„Vyrůstat v pěstounské rodině s dalšími 12 dětmi pro mě bylo štěstím. Až díky divadlu jsem si uvědomil, jak silný vztah mám ke svým genitáliím,“ tvrdí herec Luke

Luke Štěpánek je mladý český herec, který hraje v divadle, ale i v různých filmových a seriálových projektech. Kromě toho má však také velmi zajímavý životní příběh, jelikož pochází z pěstounské rodiny, ve které vyrůstalo celkem deset pěstounů.

Pocházíš z pěstounské rodiny, snažil ses někdy dohledat svůj původ?

Ze všeho nejdřív bych rád řekl, že jsem vyrostl v pěstounské rodině Štěpánkových a jsem strašně vděčný za tohle jméno. Měl jsem štěstí na ohromnou rodinu, kde nás bylo celkem deset přijatých dětí a rodiče měli navíc tři děti své. Nikdy mezi námi nedělali rozdíly a velmi dobře rodina skousla například i mou homosexuální orientaci. Nemám si na co stěžovat.

Co se týče mého původu, vím, že mám kubánsko-španělské kořeny. Po více informacích jsem nepátral. O lidech, kteří mě počali, vůbec nic nevím. Samozřejmě že tu a tam člověka napadá, jak se věci mají, ale dospěl jsem k závěru, že to vědět nechci. Kdyby však ti lidé vyhledali mě, asi bych jim šanci na setkání dal. Pokud by to chtěli okomentovat, měli by mít možnost, ale po pravdě nevím, jaká by byla má reakce.

Zmiňoval jsi homosexuální orientaci a dlouhá léta jsi působil v Prague Pride. Můžeš o sobě říct, že jsi aktivista?

Slovo aktivista nemám moc rád, ale v konečném důsledku, když se budeme držet striktního významu tohoto slova, to tak asi bude. Nevnímám to tím způsobem, že bych měl potřebu někoho burcovat, na něco poukazovat a nějak zásadně měnit svět, i když v nějaké čtvrté linii to tak asi bude, ale mou primární motivací být součástí festivalového týmu Prague Pride bylo, že jsou věci, které mi prostě nejsou jedno. I dnes se najdou mladí lidé, kteří se bojí toho, že by mohli být homosexuální a mají strach z reakce okolí.

Sám patříš hned do dvou menšin, takže ses musel najednou poprat s obojím. Jaké to bylo?

Život mi nikdy nedal nic zadarmo, za což jsem vlastně rád, protože všechno jsem nějakým způsobem dokázal sám a znovu říkám, že jsem měl velké štěstí v tom, že mi má rodina dovolila rozvíjet se v tom, co jsem chtěl a co mě baví. Dnes se tím více či méně dokážu živit, což když se podívám na některé mé vrstevníky, není tak úplně standard. Jak říkáš, musel jsem se se vším poprat. To víš, jediný černoušek v bílé rodině na Šumavě si dříve či později začne uvědomovat, že je trochu jiný. Když k tomu navíc přišla informace, že se mi asi líbí kluci a srovnáš to s tím, že moje rodina je víceméně katolická, není to nejjednodušší.

Ale popral ses s tím dobře?

V momentě, kdy jsem prožíval svůj coming out, jsem to vnímal jako další životní metu. S mými dnešními zkušenostmi to zpětně vnímám, že to prošlo víceméně v pohodě. Maminka s tím chvilku bojovala a samozřejmě padlo několik typických hlášek, včetně toho, že se těšila na „čokoládová vnoučátka“. Souvisí to i s tím, že je katolička a že byla vychovaná ještě v minulém režimu. Kombinace těchto vlivů se podepsala na její prvotní reakci, která rozhodně nebyla o tom, že bychom bouchali šampaňské. Na straně druhé si pamatuju, že ještě ten den přišla k mé posteli, já jsem byl otočený čelem ke zdi a ona si sedla, hladila mě po rameni a do tmy pronesla, že ať už jsem jakýkoliv, pořád nosím jméno Štěpánek a pořád budu jejím synem, což bylo velmi hezké. Teď už jsme naprosto v pohodě a nic není problém.

Záběr ze zkoušky v divadle
Foto: se souhlasem Lukeho Štěpánka

Jak jsi se vlastně dostal k herectví?

