S partnerem našel v metru miminko, rozhodli se jej adoptovat. Mladík nyní studuje na vysoké škole a dva tátové jsou konečně svoji. Takhle vypadá happy end
Začátek i konec příběhu jako z hollywoodského filmu – přesně to je životní story partnerů Dannyho a Petea. Když Danny našel v metru odloženého novorozence, ani netušil, jak významný okamžik jeho života se právě odehrál…
Výchova dětí páry stejného pohlaví ve společnosti stále budí vášně. Ačkoliv mnoho zemí po celém světě již gayům a lesbám umožňuje i (společné) adopce dětí, neznamená to samozřejmě automatické a všeobecné přijetí tohoto „duhového“ modelu rodiny. Česko ale bohužel nedošlo ani do této fáze – proces schvalování novely souvisejícího zákona zamrzl ve Sněmovně a zatím to nevypadá, že by se na stavu mělo cokoliv změnit. A to navzdory faktu, že nakloněnost společnosti gay/les párům a také výchově dětí stejnopohlavními dvojicemi roste. Naštěstí ale v jiných koutech světa jsou podmínky odlišné, a tak příběh z newyorského metra, který začal jako jedna velká (ne)šťastná náhoda, také šťastně skončil…
Když Danny Stewart spěchal 28. srpna 2000 na večeři za svým přítelem, běžel ve stanici metra kolem podivného balíku. „V první chvíli jsem si myslel, že je to panenka. To mě zmátlo a říkal jsem si, kdo by nechal na zemi v dece zabalenou panenku?“ popsal Danny to, co ho napadlo jako první. „Ohlédl jsem se ještě jednou a v tu chvíli jsem si všiml, že se v tom uzlíku pohnuly nohy, tehdy jsem si uvědomil, že je to ve skutečnosti miminko zabalené v tmavé mikině,“ dodal s tím, že následně zjistil, že miminko je nahé a má ještě zbytky pupeční šňůry, takže bylo jasné, že se jedná o novorozence. „Celá situace se mi zdála naprosto nereálná a snažil jsem se všechny upozornit na to, co se děje. Začal jsem křičet, ať někdo zavolá policii, ale nikdo mi nevěnoval pozornost,“ popsal.
Nutno říci, že v roce 2000 mobilní telefony skutečně nebyly samozřejmostí, takže muži nezbylo, než vyběhnout k telefonní budce a odtamtud policii zavolat. Zároveň ale po oznámení záhy dostal strach, aby jeho volání někdo nepovažoval za žert, tak zavolal ještě svému příteli, Peteovi, aby nález dítěte oznámil také. Pete se okamžitě vydal za partnerem a jak v jednom z rozhovorů přiznal, když si policie dítě odvážela, Dannymu řekl, že s ním bude nějak spojen po celý zbytek života. To ale ještě netušil, jak velkou pravdu měl.
„Daru nelze říct ne…“
Ačkoliv Danny se následně snažil zjišťovat, jak se dítěti daří, žádné informace mu nebyly poskytnuty, s partnerem se tedy vrátili ke svým běžným životům. Danny k práci sociálního pracovníka a Pete k webovému designu. Po čase – na počátku prosince 2000 – byl však Danny úřady vyzván, aby šel k soudu svědčit o tom, jak dítě našel. Soudkyně jej zároveň požádala, aby zůstal po celou dobu slyšení. V jeho závěru se na něj obrátila se slovy, že když je nalezeno opuštěné dítě, soud se snaží co nejrychleji jej umístit do adoptivní pěstounské péče. „A pak se mě zeptala, zda bych měl zájem o adopci,“ vzpomíná Danny s tím, že sám jako sociální pracovník věděl, jak je takový proces (nejen administrativně) náročný. „Na adopci jsem vůbec neměl pomyšlení, ale nemohl jsem se ubránit myšlence, že tohle není jen tak ledajaká příležitost, ale dar – a daru nelze říct ne,“ popisuje.
