„Buď chlap!“ nebo „neběhej jako holka!“ Společenský tlak na to, jak být správným mužem, ubližuje více heterosexuálům než gayům
V době, kdy se světem valí vlna (až extrémní) korektnosti, je samozřejmě jakékoliv upozornění na to, že s modely, které tu „přeci byly vždycky“, by mohlo být něco špatně, jako dráždění hada bosou nohou. Pokud bychom ale začali s konfliktem modré a růžové (která časem dokonce získala tak „negativní“ – rozumějte „ženské“ – charakteristiky, že muž v růžové košili se v očích některých rázem může stát gayem), tak tohle barevné rozdělení rozhodně nijak „normální“, „přirozené“, natož „tradiční“ není. Jedná se totiž jen a pouze o výsledek komerčních snah víc vydělat...
Když ve 40. letech minulého století hledaly firmy zaměřující se na produkci oblečení, doplňků a hraček způsob, jak navýšit svůj obrat, napadlo je, že by mohly začít nabízet odděleně produkty pro dívky a pro chlapce. Ty pro dívky se rozhodly zabarvit do růžova a ty pro chlapce do modra (více k tématu se dočtete např. zde). Že by si všichni chlapci chtěli automaticky hrát s autíčky a balony (zatímco holčičky tíhly k panenkám a kuchyňkám), se také říci nedá. Přesto by se přes modrá autíčka a růžové panenky dalo přenést. Ovšem jen tehdy, pokud by nakonec praxe neukázala, že právě tyto vzorce (tj. co je pro koho vhodné a správné), vštěpované v dětství, mnoha lidem zrovna neprospěly (a neprospívají). Jak totiž ukazuje studie publikovaná v magazínu Sex Roles: A Journal of Research, především množství mladých (heterosexuálních) mužů cítí již od dětství nepříjemný tlak na to, aby se jako správní muži také chovali.
Víc jako holka, nebo víc jako kluk?
I když by se mohlo zdát, že aktuálně se veškerá pozornost zaměřuje na všechny donedávna přehlížené minority, zmiňovaná studie jde svými výsledky velmi „proti proudu“. Jak totiž ukázalo pozorování již chlapců v mateřských školách a následně i rozhovory na základní (na druhém stupni) a střední škole, nejvíce pod tlakem byli (či se cítili být) právě ti, kteří se sami považovali za mužné a zapadali do skupiny ostatních chlapců. „Je to asi nejvíce překvapivé zjištění našeho výzkumu, obvyklým předpokladem totiž je, že nejvyšší úroveň tlaku pociťují děti, které hranice toho, co je pro jejich pohlaví typické, dalece překračují – a nezřídka se jedná o LGBT děti. Skutečnost je ale úplně opačná. Zejména ti, kdo se s tradičně zažitými kategoriemi neztotožňují, dnes již nabývají sebevědomí a očekávání druhých pro ně není důležité. Naopak např. pro kapitána fotbalového týmu je opravdu zásadní, aby se choval jako typický muž a byl tak i vnímán,“ vysvětluje autor výzkumu Matthew Nielson.
Zdroj: Giphy
Aby ale popis situace nebyl příliš vědecký a abstraktní, lze dodat také jeden z Nielsonem zmíněných zážitků z realizace rozhovorů s dotazovanými středoškoláky. Když mluvil s jedním z velmi populárních studentů, který byl také členem fotbalového týmu, dozvěděl se, že trenér všechny mladé fotbalisty povzbuzuje klasickými hláškami jako „neházej jako holka“, „neběhej jako buzna“ apod. „Ten chlapec s ničím z toho neměl problém, vlastně ho totiž nikdy nenapadlo víc se nad tím zamyslet a zdálo se, že mu na tom nijak nezáleží – protože o jeho mužnosti nebylo pochyb. Pak jsem se ho ale zeptal, co by se stalo, kdyby fotbalový tým opustil a připojil se třeba k roztleskávačkám. Reagoval okamžitě slovy, že by ztratil všechny své přátele,“ popsal Nielson s tím, že množství chlapců se tak nevědomky stává součástí systému, který si je předtím podrobil. Ačkoliv konkrétně tento fotbalista po tom být roztleskávačkou samozřejmě netoužil, utváření vědomí, že překročení určitých pomyslných hranic může člověka vyčlenit z kolektivu, je běžnou praxí (nejen ve středoškolských fotbalových týmech). A jaký je tedy závěr výzkumu?
Zdroj: Giphy
I na majoritě záleží
Dnešní zájmy jsou v případě genderové problematiky převážně zaměřeny na ty, kteří genderové normy překračují či jim nevyhovují. Velký důraz je kladen na péči o děti, které se s problémy se sebeidentifikací potýkají – což je samozřejmě správně, protože jsou vystaveny vysoké míře úzkosti, deprese a čelí také zvýšenému riziku sebevražedného chování. Jak ale ukázala Nielsonova komplexní studie, nemělo by to znamenat, že ostatní se ocitnou „ve stínu“ a vlastně tak budou přehlíženi. „Z našich studií jsme se dozvěděli, že i děti, které vlastně do všech ´norem´ zapadají, jsou pod velkým tlakem, nejvíce pak ty, které dané normy naplňují nejvíce. I tento tlak je spojen s úzkostmi a depresemi či rizikem sebevražd,“ shrnuje výzkumník s tím, že s dotazovanými dětmi by rád mluvil např. za 10 let, aby zjistil, jak se posunuly. A také to, zda život člověka např. nedokáže ovlivnit i to, že žije v přesvědčení, že pokud bude jeho obraz silného muže narušen, přijde o všechny své přátele…
Dospěj!
Na mužství je ale samozřejmě možné nahlížet i z mnoha jiných úhlů. Třeba z hlediska toho, kdy (a jak) se z chlapců skuteční muži/chlapi vlastně stávají. Přeci jen výzvy „buď chlap“ také patří ke klasickým průpovídkám, s nimiž se setkáváme od útlého dětství. Ovšem ani to není žádná legrace, protože množství mužů (navzdory výše popsané poměrně silné „masáži“) docela dlouho neví, co to znamená. Pokud bychom ale tento stav určitého ideálu zkratkovitě spojili s dospělostí (protože chlapci přeci v muže dospívají…), muži se prý cítí být dospělými ve 43 letech (tedy o 11 let později, než ženy). Ženy si ale o mužích myslí, že se své dětinskosti (bez ohledu na to, jaké barvy nosí tričko a zda si jako malí hráli s autíčky, nebo s Barbie) nezbaví nikdy. A možná mají pravdu. Nebo je to 1:1. Vždyť jak kdysi řekl Woody Allen – „Některý ženský jsou strašně dětinský. Nedávno mi jedna vlezla do koupelny a potopila všechny moje lodičky…“