První hereckou zkušenost jsem zažil v mých čtyřech letech, kdy jsme byli osloveni pro projekt „Co je to doma“, který byl natáčen pro Českou televizi. Projekt se věnoval pěstounským rodinám a jejich životu. Několik vystoupení jsem samozřejmě zažil i ve školce, ale nejvíc se to rozjelo v dramatickém kroužku na střední škole, kde mě vedly paní učitelky Blažková a Bečvářová. Na střední pedagogické škole, kde jsem studoval, je to totiž povinný obor a já jsem z dramaťáku dokonce maturoval. Různými oklikami jsem se pak dostal až k činohře, muzikálu, režii a tak trochu i k produkci.

Myslíš si, že k profesi herce je škola důležitá? Často se setkávám s opačným názorem…

Já ji sice mám, ale nemyslím si, že je úplně nutná. Znám mnoho lidí, kteří ji nemají a mají výborný talent. Pokud se navíc někdo věnuje nějakému jinému typu divadla, než známým klasikám ve smyslu činohry apod., může to být plus. Mám na mysli například kontaktní, improvizační či imerzivní divadlo. V těchto směrech je „čistota“ a „nepoznamenanost“ lidí přidanou hodnotou. Takoví herci totiž mají nesystémový přístup a z mého pohledu jsou tito lidé schopni určitého neortodoxního pohledu na věc, což je něco, co mě vlastně baví.

V zásadě ani pro mě není škola tolik směrodatná. I já dnes stále musím pokaždé potvrzovat své kvality na konkurzech a během každého večera na jevišti, protože diváci jsou teď a tady. Diváky nezajímá, že ti to na zkušebně osmdesátkrát šlo, je zajímá, jestli to dáš dnes večer a jestli jim dokážeš předat nějakou emoci a v lepším případě i myšlenku.

Veselé ponožky, které dají vyniknout vaší osobnosti – trend, který trvá23. 2. 2021

Na jedné straně se věnuješ divadlu, ale účastnil jsi se také spousty filmových a seriálových projektů. Jaké jsou mezi tím rozdíly?

Ještě zhruba před třemi lety bych rozhodně řekl, že jsem divadelník srdcem i duší a snažím se vyhýbat kameře, dnes už tomu tak není. Obojí mě baví a obojí je o něčem jiném. V obou případech však pracuješ především na roli. Nebudeme si lhát, u seriálů se to seká jak Baťa cvičky, ale i tam musíš svou figuru nějak uchopit a vtisknout ji nějaké vlastnosti, které jsou částečně skryté v textu. Roli pak modeluješ svým chováním a můžeš jí vtisknout zajímavou slovní vadu, případně přízvuk a specifická gesta. Velmi podobně pracuješ na roli v divadle.

Když nad tím tak přemýšlím, i přesto je pro mě osobně divadlo pořád nějakým způsobem bližší a příjemnější. Jednak proto, že celý divadelní tým spolu většinou tráví dost času při přípravě, což u natáčení úplně tak být nemusí, ale jednak i proto, že kontakt s divákem, kdy vidíš jeho reakci, je naprosto skvělý. Každý konkrétní večer je kouzelný. Ačkoliv každý večer hraješ to samé představení s tím samým osazenstvem, diváci se mění. Jednoho dne přijdou diváci, kteří jsou víc vážní a jindy se můžou smíchem potrhat. Práce s publikem je něco, co se člověk učí neustále s každým novým představením.

Jak ti v herectví pomohl, nebo naopak nepomohl, tvůj exotický vzhled? Můžeš říct, že je to plus?

Co se týče hereček, je jednodušší univerzální vzhled, protože tě mohou omladit, postaršit, zkrásnět, nebo udělat ošklivější. U kluků se vzhledem nic moc neuděláš. Můžeš maximálně postaršovat přidáním šedin, vousů a dokreslením vrásek. Co se týče exotického vzhledu, občas jsou momenty, kdy mi to skvěle nahrává a generuje mi to role, ale na straně druhé jsem v klasičtějším divadelním pojetí odsouzen ke hraní rolí, u kterých se nikdo nebude zabývat barvou pleti. Asi si tak nikdy nezahraju typického českého Honzu, který slezl z pece a šel zachránit princeznu. (smích) Ale znám spoustu kolegů, kteří jsou typičtí princové a pořád naříkají, že by si chtěli zahrát něco víc charakterního, jako všude jinde prostě existují výhody a nevýhody.

Máš za sebou spoustu různých rolí. Která z nich tě vnitřně zasáhla ze všeho nejvíc?