Dannyho partner Pete také v první chvíli nápad na adopci nepovažoval za zrovna šťastný. Pár nejenže neměl peníze, dostatek prostoru, ale navíc sdílel byt se spolubydlícím. Po ostrých hádkách, které vedly téměř k rozchodu, ale Danny partnera přesvědčil, aby se s ním šel na miminko – malého chlapečka – podívat ke stávajícím pěstounům. Již tehdy bylo oběma jasné, že se nejedná o ideální prostředí, dítě mělo po těle boláky a ošklivou vyrážku v okolí plenek. „Když jsem se k němu naklonil, najednou mi celou ručičkou stiskl prst. Jen na mě zíral a já jsem se díval na něj a bylo to jako by na mém prstě našel tlakový bod, který mi otevřel srdce. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že opravdu můžu být jedním z jeho rodičů – otců – právě já,“ vzpomíná Pete na osudový okamžik života. A pár na adopci kývl.
Samozřejmě proces adopce není otázkou několika dní, a tak dvojice očekávala celou řadu kontrol domácnosti, spolehlivosti a spoustu otázek. Když 20. prosince přišli partneři k soudu jen stvrdit svůj záměr, předsedala tatáž soudkyně. Zeptala se jich, zda by miminko chtěli na svátky. „Myslím, že jsme oba automaticky přikývli, já jsem si ale říkal – jaké svátky? Snad ne Vánoce?“ vzpomíná Pete. Ale soudkyně opravdu myslela Vánoce – a rozhodla o vydání chlapečka do adopce 22. 12. 2000. Danny a Pete tedy měli na přípravu pouhé dva dny, s pomocí rodin se ale jejich byt záhy změnil v místo s dětskou postýlkou, hromadami hraček a samozřejmě kupami plenek. „Když jsme si ho vyzvedli, začalo sněžit. Bylo to naprosto magické. Myslím, že ten večer jsme si poprvé vydechli, ale stále jsme nemohli uvěřit tomu, že je to realita,“ popisuje Danny. Ačkoliv administrativně probíhal proces adopce až do 17. prosince 2002 (zpozdily jej totiž útoky na Světové obchodní centrum), chlapeček, kterého partneři pojmenovali Kevin, mohl celou tuto dobu být s nimi.
Od rodičovství ke svatbě
Když pak v roce 2011 New York legalizoval sňatky párů stejného pohlaví, přišel již Kevin s nápadem, aby se jeho tatínci vzali. A aby je oddala tatáž soudkyně, která jim všem před 11 lety změnila život. A tak Pete kontaktoval manhattanský rodinný soud s tím, zda by to bylo možné – souhlasná odpověď přišla záhy. Soudkyně pak dvojici při společném setkání vysvětlila, že právě před 11 lety byla zapojena do krátkodobého pilotního projektu umisťování opuštěných dětí do předadoptivní pěstounské péče a zároveň tak měla oprávnění tento proces urychlit. Proto se tedy Kevin k Dannymu a Peteovi dostal tak rychle. „Bylo to jako by se kruh uzavřel. Tahle žena, která byla pravým důvodem, proč jsme rodina, byla tím, kdo nás spojil podruhé,“ vzpomíná Danny.
Dnes je Kevinovi 20 let a na vysoké škole studuje matematiku a informatiku, miluje běhání a také závodně tančil. „Je empatický a laskavý, vždy projevuje respekt ostatním,“ popisuje vlastnosti svého syna Pete. „Nedokážu si představit, jak by vypadal můj život, kdyby se tohle všechno nestalo. Změnilo to můj pohled na svět, celou mou perspektivu,“ dodává Danny. A Pete, pro kterého bylo před 20 lety rodičovství nepředstavitelné, si dnes nedovede představit, že by rodičem nebyl. „Nedokázal jsem si představit, že existuje tak hluboká úroveň lásky, dokud do mého života nepřišel náš syn,“ uzavírá.
Příběh rodiny se Pete rozhodl také zpracovat do knižní podoby – knihy pro děti – s názvem Our Subway Baby (Naše dítě z metra).
