Nebezpečný tlak na Českou televizi je hrozbou pro LGBT lidi. Množí se obavy, že se vydáváme cestou Polska nebo Maďarska
Svět médií je do jisté míry divočinou. Minimálně v online prostředí v podstatě neexistuje žádný právní rámec, který by internetová média reguloval. Totéž však nelze říci o médiích „tradičních“, tedy tisku a samozřejmě také rozhlasu a televizi. V Česku – stejně jako (s několika málo specifickými výjimkami) napříč Evropou – funguje tzv. duální systém, kdy vedle sebe fungují média komerční a veřejnoprávní. Jen výčet odlišností mezi nimi by vydal na samostatný text. Stěžejními charakteristikami médií veřejné služby jsou ale nezávislost na komerčním obsahu a také na finančních zdrojích ze strany státu, jsou totiž financována diváky – námi – skrze tzv. koncesionářské poplatky. Díky tomu může být Česká televize (i rozhlas) nezávislá i jinak, obsahově. Může vysílat pořady publicistické, zaměřené na politiku, rozličné minority apod. V základu pak jen platí, že musí dodržet objektivitu, obsahovou vyváženost a názorovou pluralitu.
Jenže jak se nyní ukazuje, veřejnoprávní média – zejména pak Česká televize – jsou ve stále větším ohrožení. Zatímco v minulosti se již ozývaly hlasy (např. přímo z Hradu), aby koncesionářské poplatky byly zrušeny a veřejnoprávní média byla financována státem (což by se samozřejmě vládnoucí garnituře velmi hodilo), nyní se zdá, že politické struktury zahájily útok na ČT zevnitř, prostřednictví Rady ČT.
Politické zájmy vs. ČT
Pro ty, co se o českou mediální scénu příliš nezajímají, je třeba vysvětlit, že k regulaci médií v Česku slouží několik orgánů. V prvé řadě se jedná o tzv. velkou radu, tedy Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Její hlavní pravomocí je přidělování vysílacích licencí a všeobecný dohled nad mediální scénou (ano, u této Rady si můžete postěžovat, pokud vás pobouří odpoledne vysílané kriminálky, reklamy na léky na potenci apod.), a to včetně médií komerčních. Pak jsou tu ale i tzv. „malé rady“, tedy kontrolní orgány médií veřejnoprávních. Svou radu má tedy jak ČTK, Český rozhlas, tak i Česká televize. A právě Rada ČT se v posledních týdnech doslova otřásá v základech (není to přitom poprvé, první televizní krize proběhla v 90. letech a již tehdy byla spojována se jménem Jany Bobošíkové).
Obsazení rad se samozřejmě proměňuje, pokud se již specificky zaměříme jen na Radu ČT, ta má 15 členů, z nichž by se každé 2 roky měla měnit její třetina (funkční období každého člena pak činí 6 let). Nutno říci, že členy (kteří by měli zastupovat významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy) volí a odvolává Poslanecká sněmovna. Mezi hlavní pravomoci Rady pak patří jmenování a odvolání generálního ředitele, schvalování rozpočtu a schvalování dlouhodobých plánů programového rozvoje a také šetření stížností vůči obsahu vysílání (kompletní informace o Radě naleznete zde). Je tedy jasné, že právě ti, kdo jsou členy Rady, mohou nejen podobu vysílání ČT, ale i složení zaměstnanců různými způsoby značně ovlivnit – a to zejména pokud mají nějaké další postranní zájmy.
Již „vítězové“ loňské volby, Luboš Xaver Veselý (otevřený příznivec hradní politiky), Hana Lipovská (která úlohu veřejnoprávních médií otevřeně zpochybňuje a je napojená jak na pro-hradního kardinála Duku, tak i na Janu Bobošíkovou, jež Českou televizi již jednou „rozložila“ a s níž také Lipovská vystupuje za tzv. Institut svobody a demokracie) a Pavel Matocha (otevřeně bojující proti publicistice ČT), který po rezignaci původního předsedy dokonce získal jeho post, vyvolali velkou bouři. A to i s ohledem na to, co volbě předcházelo – tedy e-mail šéfa volebního výboru Stanislava Berkovce (ANO), který poslancům jasně doporučil, koho mají volit. Pokud jsme ale loni stáli na okraji propasti, dnes jsme o krok dál…
Po boku Polska a Maďarska…
Stav, k němuž se řítíme rychlostí světla, je ten, který již zavládl v Maďarsku a Polsku. I tam existovala média veřejné služby. Ačkoliv maďarská média za zpolitizovaná platila dlouhodobě, pořádný spád situace nabrala až po roce 2010. Právě tehdy volby vyhrála strana Fidesz Viktora Orbána a díky koaliční spolupráci získala parlamentní většinu a také související možnost měnit nejen politický systém. V prosinci téhož roku tak země přijala všeobecně kontroverzní mediální zákon, dle nějž nově spočinula veškerá kontrola nad médii v rukou jediného úřadu, který mohl zároveň rozhodovat o udělování i odebírání vysílacích licencí, ale také pokutách, pokud média nenaplnila povinnosti určené Orbánovou vládou. Tento zákon také jasně určil, jak má vypadat skladba vysílání. Jelikož maďarská veřejnoprávní média jsou financována přímo ze státního rozpočtu (již od roku 2002), získal Orbán zároveň další páku, jak je držet v šachu.
