový styčný bod, který jim dává naději a se kterým se neustále setkávají. Je pak docela náročné s nimi komunikovat, když víš, že umírají. Je taktéž složité komunikovat s jejich rodinou. Prostě se to docela těžce odosobňuje.

Na druhou stranu je práce s onkologickými pacienty „příjemná“. Pacient ví, že jeho lékař je ten jediný, který mu dá nějakou naději, pokud se nerozhodne pro nějakou alternativní cestu. Proto je poměrně slušný, pokorný a dost doktorovi věří. Z toho důvodu se s ním dá dobře pracovat. Pacienti zkrátka ví, že se jim snažíme pomoct, což je hrozná výhoda. Vůbec nezávidím například chirurgům na úrazovce, kde pacient přijde, že má například zlomenou ruku a když mu doktor řekne, že mu ji nechá zasádrovat, tak ho chce pomalu zabít. Nehledě na různé agresivní pacienty a další podobné případy.

„Oslavujte, co máte,“ vyzvala Victoria Beckham, když přiznala podstoupení plastiky. Proč jiné celebrity zákroky stále popírají?13. 4. 2021

Zmínil jsi alternativní cestu léčby. Nedávno jsem dokonce na internetu zahlédl nějaký článek o tom, že pacientka jedla pouze citrusy a vyléčila se. Jak k těmto alternativním cestám léčby onkologických onemocnění jako lékaři přistupujete?

To je poměrně záludná otázka. Je docela složité se o tom s pacientem bavit, protože náš názor je ten, že alternativní způsoby nejsou ničím podloženy, takže se tomu nedá věřit. Klasická konvenční léčba nádoru má své výsledky a ty my prezentujeme. Většinou se k tomu stavíme tak, že se pacientovi snažíme vše vysvětlit a mít vše podloženo. Vždy s ním hovoříme, jaké může mít léčba výsledky. Nikdy však alternativní léčbu neodsuzujeme, protože to ani nejde a nemá to smysl, jelikož někteří pacienti ji stejně budou podstupovat a je proto lepší, abychom o tom věděli. Druhá věc je, že pokud se rozhodnou, že opravdu chtějí nějakou alternativní cestu podstoupit, musíme to vědět i kvůli nežádoucím účinkům, ke kterým by mohlo dojít ve spojení s chemoterapií.

Jak včas odhalit, že je něco špatně? Pokud vím, velkým problémem u onkologických onemocnění je, že je většina lidí nechá tzv. „vybobtnat“?

To máš pravdu. Lidé nádory zbytečně nechávají přejít do horších stádií. Vezměme si například nádor prsu, který je zrovna na mém oddělení jeden z nejčastějších. Ženy si na prsou něco objeví, ale v tu chvíli si říkají, že to zmizí. Ale ono to roste a roste a pak už se za to začínají stydět a nechtějí s očividným nádorem někam jít nebo jej někomu ukázat. Nakonec přijdou až v době, kdy je nádor obří, krvácí, zapáchá a neví, co s ním. To je fakt špatně a o zachraňování se v tomto stádiu moc mluvit nedá. V takovém případě můžeme pouze nějakým způsobem zdravotní stav stabilizovat a možná trochu vylepšit.

Většina lidí tuší, že ta bulka, kterou si někde na těle nahmatali, může být nádor, ale mají strach, že se jim to potvrdí. Nicméně když tuší, že je něco špatně, že jim někde něco roste a že například krvácí nebo mají špatné zažívání a objevuje se zkrátka něco divného, měli by se sledovat, řešit to a poradit se s lékařem. Ať už je to cokoliv, je alespoň jistota, že to bude včas zachyceno a že se s tím možná bude dát něco dělat. Takže doporučuju nebát se a neotálet!

Zdroj: Jan Witek