Je pravda, že když na nějaké roli pracuju a snažím se ji pochopit, vždy mě to pořádně vtáhne. Samozřejmě mě otázka svádí k tomu, abych zmínil první větší role, ale ty pro mě nebyly úplně definující. Zásadní divadelní spolupráce jsou pro mě s režisérem Jakubem Čermákem, který mě vždy obsazuje do krkolomných rolí a každé další zkoušení s ním říkám, že to bylo naposled, ale jakmile projekt skončí, ihned mi to začne chybět a jsem rád, že mě opět někde obsadí.

Z poslední doby bych však zmínil nepojmenovanou roli v představení Nebeský hlas aneb Koule, hrdlo, srdce, které jsme hráli v nepoužívané menze Švehlovy koleje. Představení pojednává o fenoménu kastrace, který přišel s barokní operou. Za tímto představením je ohromná rešerše a je to velmi ožehavé téma, protože jako muž mám samozřejmě velký vztah ke své první lásce, což je mimochodem můj penis, a v momentě, kdy je celé představení o tom, že se řežou varlata a dost se zkoumá, jak to v tom baroku dělali a nebylo to vůbec šetrné, je to něco, co mě vnitřně zasáhlo opravdu hodně. Uvědomil jsem si, jak silný vztah mám ke svým varlatům a ke svému penisu. Součást hlavního tématu bylo, co jsme jako lidé ochotni obětovat pro vidinu nějakého úspěchu. U těch zpěváků, kterými se představení zabývá, to byla právě kastrace, která byla nezbytná.

Je to téma, o kterém se nehovoří, ale z pohledu LGBT+ tematiky mi přijde dost zajímavé, že už v baroku společnost vytvořila osobu, která hormonálně není ani žena, ani muž a jediný důvod existence těchto lidí je jejich zpěv a pokud se to nepovede, skončí někde na okraji společnosti. O to zvláštnější je, že to tehdy probíhalo řízeně na objednávku.

Zdeněk Hřib, Josef Maršálek, Libor Šula, Vanda Janda a další aneb Nové vydání magazínu LUI Living, prostřednictvím kterého nahlédnete do bydlení známých osobností24. 4. 2021

Jak jsi na tom s profesí herce v aktuální době?

Aktuálně natáčím dva projekty pro Netflix. Ale jeden z nich je stopnutý už asi rok a uvažuje se, že se natáčení znovu odloží vzhledem k tomu, jak se vyvíjí epidemie v České republice. Bohužel nemůžu ani o jednom z těch projektů oficiálně mluvit. Co se týče divadla, aktuálně působím v divadle Na Fidlovačce a v divadle Venuše ve Švehlovce. Nicméně odehráli jsme pouze pár představení v červnu a v září, kdy jsme mohli chvíli fungovat. Je to náročnější, ale zároveň je to situace, kterou prožíváme všichni stejně.

Vlastně se i trochu bojím toho, až se zase všechno rozjede, protože jsme šli ze sta na nulu, během dvou týdnů, a pokud bychom měli jít během dvou týdnů z nuly na sto, vlastně ani nevím, jestli to ještě pořád umím. (smích) Když je v tom člověk denně, má spoustu rituálů a postupů, které udržuje, proto se bojím, abych na nějaké věci nezapomněl, když to řemeslo tak dlouho neprovozuju. Doby, kdy jsme odehráli 250 představení v roce, jsou dávno pryč. Člověk měl všechny principy a postupy v hlavě, ale časem zapomene texty, odkud a kam šel na jevišti, komu má podat nějakou rekvizitu a kde jsou nějaké návaznosti, ale rozhodně to zvládneme a na diváky se moc těším. Když už si naši diváci za zážitek zaplatí svými mnohdy těžce vydělanými penězi, musíme se snažit.

Čím vyplňuješ aktuálně volnější období?

Našel jsem si ještě bokovku v podobě trasování lidí na hygieně. Jednak z důvodu financí, ale svou roli v tom hraje i nuda. Loňský rok jsem odehrál pouze deset představení, jeden velký stream, s kolegy jsem pracoval na festivalu Prague Pride a nic jiného jsem nedělal. Proto jsem měl potřebu tu energii, která se ve mně kupí, někam investovat. Zároveň jsem si říkal, že bych se mohl věnovat něčemu, kde bych byl nějak platný v souvislosti s aktuální situací.

Zdroj: Jan Witek