To, jak vláda zasahuje do obsahu, pak dokresluje i situace z roku 2019, kdy maďarská veřejnoprávní televize oznámila, že v dalším roce se nezapojí do projektu Eurovize. Samozřejmě, na tento hudební pořad lze mít různé názory, ovšem jak naznačily zákulisní informace, důvodem pro tento krok byl fakt, že tato show byla podle krajně pravicové vlády příliš homosexuální. A maďarský televizní komentátor András Bencsik pak v této souvislosti uvedl, že „neúčast v soutěži prospěje duševnímu zdraví národa“ a že „ječící transvestité a vousaté zpěvačky ničí vkus veřejnosti“…
I v Polsku k radikálním změnám došlo po volbách, a to v roce 2015, kdy zvítězila konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) v čele s Jaroslawem Kaczyńskim. Strana záhy do polské veřejnoprávní televize i rozhlasu dosadila nové vedení (a proběhly zároveň masivní personální čistky), které bylo vládnoucí straně loajální. Aby bylo možné dokreslit, jak moc se může takový stav zvrhnout, tak v roce 2019 v Polsku zavraždili liberálního starostu Gdaňsku, Pawla Adamowicze, který patřil také k otevřeným zastáncům LGBT komunity. Straně PiS dlouhodobě bojující proti „LGBT ideologii“ se jeho názory nelíbily, čemuž odpovídal také mediální obraz, který „veřejnoprávní“ polská televize utvářela. Dle Adamowiczových kolegů zprávy o něm byly vždy velmi negativní. Samozřejmě důvod vraždy oficiálně potvrzen nebyl, ale s ohledem na to, jak je v zemi vládou podporována homofobie (opět, i skrze veřejnoprávní média), lze o souvislosti minimálně uvažovat.
Jak navíc v materiálu pro Seznam Zprávy potvrdil polský profesor Wojciech Adamczyk, který působí na Fakultě politických věd a žurnalistiky na univerzitě v Poznani, „opozice je kritizovaná, stejně tak jako organizace, které se stavějí proti vládní politice například v otázkách životního prostředí nebo sexuálních menšin. Veřejnoprávní média se stala nástrojem vládní propagandy. Podřízení televize a rozhlasu moci a servilita redaktorů podryly důvěru v tyto instituce.“ Polským médiím veřejné služby tak dnes proudí peníze ze státního rozpočtu – ovšem ne za práci, kterou by měla plnit, ale za poslušnost a přehlížení všech přešlapů, k nimž v rámci vysílání (v zájmu vládnoucí strany) dochází. Překvapí tak někoho, že polská veřejnoprávní televize v klidu odvysílala vyjádření nastávajícího ministra školství, v němž vyzýval k obraně „před LGBT ideologií a posloucháním idiotismů o nějakých lidských právech nebo nějaké rovnosti“ a dodal také že „LGBT lidé nejsou rovni normálním lidem“? A ačkoliv byly podány stížnosti příslušné Radě, byly smeteny ze stolu?
Kam kráčíš, Česko?
Česko není bohužel od výše popsaného stavu daleko. Ostatně, ač problém je samozřejmě mnohem širší, co se LGBT tématu týká, tak minulý týden již Rada ČT dala za pravdu Alianci pro rodinu v čele s militantní bojovnicí za správný heterosexuální svět, Janou Jochovou, že ČT ve vysílání upřednostňuje názory volající po stejnopohlavních sňatcích a vytěsňuje ty, které podporují tradiční rodinu.
Rada ČT se již otřásá v základech a je možné, že po volbě nových členů (měla proběhnout dnes, ale nejpíš bude odložena na příští týden, než dojde k přešetření možného střetu zájmů radní Lipovské) získá ta její část, jejímž eminentním zájmem je zbavení se generálního ředitele a také uplatnění vlivů zvenčí, hlasovací většinu.
O tom, že situace je vážná, svědčí také aktuální varování zahraničních institucí, které si dění u nás již také všimly. Evropská vysílací unie (což je orgán sdružující všechny evropské vysilatele veřejné služby) tak adresovala premiéru Babišovi, (zatím ještě…) ministru kultury Zaorálkovi a dalším ministrům varování týkající se ohrožení plurality médií. „Především pokud jde o Českou televizi, zaznamenala Evropská vysílací unie zvýšené úsilí o politizaci jejího kontrolního orgánu, Rady ČT, a o zpochybnění nejvyššího vedení televize, což by mohlo být vnímáno jako první krok k oslabení politické nezávislosti České televize. Tyto snahy poškozují nezávislost veřejnoprávních médií v České republice a reputaci země jako moderní evropské demokracie, která dodržuje základní evropské hodnoty, mezi něž patří i svoboda tisku,“ stojí v oficiálním dokumentu.
Záhy poté se přidala s varováním i Globální akční skupina pro veřejnoprávní média (ta sdružuje i veřejnoprávní média z Kanady, Nového Zélandu či Austrálie), přičemž také zmínila zjištění sítě Ethical Journalism Network, že „vlastnictví nejvlivnějších zpravodajských kanálů hrstkou miliardářských magnátů a politiků, včetně předsedy vlády, mělo mrazivý dopad na žurnalistiku v Česku.“ Mrazivý dopad má však vládní politika také na Českou televizi. Příklady ze zemí V4, k nimž např. premiér Babiš tolik tíhne, přitom jasně ukazují, kam politizace veřejnoprávních médií vede...
